Když jsme se přestěhovali z panelákového bytu do rodinného domku, chtěli jsme našemu dvouletému west higland white teriérovi Kimovi koupit kamaráda. Vybírali jsme štěně u chovatelky a viděli jsme, že námi vybraného pejska se stále drží jiné štěňátko, malé a slaboučké. Bylo nám ho líto, a tak jsme přivezli domů oba dva. Dali jsme jim jména Pat a Mat. Kim je přijal vcelku dobře, jen občas je trochu napomenul, když příliš zasahovali do jeho kompetencí nebo se hrnuli k jeho misce. Při takových příležitostech se malý Mat vždy hned položil na záda a pomočil se. Mysleli jsme, že je to normální štěněcí chování a že to časem přejde, ale problém se začal s věkem zhoršovat. Dnes jsou mladí psíci rok staří a Mat se pomočuje téměř stále: kdykoli se na něj Kim s Patem jen podívají nebo se jej dotknou, ale také když na něho promluví manžel nebo jiný muž, když jej děti hladí nebo ho chtějí pochovat. Zkoušeli jsme ho za to trestat plácnutím, vytaháním za kůži, namočením nosu do moči, ale ještě se to zhoršilo. Také je ve všem pozadu – druzí dva psi se honí za míčkem nebo klackem a Mat se drží stále daleko za nimi, snad jej hra ani nezajímá. A Kim s Patem si ho vůbec nevšímají, jakoby neexistoval. Ale nechovají se k němu agresivně, dokonce ani u jídla. Přesto Mat nejde nikdy jíst s nimi, ale v noci pak vylizuje prázdné misky. Proč se Mat stále pomočuje a chová se vystrašeně? Dá se to nějak napravit?
Vypadá to, že Mat je pes, který nemá ani špetku sebevědomí. To, že žije ve společnosti dvou zdravých, čilých, odvážných psů, se kterými si hrajete a zahrnujete je pozorností, mu paradoxně vůbec neprospívá. V přirozeném psím společenství by se svou povahou žil na samém konci hierarchického žebříčku a živil by se tím, co zbyde po všech ostatních. A zřejmě by byl prvním, koho by se smečka zbavila v období hladu, protože nemá žádné důležité úkoly, vůbec se s ním nepočítá. Pomočování, plazení, otáčení se na záda – to jsou příznaky Matovy podřízenosti a snahy udržet všechny raději dál, aby mu neublížili. Takže vaše naplácání, hubování, ale dokonce i snaha jej zvednout nebo pohladit vedly logicky jen k tomu, že začal močit a plazit se ještě dřív než obvykle, jen abyste se k němu nepřibližovali.
Myslím, že Mat ve vaší smečce (psí i lidské) trpí. Nemá na to, aby se zde prosadil, aby byl plnohodnotným členem smečky. Aktivita obou dalších psů a zřejmě i dětí jej nutí být stále ve střehu a všem jít z cesty. Určitě se nikdy dosyta nenají a přes den si ani moc neodpočine. Nejlepším řešením by pro něj bylo najít mu nový domov – klidný, bez dětí, nejlépe i bez mužů, a bez dalších psů. Ale noví majitelé by s ním museli trpělivě cvičit a pomaličku pracovat na zvyšování jeho sebevědomí. Někdy pomůže také pořídit k takovému nejistému psovi malé štěně, zde lépe fenečku s mírnou povahou. Tím, že se Mat ocitne najednou ve vyšším „společenském“ postavení než nové štěně, se přirozeně začne chovat suverénněji. Ale takové rozhodnutí je potřeba důkladně zvážit a Matovu reakci na štěně vyzkoušet. Určitě však prvním krokem musí být Matovo osamostatnění.
Koťata chtějí společnost
Před třemi týdny jsem našla na ulici malé kotě-kocourka. Byl vyhublý, celý „usmrkaný“, plný červíků a v uších měl svrab. Vzala jsem si týden dovolenou a věnovala se kocourkově uzdravování a výchově. Všechny zdravotní problémy se nám podařilo s naší paní doktorkou zvládnout a kocourek se má čile k světu. Během prvních pár dnů se naučil také krásně používat kočičí záchůdek. Ale pak jsem musela začít chodit do práce, kde jsem každý den od 7 do 17-18 hodin, a kocourek musí být sám doma. Hned první den, kdy jsem byla v práci, jsem měla načůráno v posteli, a od té doby to dělá každý den, i několikrát, ale jen v pracovní dny, když nejsem doma. Koupila jsem druhý záchod a dala jsem ho do ložnice, bylo v něm načůráno, ale loužička byla i v posteli. Když jsem překryla postel igelitem, byla loužička na něm. Proč to dělá? Dá se tento zlozvyk nějak odstranit?
Dospělé kočky, zvláště kocouři, žijí sice samotářsky, ale malá koťata se neobejdou bez společnosti, nedokážou být tak dlouho sama. Močení vašeho kocourka do postele je jakousi prosbou, abyste ho tak velkému stresu nevystavovala. Tyto prosby nebo vzkazy umísťují kočky často tam, kde je největší pravděpodobnost, že je majitelé najdou. Postel nebo sedací souprava patří mezi nejoblíbenější místa, dále to bývá koš s prádlem, ale také počítačový stůl, kuchyňská linka, boty v předsíni a podobně. Když páníčci kočičí prosbu nevyslyší nebo kočku za močení trestají, stres se prohloubí a močení mimo záchod se stane o to úpornějším. Často se přidá i zdravotní problém v podobě zánětu dolních cest močových a vzniká začarovaný kruh.
Proto doporučuji rychlé řešení – buď kotě darovat někomu, kdo je více doma, nebo mu opatřit alespoň kočičího společníka. Malá koťata si jedno na druhé obvykle zvyknou brzy. Jen je třeba přinést kotě zdravé, aby nezačalo znovu martyrium s řešením zdravotních problémů. Zároveň byste měla obohatit kočkám prostředí o prolézačky, tunely, papírové krabice, škrábadla, instalovat jim nějakou pozorovatelnu u okna atd., aby se nenudily, a zavést pár každodenních pravidelných rituálů.
Vládce harému kastrátem
Přikrmovala jsem pravidelně kočky žijící na našem sídlišti a všimla jsem si velkého krásného kocoura, který chodil k jídlu vždycky sám, až když se ostatní kočky najedly. Postupně jsem ho ochočila tak, že se nechal pohladit. Když začala zima, bylo mi ho líto a vzala jsem ho domů, kde jsem měla jiné dvě kočky. Tři dny se rozkoukával a byl plachý, ale pak najednou bezdůvodně vyletěl na jednu z mých koček, zakousl se jí do krku a hrozně přitom řval. Kočička se lekla tak, že se pomočila. Od té doby seděla zalezlá pod skříní a nešla se ani najíst. I na druhou kočku zaútočil a také tak tvrdě. Způsobil jí ošklivou ránu na hřbetě. Odnesla jsem ho k veterináři vykastrovat. Zase byl dva dny klid, ale pak to začalo nanovo. Musela jsem kočky od kocoura oddělit, ale i tak jsou stále vyplašené, bojí se jít i na záchod. A kocour je pořád ve střehu, čeká, kdy se otevřou dveře, aby vyběhl spráskat kočky, chová se jako nepříčetný. Co s ním mám dělat? Mám ho pustit zpátky ven?
Pro dospělého toulavého kocoura, který si zpovzdáli dohlížel na svůj „harém“ a každého cizince ze svého území tvrdě hnal, je takovéto chování v malém prostoru bytu docela normální. Možná se trochu zmírní, až samčí pohlavní hormony zcela ztratí svůj vliv, ale nikdy to nebude snášenlivý mazel. Pro vaše kočky představuje opravdové nebezpečí. Ony to dobře vědí a musejí být z jeho přítomnosti velice rozrušené. Žít ve stálém ohrožení je obrovský stres a ten by se mohl brzy odrazit na jejich zdravotním stavu. Proto kocour musí pryč. Jenže pustit jej ven by bylo nebezpečné zase pro něj – jeho místo už určitě zaujal jiný kocour a on jako kastrát nemá šanci se prosadit. Bude na tom venku podobně jako nyní vaše kočky. Jediným dobrým řešením bude najít mu domov tam, kde žádné jiné kočky nejsou a kde bude mít dostatek prostoru a možností vybít svou aktivitu. Popřípadě zvažte, zda by nebylo jednodušší najít nový domov vašim dvěma bezproblémovým kočičkám a kocoura si ponechat.
Podle dotazů klientů zpracovala
MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2009