Mnozí si králíka zvykli považovat především za hospodářské zvíře, ale stále více králíků se pro svou nenáročnost a přizpůsobivost ocitá také v roli našich společníků a kamarádů. Podívejme se nyní, jak vytvořit králíkům správné podmínky pro to, aby byli spokojeni.
Začátky soužití s lidmi
Králík divoký byl domestikován mnohem později než ostatní domácí zvířata. První zmínku o existenci králíka uvádějí Féničané, kteří ho spatřili na Pyrenejském poloostrově a považovali ho za zvíře podobné damanovi („saphan“), což je africký býložravý kopytník. Vzhledem k tomu, že zde bylo velké množství těchto pro ně neznámých zvířat, pojmenovali celou zemi jménem „i-saphan-im“ (země bohatá na králíky). Římané pozměnili jméno země na Hispánii, tedy na dnešní Španělsko. Za vlády císaře Hadriána ve druhém století n. l. byl králík dokonce znakem Španělska a byl vyobrazen na zlatých a stříbrných mincích.
Králíci byli uměle člověkem vysazeni na mnoha ostrovech a zemích. Na místech, kde nebyli přítomni jejich přirození predátoři, se králíci přemnožili a došlo k devastaci zemědělsky využívaných ploch. Z těchto důvodů byli poté chováni v ohradách, tzv. leporáriích, které měly zamezit jejich útěku a přemnožení. Nejznámější případ přemnožení králíků divokých je popisován v Austrálii, kam přivezli britští kolonisté malý počet králíků v roce 1850. Ke konci století již byli králíci rozšířeni po celém kontinentu a jejich počet dosáhl několika desítek milionů. Králíci v podstatě změnili tvář Austrálie, protože snědli většinu keříků a travin a zanechali na obrovském území vysušenou krajinu. Počet králíků v Austrálii omezila až umělá introdukce virových chorob (zejména myxomatózy), které zdecimovaly jejich populaci.
K vlastní domestikaci králíků došlo pravděpodobně na počátku středověku ve Francii. Z Francie se jejich chov rozšířil do Anglie a dalších evropských zemí. Již v polovině 16. století bylo známo několik barevných rázů.
Králík domácí (Oryctolagus cuniculus) patří v našich podmínkách mezi jedny z nejoblíbenějších drobných savců chovaných ze záliby. V České republice se králík dlouhodobě chová také jako hospodářské zvíře, a to buď v tradičních venkovských malochovech nebo ve velkochovech, případně jako experimentální model v oblasti výzkumu.
Králík není hlodavec
Králíci byli dříve řazeni mezi hlodavce. V současnosti však králíci a hlodavci tvoří dva samostatné řády. Příčinou jsou anatomické a fyziologické rozdíly. Zajíci a králíci totiž na rozdíl od hlodavců mají za horními řezáky ještě jeden pár drobných řezáků. Králík společně se zajícem patří do řádu zajícovci (Lagomorpha).
Zajíc je větší než králík, má delší uši s černým zbarvením špiček ušních boltců a delší pánevní končetiny. Je to spíše samotářsky žijící zvíře, nehrabe si nory a mláďata se rodí osrstěná a vidoucí.
Králíci žijí v koloniích čítajících až 30 jedinců a vyhrabávají si v zemi nory. Králíčata se rodí slepá a bezsrstá. Mláďata otevírají oči 10 dní po porodu. Králík se dožívá přibližně 5–9 let. Délka gravidity se pohybuje mezi 28–32 dny.
Kde chovat králíky
Králíci jsou velmi sociální zvířata, v přírodě žijí v hierarchicky definovaných skupinách. Je proto optimální i v zajetí chovat pár zvířat stejného nebo rozdílného pohlaví. Při chovu více samců je vhodné je vykastrovat kvůli možné vzájemné agresi. Králíci nejsou přirozeně agresivní, k pokousání člověka může dojít u starších samců nebo primiparních samic, které mají silné teritoriální chování. Aktivita králíků je nejvyšší ráno a navečer.
Někdy se lze setkat s chovem králíka společně s morčetem. Zvířata se sice dobře snášejí, hrozí však riziko přenosu pro králíky nepatogenní bakterie Bordetella bronchiseptica, která u morčat způsobuje závažné respiratorní onemocnění. Morče je někdy chováno společně s králíkem z důvodu jakéhosi indikátoru onemocnění. Tento fakt je bohužel mylný, protože morčata nejsou vnímavá k převážné většině králičích onemocnění.
Králíky lze chovat ve vnitřních i venkovních podmínkách. Pro chov králíků v domácnostech jsou vhodné drátěné klece s kompaktní nebo roštovou podlahou. Rozestupy drátů na podlahové ploše by neměly být větší než 1 x 2,5 cm jinak může docházet ke zranění končetin. Ubikace se sníženou ventilací, jako jsou terária nebo celoplastové boxy, nejsou pro králíky vhodné. Dochází zde ke kumulaci čpavku, který působí jako predispoziční faktor vzniku dýchacích onemocnění. Minimální podlahová plocha pro jednoho králíka od 2 do 4 kg je 0,3 m2. V ideálním případě by rozměr jedné strany klece měl být minimálně třikrát větší než je délka těla králíka. Výška boční strany klece by měla být 30–40 cm. Jako podestýlku lez použít hobliny, slámu nebo seno, které je zároveň nezbytnou součástí potravy. K močení i kálení králíci většinou používají jedno místo v kleci. Pokud jsou puštěni volně v bytě, často se naučí využívat kočičí toalety. Je-li to možné, měl by být králíkovi umožněn i pohyb mimo klec. Avšak jen pod kontrolou majitele a v prostorách, kde nehrozí králíkovi zranění. Především je třeba vyloučit možnost pozření jedovatých rostlin a překousání kabelů elektrického vedení. Dospělí samci si značkují svoje teritorium silně zapáchajícími výkaly. Kastrace může toto chování omezit.
Králík by měl mít možnost používat různé hračky, které slouží jako prevence stereotypního a destruktivního chování. Použít lze ruličky od toaletního papíru a míčky nebo hračky pro velké papoušky vyrobené z tvrdých plastů. V chovném zařízení by neměly chybět větve z ovocných stromů na okus a možnost úkrytu.
Venkovní chovná zařízení by měla být konstruována tak, aby se zamezilo kontaktu zvířat s hmyzem, který může přenášet infekční virová onemocnění. Vnitřní i venkovní chovné zařízení by mělo být umístěno na klidném místě se stabilním mikroklimatem, mimo průvan a přímé sluneční záření. Králíci, kteří mají dostatek podestýlky, dobře tolerují i nízké teploty prostředí (do 4 °C). Jsou však velmi citliví k teplotám nad 29 °C, kdy dochází k teplotnímu stresu a následně až k fatální hypertermii (přehřátí končícímu smrtí). Optimální teploty pro chov králíků se pohybují v rozmezí 16–21 °C. Relativní vlhkost vzduchu by se měla pohybovat mezi 40–50 %. Délka světelného dne by měla být 12–14 hodin.
Chovná zařízení a jejich vybavení je vhodné čistit minimálně jednou týdně horkou vodou s dezinfekčním prostředkem (Savo, Virkon) a následným důkladným oplachem zbytků tohoto prostředku.
Králičí jídelníček
Čerstvou vodu a krmivo je třeba podávat denně v množství odpovídajícím velikosti a fyziologickému stavu zvířete. Pro správné obrušování stoliček a premolárů je nutné správné žvýkání, které zajistíme nabízením trávy a sena. Dalšími vhodnými krmivy jsou pelety (granule), zelenina (např. okurka, salát, zelí, mrkev, rajče apod.) a malé množství ovoce (např. jablka). Směsi zrní nabízíme zejména mladým králíkům.
Krmivo by nemělo obsahovat slané potraviny (chipsy, oříšky), sušené slazené ovoce, krmivo pro masožravce a vitamínové dropsy. Při překrmování krmivem bohatým na energii (dropsy, pochoutky, zrní, apod.) dochází k obezitě, která výrazně zatěžuje organizmus. Králíci mají specifický metabolismus vápníku, a proto by se jim neměl podávat vitamín D.
K napájení jsou vhodné stabilní misky na vodu nebo různé typy napáječek.
Nejčastější nemoci králíků
Mezi nejčastěji se vyskytujících virová onemocnění patří myxomatóza a kalicivirové onemocnění králíků (králičí mor), proti kterým lze vakcinovat. Z bakteriálních chorob se nejčastěji vyskytuje pasteurelóza (infekční zánět dýchacích cest).
U starších ramlic nad čtyři roky dochází až v 80 % k patologickým změnám na děloze (tvorba nádorů dělohy – adenokarcinomů). Proto pokud není samice určena na chov, je vhodné ji vykastrovat do dvou let věku.
U mladých králíků jsou nejčastěji zjišťovány kokcidie, což jsou střevní parazité. Optimální je vyšetření trusu s následným nasazením antiparazitik.
Velmi vážným onemocněním je syndrom malokluze. Králíkům totiž rostou po celý život jak řezáky (cca 3 mm/týden), tak i třenové zuby a stoličky (3 mm/měsíc). Pokud nedochází k jejich správnému obrušování, korunky zubů přerůstají a vrůstají do dásně. Navíc tlakové změny na zub mají za následek prorůstání „kořenů“ skrz spodní a horní čelist. Tento stav je velmi bolestivý, králíci přestávají přijímat potravu, hubnou a mohou zemřít hlady, ačkoli mají krmiva dostatek. Toto onemocnění se nedá vyléčit, ale zuby lze pravidelně zabrušovat speciálním zubařským vrtáčkem nebo kotoučem. Pozor: Krácení zubů (byť i jen řezáků) pomocí kleští nebo nůžek je nepřípustné! Může dojít k frakturám skloviny i vlastního zubu a přenášením tlakových sil na lůžko zubu dochází k jeho deformaci. Proto doporučujeme preventivní kontrolu u veterinárního lékaře jednou až třikrát ročně v závislosti na věku zvířete.
MVDr. Vladimír Jekl, Ph.D.1
MVDr. Edita Jeklová, Ph.D.2
MVDr. Karel Hauptman, Ph.D.1
prof. MVDr. Zdeněk Knotek, CSc.1
1Klinika chorob ptáků, plazů a drobných savců
2Oddělení imunologie
FVL VFU Brno
www.vfu.cz
Zvířata & zdraví 4/2009