Někdo má z myší panickou hrůzu, někdo v nich vidí jen škůdce. Je však spousta lidí, kteří mají k těmto malým čilým hlodavcům vřelý vztah a nedají na ně dopustit. Následující informace snad pomohou všem vidět myši v tom správném světle.
Něco z historie
Chov myši domácí je specifickým fenoménem, který má dlouhou tradici. Jedním z nejstarších dochovaných spisů o chovu myší je legenda z roku 1200 př. n. l. o uctívání „myšího boha“ Apollóna Smithejského, který vyslal myši, aby přehryzaly kožené řemínky u štítů armády pontského krále, a umožnil vítězství Tróji. Od té doby byly myši chovány k rituálním úkonům. Podle záznamů řeckých filosofů a lékařů v době antiky se myši používaly k léčbě mnoha chorob (šedý zákal). Velké popularity se dočkal chov myší v Číně, kde byly myši šlechtěny podle barevných variet (záznamy se datují 1100 př. n. l.). V Evropě v době středověku se myši staly nečistými zvířaty spojenými s ďáblem a čarodějnicemi.
Novodobá historie chovu myši domácí začíná v roce 1907 na Harvardu, kde byla zkoumána dědičnost zbarvení srsti. Jedním z průkopníků byla slečna Abbie Lathropová, která si otevřela obchod s drobným zvířectvem. Nicméně byla přesvědčena, že chov myší nemá perspektivu, neboť se poptávka musí velmi brzy nasytit. Opak byl pravdou, stále jí přicházely nové a nové objednávky a slečna Lathropová si všimla, že většina z nich je z vědeckých laboratoří. Nastala éra vědeckého využití myši domácí. Lze jednoznačně říci, že není jiné zvíře, které by tolik přispělo k rozvoji medicíny a pomohlo odhalit tolik aspektů biologie vyšších organismů.
Ve dvacátém století se chov myší dostává z laboratoří zpět do zájmových chovů. Popularita chovu postupně stoupá.
Fyziologie
Myš domácí patří do řádu hlodavců Rodentia, čeledi myšovitých Muridae. Tato čeleď zahrnuje více než 600 druhů. Z hlediska etologie lze jednotlivé druhy rozdělit do dvou skupin. První skupina jsou myši žijící nezávisle na člověku, čili jsou takzvaně exoantropní. Jejich ocas je vždy znatelně kratší než tělo, mají zpravidla světlejší zbarvení a žijí v teplejších oblastech. Jsou to: Mus spretus, M. macedonicus a M. spicilegus. Ve druhé skupině myší jsou formy synantropní, tj. více či méně závislé na člověku. Jejich zbarvení je geograficky značně proměnlivé, stejně jako délka ocasu. Patří sem M. musculus, M. domesticus, M. bactrianus a M. castaneus.
Myš je neagresivní, poměrně bázlivé zvíře, které lze navyknout na manipulaci trpělivým a klidným přístupem. Tento drobný hlodavec žije ve skupinách. Nejvhodnější rozložení chovné skupiny je jeden samec na 2–5 samic. Optimálnímu složení chovné skupiny je nutné věnovat pozornost, je popisována častá agresivita mezi samci. Délka života se pohybuje od dvou do tří let. Pohlavně dospívají ve dvou měsících, délka březosti je 19–24 dní. Samice rodí 10–16 mláďat. Mláďata se rodí holá a slepá. V průběhu tří dnů se začíná objevovat osrstění, které je kompletní v 10 dnech. Ve věku 12–14 dní se otevírají oči. V tomto období se mláďata navykají na pevnou stravu. Ve věku 21–25 dní by měla být mláďata odstavena od rodičů.
Rozpoznání pohlaví mláďat je základem úspěchu pro zdravý chov. Spolehlivým znakem pro rozlišení pohlaví u mláďat je vzdálenost pohlavní papily od rekta. Samice mají tuto vzdálenost výrazně kratší. Dospělí samci mají vyvinuté typické samčí pohlavní znaky (varlata sestouplá v šourku).
Výraznou roli v chovu myší hrají feromony. U větších chovných skupin můžeme pozorovat synchronizaci říje samic (Whitten efekt), která je způsobena vylučováním pohlavních hormonů v moči samic a přítomností samce. Nepřítomnost samce ve skupině vede k oddálení první říje. Při velkém počtu samců ve skupině dochází u oplodněných samic k přerušení březosti po kontaktu s močí dominantních samců (Bruce efekt) a opětovnému nástupu estru.
Pro chov je nejvhodnější skleněné terárium, které zajišťuje dokonalou možnost očisty a dezinfekce. Z dalších možností přichází v úvahu komerčně vyráběné chovné boxy pro laboratorní zvířata. Velikost chovného boxu je závislá na počtu chovaných jedinců (minimální velikost plochy pro dva jedince je 30 x 40 cm). Mezi vhodné typy podestýlek patří hobliny a celulóza (Asan). Rozhodně nedoporučujeme prašné piliny. Chovný box je nutné vybavit spolehlivou napáječkou a miskou na krmení. Myši jsou činorodá zvířata, a proto ocení různé typy prolézaček, úkrytů a tunelů.
Výběr vhodného krmení není pro tuto skupinu hlodavců problém, jedná se o všežravce. Důležitou zásadou je pestrost a vyváženost krmné dávky. Na trhu je celé řada kompletních krmných směsí, které zaručují dostatečný přísun potřebných látek (bílkoviny, esenciální mastné kyseliny, minerály a vitamíny). Vzhledem k omezené aktivitě jsou hlodavci chovaní v zajetí náchylní k obezitě, která je predispozičním faktorem pro mnoho onemocnění.
Odchyt a manipulace s myší vyžaduje určitou dávku zkušenosti a opatrnosti. Zásadou je neublížit. Myš v chovném zařízení chytáme za bázi ocasu. Takto lze myš přenášet na kratší vzdálenost. Pokud chceme zvíře fixovat, je nutné druhou rukou uchopit zvíře za kožní řasu mezi ušima. Jedinci, kteří jsou na svého chovatele uvyklí, přijdou sami na ruku a manipulace s nimi není problém. Možnou komplikací je „svlečení“ kůže ocasu při uchopení zvířete za špičku ocasu. Pokud tato situace nastane, je nutná amputace postižené části ocasu.
Zvířata by chovatel měl pořizovat z prověřených chovů či zverimexu. Při nákupu myši vybíráme zvířata v dobrém výživném stavu, aktivní, bez kožních problémů či jiných viditelných onemocnění. Rozhodně nelze doporučit chov divoce žijících myší.
Zdravotní problematika
Pokud chovatel dodržuje správné zásady chovu a krmení myší, jsou zdravotní problémy poměrně málo časté. Kožní onemocnění jsou často způsobena vysokou koncentrací zvířat v chovné skupině nebo přítomností agresivního jedince. V takovém případě se objevují různé typy kousných poranění hlavy, hřbetu a ocasu. Dominantní jedinci mohou okusovat srst submisivních jedinců. Relativně časté jsou také ektoparazitózy (Myobia musculi, Radfordia affinis).
U samic se mohou vyskytovat tumory mléčné žlázy. Tento typ nádorového bujení je ve vysokém procentu maligní a prognóza je velmi špatná.
Onemocnění dýchacího aparátu je u myší relativně častým problémem. Faktory umožňující vznik těchto onemocnění jsou: nadpočetné skupiny, zvýšená koncentrace čpavku, stáří, stres. Tato onemocnění se projevují výtokem z očí a nosu, dýchavičností, apatií a odmítáním krmiva.
Nevhodné zoohygienické podmínky a nevhodná výživa jsou také predispozičními faktory pro vznik průjmových onemocnění.
Vzhledem k faktu, že se myši často chovají ve skupinách, může onemocnění jednoho zvířete odstartovat lavinovité šíření a tím i problémy všech ostatních zvířat. Prvním krokem je izolace postiženého jedince a následná návštěva veterinárního lékaře. Z hlediska prevence lze jednoznačně doporučit 1–2 x ročně preventivní prohlídku zvířat spojenou s parazitologickým vyšetřením trusu.
MVDr. Karel Hauptman, Ph.D., MVDr. Vladimír Jekl, Ph.D., Prof. MVDr. Zdeněk Knotek, CSc., Klinika chorob ptáků, plazů a drobných savců FVL VFU Brno, www.vfu.cz
Zvířata a zdraví 1/2009