„Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“
Tuto moudrost mi vtloukala do hlavy moje maminka, když mne zapisovala na základní školu s rozšířeným jazykovým vyučováním. Tehdy mi to znělo jako pár prázdných slov. Až nyní si uvědomuji jejich pravdivost a lituji, že jsem nebyla pilnější žačkou. Mé někdejší jazykové znalosti se ukazují jako velmi chabé a na nabývání nových nemám už teď čas ani schopnosti. Jak mne mrzí, když dobře nerozumím zahraničním odborníkům! Jak ráda bych s nimi některé problémy konzultovala a netroufám si jen kvůli svým jazykovým neznalostem! Jak pomalu a svízelně čerpám nové poznatky z cizojazyčné literatury!
Někdo má vrozený dar učit se cizím jazykům snadno a rychle, orientuje se v nich s přehledem a citem, nemá problém se s kýmkoli dorozumět. Jiný se musí dlouho a pilně biflovat, a stejně je tváří v tvář cizinci stále nesvůj a jeho vyjadřování je kostrbaté. Velmi obdobné je to i s dorozumíváním se zvířaty. Zatímco někteří lidé žijí obklopeni zvířaty jako svatý František z Assisi, mají jejich naprostou důvěru a dokážou je motivovat k neuvěřitelným výkonům, jiní se zvířat bojí, vyhýbají se jim a někdy jimi dokonce bývají zdánlivě bez příčiny napadáni. Vedle těchto dvou extrémních skupin lidí je velká většina takových, co mají zvířata prostě rádi, chtějí je mít ve své blízkosti a žít s nimi ve vzájemné shodě. I to však předpokládá osvojit si alespoň základy etologie, tedy poznatky o normálním chování daných druhů, a naučit se něco z jejich „řeči“, aby nevznikala zbytečná nedorozumění.
My lidé dáme obvykle v první řadě na to, co slyšíme druhé říkat. Další výrazové prostředky už tolik nevnímáme, pokud k tomu nejsme školeni. U zvířat je to obráceně – jsou mnohem lepšími pozorovateli než my a jakoukoli nesrovnalost mezi naším verbálním projevem a dalšími vysílanými signály ihned odhalí. Sami toho (až na výjimky nebo určité situace) moc nenamluví. Vyjadřují své pocity a úmysly především řečí těla – postojem, naježením srsti, výrazem obličeje, upřeným pohledem, postavením uší, ale i odvracením pohledu nebo celé hlavy, olizováním, zíváním, protahováním, rozličnými doteky, vyskakováním nebo naopak plazením atd. O to je pro nás těžší jim správně porozumět nebo se naopak dobře vyjádřit. Vřele doporučuji zajít občas do ZOO a pozorovat chvíli dění ve výběhu vlků nebo divokých psů. Ale postačí i dobře si všímat volně se pohybujících psů v parku, nebo se na hodinku posadit u pastviny se stádem koní, vyklonit se vpodvečer z okna do zahrady, kde se scházejí kočky z širokého okolí. Uvidíte tu ohromnou škálu dorozumívacích prostředků. A když si pár postojů a grimas pro konkrétní situace zapamatujete a ve vhodnou chvíli je použijete, vaše zvíře to zcela určitě ocení.
Moje práce s klienty a jejich zvířaty spočívá ve velké míře právě v nápravě vzájemných nedorozumění. S opravdovými poruchami chování nebo dokonce psychickými onemocněními se setkávám jen zřídka. Přesto moje e-mailová schránka stále přetéká žádostmi o radu při nevhodném nebo dokonce nebezpečném chování, které má většinou základ v nesprávné komunikaci. Nejčastější dotazy jsme se proto rozhodli využít jako náměty pro novou rubriku nazvanou „Proč nám to dělá?“ Nejdůležitější je totiž pochopit, co nám zvíře svým chováním sděluje. Až pak může následovat druhý krok – naše reakce. Taková, která by měla zvíře přesvědčit o tom, že bude pro ně lepší chovat se podle našich představ. Věřím, že nová rubrika alespoň zčásti napomůže k tomu, abychom se stali nikoli dalším člověkem, ale v tom dobrém slova smyslu trochu zvířetem.
MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2009
