Genetika, výživa, pohybový režim – to jsou hlavní faktory ovlivňující výskyt vývojových poruch pohybového aparátu psů. Přečtěte si, o které poruchy jde, jak jim předcházet a jak je řešit.
Rizikové období rychlého růstu
Vývojová onemocnění pohybového ústrojí psů se neprojeví klinickými příznaky bezprostředně po narození nebo v krátkém údobí do odstavu štěňat. S prvními projevy se nejčastěji setkáváme až v době nejrychlejšího růstu štěněte, tedy ve věku mezi začátkem čtvrtého a koncem sedmého měsíce stáří. V tomto období prodělává pohybové ústrojí štěněte nejbouřlivější růst a vývoj, přičemž pohybová aktivita takového jedince má rovněž vzrůstající tendenci. Nejdramatičtější růst zaznamenáváme zejména u velkých a gigantických plemen psů, a proto se také u těchto plemen setkáváme s výraznějšími klinickými problémy ve spojitosti s vývojovými onemocněními pohybového ústrojí, která mohou mít pro další správný vývoj a funkci pohybového aparátu někdy až letální význam. To však neznamená, že by tato onemocnění nepostihovala malá plemena psů. Ale jedinci těchto plemen se dokáží s některými formami onemocnění vyrovnat až do té míry, že méně zkušenému chovateli mohou drobné klinické problémy uniknout.
Vliv dědičnosti
I když se s projevy vývojových onemocnění nesetkáváme bezprostředně po narození zvířete, mohou být ve větší nebo menší míře podmíněna genetickou informací získanou od rodičů. U většiny těchto onemocnění se přesný genetický podklad neví, u některých však byly stanoveny dokonce i pro různá plemena různé koeficienty dědičnosti (heritability). Ve většině případů se jedná o polygenní dědičnost. To znamená, že na případném projevení se daného onemocnění se spolupodílí více genů dohromady. Z této skutečnosti vyplývá, že řada jedinců klinicky i jinak zdravých může nést část genů zodpovědných za určité onemocnění, které se u nich ovšem neprojevilo a nikdy neprojeví. Takoví jedinci jsou skrytí přenašeči „špatných“ genů, které tímto způsobem přetrvávají v populaci plemene, i když nemocní jedinci jsou z chovu vyřazováni. Tyto „skryté“ geny se projeví až při vhodném spojení dvou jedinců. Proto by se při plemenitbě neměli sledovat pouze zdraví jedinci, ale zároveň populace štěňat těchto „zdravých“ jedinců ve spojení s různě vytvořenými rodičovskými páry.
Kromě vnitřních (genetických) faktorů se při rozvoji vývojových onemocnění pohybového aparátu uplatňuje řada vnějších faktorů, ke kterým patří výživa, zátěž, infekční onemocnění nebo působení různých dalších exogenních činitelů. To, zda se u jedince jedná o vliv vnitřních nebo spíše vnějších faktorů, se dá odhadnout z pozorování výskytu daného onemocnění u sourozenců, nejlépe z více vrhů po spojení stejných rodičů.
Vliv výživy
V minulosti (zhruba 10 roků zpět) jsme se velmi často setkávali s rozvojem deformit dlouhých rourovitých kostí u velkých plemen psů, které byly způsobeny nesprávnou výživou rostoucích zvířat. Majitelé se snažili o rychlý růst svalové hmoty psa a překrmovali jej bílkovinnou stravou, která je bohatá na fosfor. Štěně v potravě dostávalo nadmíru bílkovin a spolu s přirozenou „štěněcí hyperaktivitou“, často ještě podporovanou majitelem, docházelo k nepoměrnému růstu svalové hmoty a kostry. Navíc velké množství fosforu ve stravě nedovolilo štěněti adekvátní vstřebávání vápníku, kterého bylo v potravě dostatek, ale nemohl se uplatnit. Vlivem sníženého vstřebávání vápníku z potravy došlo ke snížení hladiny vápníku v krvi, na což organismus reagoval zvýšenou produkcí parathormonu, který uvolňuje vápník z kostí do krve. Tím se ještě zhoršil stav kostry, nadměrně zatížené mohutnou svalovou hmotou. Dotace vápníku neměla pro léčbu pacienta žádný efekt bez současného snížení příjmu fosforu.
Dnes už se s podobnými projevy onemocnění setkáváme pouze ojediněle, protože v současné době se v chovech psů uplatňuje jednoznačně krmení kompletními krmnými směsmi, které mají pro danou věkovou kategorii vybalancované příjmy většiny živin, jež jsou nezbytné pro zachování zdraví a správného vývoje jedince. Trendem krmení rostoucích štěňat gigantických plemen psů je kompletní krmná směs se snížením podílu bílkovinné části.
Vliv pohybového režimu
Z vnějších faktorů, které může ovlivnit majitel, bývá největším problémem předčasné zahájení intenzivního fyzického tréninku psů. Mnoho chovatelů začíná svého rostoucího psa extrémně zatěžovat právě v období jeho nejintenzivnějšího růstu, kdy je pohybový aparát nejzranitelnější. Přetížení jednotlivých složek tohoto aparátu vede k opakovaným zánětům, které jsou nedoléčeny a přecházejí do chronicity a projevů intermitentních (stále se vracejících) projevů kulhání.
Na vznik a rozvoj řady vývojových onemocnění má podstatný vliv trauma (OCD, Legg-Calvé-Perthes). Proto by mělo být základním doporučením začínat s intenzivním fyzickým tréninkem až v období, kdy dochází k dokončení vývoje skeletu, což je u většiny psů mezi 9. až 12. měsícem stáří.
Včasná diagnostika a léčba
Někdy se stane, že i když chovatel dodržuje všechna doporučení, přesto se u jeho psa projeví klinické problémy spojené s vývojovou poruchou pohybového ústrojí. U řady takových pacientů lze včasným chirurgickým zákrokem, ještě ve věku růstu štěněte, výrazně ovlivnit dopad vývojového onemocnění na další funkci pohybového aparátu. Aby se onemocnění včas diagnostikovalo a mohlo být případně rychle ošetřeno, doporučuji majitelům těch plemen psů, která jsou predisponována k výskytu vývojových onemocnění pohybového ústrojí, včasné vyšetření kulhajícího jedince na některém ze specializovaných pracovišť. Zde je třeba si uvědomit, že ani vyšetření, které neodhalí žádné z těchto onemocnění, není zbytečné. Někdy se totiž tyto poruchy neprojevují žádnými příznaky během růstu zvířete, ale skrytě mohou vést k rozvoji řady degenerativních změn, které v pozdějším věku mohou způsobit vážné problémy. Pokud je v takových případech kulhající pes léčen pouze symptomaticky (analgetiky), může takový postup bez určení přesné diagnózy vést k domnělému vyléčení, ale odrazí se na rozvoji dalších závažných změn v pozdějším věku zvířete.
U některých plemen psů je při zařazení do chovu již řadu let vyžadováno vyšetření na některá z vývojových onemocnění pohybového ústrojí. V této souvislosti se v širokém chovatelském povědomí zmiňuje zejména dysplazie kyčelního kloubu, dále dysplazie loketního kloubu a luxace pately. Kromě těchto vývojových onemocnění je však řada dalších, která nejsou tolik sledována a unikají tak včasné diagnostice a možnosti úspěšnější terapie, takže bývají léčeny až následky těchto onemocnění. Proto by si majitelé psů již před koupí psa určitého plemena měli zjistit, jaká vývojová onemocnění se u tohoto plemena nejčastěji vyskytují a jak je lze diagnostikovat. Je potěšitelné, že v poslední době stoupá vědomí o těchto onemocněních a dochází stále častěji k rentgenologické kontrole klinicky zdravých jedinců z důvodu vyloučení možné eventuality skrytého výskytu těchto onemocnění. Ideálním věkem pro rentgenologickou diagnostiku je věk těsně před nebo krátce po dokončení růstu kostry, tj. mezi 9. až 12 měsícem stáří. Pokud se ovšem klinické příznaky těchto onemocnění ve formě kulhání dostaví dříve, pak je třeba s rentgenologickou diagnostikou neváhat a navštívit veterinárního lékaře ihned.
MVDr. Milan Dvořák, Ph.D.
Zvířata a zdraví 2/2008