O koupi psa uvažujte jen v případě, že vaše odpovědi na VŠECHNY otázky jsou kladné.

MVDr. Hana Žertová
Od štěněte ke psu

Jak to stojí v zákonech

V některých zákonech našeho právního systému jsou zvířata stále považována za věci. Může je tedy kdokoli koupit, prodat, darovat, dokonce i usmrtit, pokud k tomu dojde „humánním způsobem“. Zvířata bývají předmětem sporů o majetek při rozchodu partnerů, mohou se dostat i na seznam cenností, o které má zájem exekutor. Na druhou stranu se mohou stát i předmětem dědictví. A pokud se ztratí a dostanou se do útulku spravovaného obcí, ten má povinnost je „uskladnit“ po dobu šesti měsíců, podobně jako zapomenutý deštník nebo kufr. To však neznamená, že se se zvířaty smí jednat bezcitně. Na to, že zvířata jsou živé bytosti vnímající bolest, strach, úzkost a oplývající podobnými city a emocemi jako my, lidé, pamatuje zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který přesně vymezuje, co se rozumí týráním, a určuje také, komu přísluší takovéto delikty vyšetřovat a řešit.
Pro nás, kterým není lhostejné utrpení zvířat, ať už hospodářských, volně žijících nebo těch, která jsou chována ze záliby, je důležité vědět, co dělat, aby byla co nejrychleji zjednána náprava:

Oznámení

Každý občan může podat, nejlépe písemnou formou, oznámení a podnět k šetření případů týrání zvířat

• příslušnému obecnímu úřadu
• krajské veterinární správě
• policii ČR
• ▲ státnímu zastupitelství.

Přestupky a správní delikty na úseku ochrany zvířat proti týrání projednávají orgány ochrany zvířat ve správním řízení. Trestní činy vyšetřují orgány činné v trestním řízení a projednávají je soudy.

Výkon dozoru

Pracovníci orgánů ochrany zvířat pověření výkonem dozoru nad dodržováním povinností stanovených zákonem na ochranu zvířat proti týrání jsou oprávněni vstupovat do chovných, dodavatelských a uživatelských zařízení, do objektů, v nichž je prováděna obchodní činnost se zvířaty, do objektů chovatelů, v nichž jsou chována zvířata, a do objektů, v nichž jsou zvířata porážena, a vyžadovat od chovatelů potřebné doklady, informace a věcnou, osobní a jinou pomoc nezbytnou k výkonu své činnosti. Tato pomoc je bezplatná.
Dozor vykonávají příslušné krajské veterinární správy nebo Státní veterinární správy ČR. Pozor! Členové nebo pracovníci zájmových organizací a občanských sdružení nejsou orgány dozoru nad ochranou zvířat!

Postih

Přestupky na úseku ochrany zvířat projednávají ve správním řízení obce a ukládají chovatelům pokuty. Výnos pokut je příjmem obcí.
Na návrh krajské veterinární správy může obecní úřad obce s rozšířenou působností správním rozhodnutím:
a) nařídit a zajistit umístění týraného zvířete do náhradní péče, vyžaduje-li to jeho zdravotní stav, nebo pokud je opakovaně týráno,
b) nařídit chovateli zajistit opatření ke snížení počtu hospodářských zvířat včetně jejich usmrcení v souladu s tímto zákonem, dochází-li k jejich týrání,
c) nařídit chovateli pozastavení činnosti, při které dochází k týrání zvířat, a to do doby odstranění závad.
Náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí o ně hradí osoba, jíž bylo zvíře odebráno. Náklady na léčení zvířete, které bylo týráno a bylo tak poškozeno jeho zdraví, ponese osoba, která tento stav způsobila, i když přesahují hodnotu zvířete. Náklady spojené se snížením počtu hospodářských zvířat hradí chovatel. O nákladech rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností ve správním řízení.
Tolik litera zákona. Víme tedy, komu týrání zvířete oznámit, kdo je bude vyšetřovat a co bude následovat. Nyní zbývá už jen jedno: nebýt lhostejní!

I myši jsou pod ochranou zákona

Zde je jeden trochu netypický příklad oznámeného a řešeného týrání: Státní veterinární správa ČR obdržela podnět od jedné pozorné paní, která v jistém výprodeji v Praze objevila lepicí pasti na myši. Okamžitě zde zasáhl inspektor Městské veterinární správy Praha a výsledkem je zákaz prodeje a návrh na projednání správního deliktu krajskému úřadu.
Myši a jiní ve skladištích škodící hlodavci, jako například potkani, se sice hubit smějí, ale takovým způsobem, který zajišťuje jejich usmrcení šetrným způsobem. Mohou se používat jen takové pasti, které svým mechanismem zvíře okamžitě usmrtí, tedy nikoli pasti čelisťové, ani výše zmíněné lepové. Otrávené návnady jsou také přípustné, ale jen schválené, tj. takové, při kterých hlodavec uhyne tak, že si „ani nevšimne“, jeho tělesné funkce vyhasnou pozvolna, zdánlivě přirozenou cestou.
Jak při kladení pastí, tak i při kladení jedů, musí být také sledována ochrana „necílových“ druhů zvířat. Tráví-li se někde hlodavci, je nutné o tom informovat, mimo jiné například formou plakátků.

MVDr. Hana Žertová (podle: www.svscr.cz)
Josef Duben, tiskový mluvčí Státní veterinární správy ČR

Zvířata & zdraví 1/2008

haž
Zdroj: Gesunde Tierliebe
Foto: Vít Khaml
Zvířata & zdraví 1/2008

Bezsrsté morče, Foto: Jan Šimeček.

Něco z historie

Původní domovinou morčete je Jižní Amerika. Inkové chovali morčata na maso a kožešinu, ale také jako domácího mazlíčka. V 15. století se s nimi, jako první Evropan, setkal Kryštof Kolumbus. Španělé jim začali říkat „indiánští králíci“.
Roku 1533 švýcarský biolog Conrad Bessner popsal morče, jeho chování a základní biologické informace. Do Evropy se morče dostalo ke konci 16. století díky holandským mořeplavcům. V 18. století se morčata stala mazlíčky bohatých lidí zejména v Anglii. První výstavy byly pořádány v 19. století. Největší popularity dosáhl chov morčat až po druhé světové válce.

Výsledky šlechtění

Zoologicky řadíme morčata do třídy savců (Mammalia), řádu hlodavců (Rodentia), čeledi morčatovití (Caviidae), rod morče (Cavia), druh morče divoké (C. aperea), poddruh morče domácí (C. aperea f. porcellus).
Chov a šlechtění morčat vytvořily celou škálu variet. Takže při výběru není budoucí chovatel omezen pouze výběrem barvy, ale může vybírat mezi bezsrstými (skiny), krátko- a dlouhosrstými plemeny morčat, a i mezi těmito typy jsou mnohé variety s rozdílnou strukturou srsti. V USA bylo vyšlechtěno saténové morče. Charakteristické pro tuto varietu je výrazný lesk srsti až ke kořínkům. Vyskytuje se v nejrůznějších barvách (nejčastěji v červené, zlaté, krémové, bílé a aguti). U tohoto druhu se relativně často vyskytuje osteodystrofie. Jedná se o vrozenou poruchu metabolismu vápníku. Tato nemoc se projevuje poruchou příjmu krmiva a nechutí k pohybu. Onemocnění je bohužel neléčitelné. Diagnózu lze stanovit posouzení denzity (hustoty) skeletu (lebka, dlouhé kosti). Z tohoto důvodu není vhodné tuto varietu chovat a dále šlechtit.

Chovatelské zásady

Morčata patří mezi sociální zvířata, v přírodě žijí ve vícečetných koloniích (obvykle 5–10 jedinců). V zajetí je lze chovat i samostatně, ale vyžadují více pozornosti ze strany chovatele. Při sestavování chovných skupin je nutné mít na paměti, že se může vyskytnout výrazná nesnášenlivost mezi jedinci, která často končí zraněním submisivního zvířete. Proto je vhodné chovat zvířata zhruba stejného stáří a tělesné hmotnosti. Pokud chceme nechat nakrýt samici, je nezbytné dávat samici k samci a nikdy opačně.
Morčata pohlavně dospívají ve věku zhruba tří měsíců. V literatuře však byla popsána gravidita již u 21 dní staré samice. Z tohoto důvodu je nutné oddělovat mláďata podle pohlaví nejpozději ve 4 týdnech stáří. Rozpoznání pohlaví není nijak obtížné. Samci mají výrazné skrotální vaky, šourek s penisem a širokou anální kapsu. Samice má drobný klitoris, anální kapsa je mnohem méně patrná.
Říje nastupuje u samice v 16denních cyklech. Chovatelská dospělost je odvislá od hmotnosti a tělesné stavby samice. Obecně se doporučuje připouštět samice ve stáří 4–6 měsíců. Gravidita v pozdějším věku je často komplikována ztíženými porody. Samicím ve stáří 12 měsíců a více osifikuje pánevní spona, která je do té doby tvořena vazivem. Při porodu potom není možné rozestoupení pánve a rozšíření porodních cest. Dochází k zadržení plodu v děloze a je nutné přikročit k chirurgickému řešení – císařskému řezu. Délka březosti se pohybuje v intervalu 64–72 dní. Velikost vrhu je také velmi proměnlivá, 1–6 mláďat. Mláďata se rodí plně vyvinutá a již od prvního dne jsou schopna v omezené míře přijímat pevnou stravu.
Zařízení pro chov morčat není nijak náročné. Lze využít různé typy klecí či terárií. Průměrná velikost zařízení je 30 × 60 cm pro jedno zvíře. Zařízení by mělo umožňovat dobrou ventilaci vzduchu. Podestýlka by měla být bezprašná (hobliny, seno, asan atp). Chované zvíře musí mít možnost úkrytu. Do chovného zařízení by mělo být možné instalovat porodní box, ve kterém má samice možnost vytvořit hnízdo a který jí poskytne dostatek klidu pro úspěšný porod.

Čím krmit?

Krmení by mělo být co nejpestřejší. Morče patří mezi býložravce, takže nesmí chybět seno (60–70 % krmné dávky), zelenina, ovoce. Krmnou dávku lze doplnit o granule, zrniny a tvrdý chléb. Takto pestrá krmná dávka zajistí kvalitní obrušování stoliček a řezáků. Pokud se chovatel rozhodne pro krmení kompletním granulovaným krmivem, je nutné dodávat vitamín C. Morčata nejsou schopna syntetizovat tento vitamín, a pokud není dodáván v krmivu, mohou se objevit závažné poruchy zdravotního stavu. U březích samic a nemocných zvířat proto vždy dotujeme vitamín C.

Nejčastější nemoci

Poruchy osrstění a nemoci kůže jsou nejčastěji způsobeny ektoparazity. U morčat se relativně často vyskytuje sarkoptový svrab (Trixacaris caviae). Tento parazit vyvolává úporné svědění. U postiženého zvířete se onemocnění nejčastěji lokalizuje na hřbetě, kde následkem škrábání vznikají velké strupy, mohou se objevit svalové obrny a křeče podobné záchvatům. Léčba zahrnuje nejen podání antiparazitárních léčiv, ale zejména ošetření ran antiseptiky (betadine, hypermangan) a dezinfekci a očistu prostředí, ve kterém zvíře žije. Mírnější průběh s podobnou klinickou manifestací můžeme pozorovat u postižení všenkami (Glyricola porcelli, Gyropus ovalis). Z neinfekčních onemocnění, která se projevují řídnutím srsti až olysáním, je nutné zmínit ovariální cysty u samic. Toto onemocnění postihuje zvířata od dvou let. Cysty na vaječnících mají tendenci k progresivnímu růstu. Na klinice jsme zaznamenali cysty o velikosti 12 cm. Onemocnění se projevuje nechutenstvím, řídnutím srsti, olysáváním a zvětšováním břicha. Jedinou efektivní léčbou a prevencí je kastrace.
Velmi vážné zdravotní problémy u mláďat způsobuje hypovitaminóza C. Nedostatek tohoto vitamínu v krmivu je zodpovědný za zastavení růstu a rozvoj artrózy kloubů.
Druhou velkou skupinou onemocnění jsou onemocnění zubů. Morčata mají trvale dorůstající chrup. Pro zdravý vývoj zubů je nutná správná skladba krmiva, která zajistí obrušování nejen řezáků, ale zejména stoliček. Vhodným typem krmení je v tomto případě seno a granule. Tento typ krmiva nutí zvíře co nejdokonaleji žvýkat a tím i obrušovat klinické korunky stoliček. Chovatel také musí dbát na vhodný poměr vápníku a fosforu v krmivu. Při vzniku malokluze dochází vlivem nedostatečného obrušování korunek stoliček k tvorbě hrotů, které dráždí a zraňují jazyk. Pokud problém trvá déle, stoličky na spodní čelisti (mandibule) přerostou do takzvaného „mostu“, který uzavře jazyk a znemožní zvířeti polykání. Léčba zahrnuje korekci postižených zubů zubařskou frézou. Celý zákrok musí probíhat v anestezii. Samostatným problémem, který s přerůstáním klinických korunek stoliček souvisí, je syndrom prorůstání kořenů stoliček. Toto onemocnění je silně bolestivé a je způsobeno excesivním růstem kořenů stoliček směrem aborálním. Zub roste opačným směrem, tedy do kostěného podkladu. Onemocnění nelze zastavit, léčba zahrnuje pouze tlumení bolesti. Jako poslední z onemocnění zubů bychom chtěli zmínit poruchu obrušování řezáků. Toto onemocnění je v 95% spojeno se syndromem malokluze stoliček a ve většině případů je jeho důsledkem. Proto nestačí korigovat skusné (okluzální) plochy řezáků, ale je nutné korigovat i klinické korunky stoliček. Je velkým nešvarem mezi chovateli, ale i některými veterináři, korigovat délku a okluzální polochy řezáků kleštěmi bez anestezie. Tímto nevhodným zákrokem dochází ke zlomeninám řezáků, páčení řezáků a jejich elevaci z přirozené osy. Takový zub poté roste nevhodným směrem a zvíře již nikdy nemá možnost používat řezáky k příjmu krmiva.
Pododermatitida neboli otlaky je onemocnění starších zvířat. Jedná se o zánětlivé postižení polštářků prstů většinou pánevních končetin. Predispozičním faktorem je obezita, trauma o ostrou či jinak nevhodnou podestýlku či drátěnou podlahu klece, zhoršená zoohygiena a deficit vitamínu C. Zánětlivé léze jsou většinou velmi bolestivé, proto zvíře kulhá. Postižená místa palmárních a plantárních částí končetin jsou oteklá, ložiska jsou hyperkeratotická až ulcerózní, může se vyvíjet až kalus. Infekce může pronikat do hloubky až ke šlachám a podél šlachových pochev dál po končetině. Při masivním zánětu dochází k osteomyelitidám. Diagnóza je stanovena na základě typické lokalizace a rozvoji léze. Terapie pododermatitid není jednoduchá, musí zahrnovat celý komplex opatření. V první řadě je nutné zajistit měkkou netraumatizující podestýlku v chovném zařízení. Cílem je snížení diskomfortu pro postižené zvíře. Z našich zkušeností je v první fázi vhodné chirurgické ošetření, jehož cílem je odstranění nekrotických částí a celková očista rány. Pro oplach jsou vhodná antiseptika (betadine, hypermangan). U hlubokých lézí je vhodná bandáž končetiny s každodenním převazem.

Preventivní opatření

Prevence v chovu morčat představuje pravidelné veterinární prohlídky zahrnující kontrolu zdravotního stavu a zejména vyšetření dutiny ústní na případné přerůstání zubů, eventuální kastraci samic a koprologické vyšetření. Z vakcín lze v České republice použít vakcínu proti pasterelóze a trichofytóze. Z pohledu praktického veterinárního lékaře ale tyto vakcíny nenašly standardní využití.

MVDr. Karel Hauptman, Ph.D.
MVDr. Vladimír Jekl, Ph.D.
Prof. MVDr. Zdeněk Knotek, CSc.
Klinika chorob ptáků, plazů a drobných savců
FVL VFU Brno
www.vfu.cz

Dobrá koupě

Základem úspěšného chovu nebo jen vlastnictví ochočeného papouška jako kamaráda je pořízení zdravých a bezproblémových jedinců. Při pořizování ptáčka, zejména jde-li o větší investici, je nezbytné zajímat se o jeho původ a zdravotní stav. U prodejce, který není schopen předložit žádnou garanci a není ani ochoten podepsat kupní smlouvu, kde se garance specifikují, je vždy namístě zvýšená opatrnost a zamyšlení se nad tím, zda si raději zvíře nepořídit jinde. Podrobněji se o problematice nákupu rozepsal Ing. Holý (Holý, J.: Pár rad jak nenaletět při nákupu papouška. Exota info, mimořádné vydání, 2002:19). Přestože jsou vám při prodeji předložena určitá potvrzení zdravotního stavu, je vždy výhodné po nákupu navštívit nejbližšího veterináře specializovaného na nemoci ptactva. Jednak se s ním seznámíte a v případě potřeby nemusíte dlouho pátrat, kam se obrátit pro pomoc, jednak veterinář zkontroluje aktuální zdravotní stav vašeho svěřence a garance dodané prodejcem. Velmi často se stává, že majitel hrdě předloží papír o „veterinárním osvědčení“, ovšem odborník při bližším průzkumu této listiny zjistí, že garance vypovídá v podstatě jen o tom, že papoušek byl v době prodeje naživu.

Plán „údržby“

Pravděpodobně zklamu ty, kteří by hledali v této stati nějaký zázračný návod a komplikovaný zdravotní plán údržby papouška. Nic takového totiž neexistuje. Rada je jednoduchá i složitá zároveň: Pokud si koupíte zdravého ptáka a budete se o něho dobře starat, dožije se požehnaného věku i bez speciálního plánu dodržovaného přísně podle kalendáře.
Základním kamenem je výběr ptáčka ne podle toho, jak se nám líbí na obrázku v atlase, ale podle srovnání jeho nároků na zdravý a spokojený život s naší schopností a ochotou tyto nároky splňovat. Jedna holandská studie uvádí, že 80 % onemocnění ptáků chovaných v domácnostech je způsobeno zanedbáváním chovatelských (a psychologických!) požadavků papouška ze strany majitele. Nelze tu tyto požadavky popisovat druh od druhu – každý druh (a dokonce i konkrétní jedinec) má svá specifika a dokonale je probrat by znamenalo věnovat každému druhu celé jedno číslo časopisu.
Snad jen pro ilustraci uvedu dva příklady: Lidé touží po vlastnictví papouška šedého, protože je dobrý imitátor. Už si však neuvědomují, že jde o druh extrémně náročný na pozornost majitele. Neuspokojení emocionálních potřeb těchto ptáků vede velmi často k poruchám chování. Majitelé se pak cítí ukřivděni, protože mají pocit, že svému mazlíčkovi snášejí modré z nebe, a nechápou, že žako může být „nevděčně“ frustrován už jen tím, že jeho páníčci odcházejí každé ráno do zaměstnání. O tom, jak trestuhodně podceňujeme inteligenci a cit papoušků, se opakovaně přesvědčuji, když „hlídám“ papoušky, jejichž majitelé odjeli na dovolenou. Po počáteční nedůvěře a strachu si nechají blahosklonně vyčistit klec a vyměnit misky a dokonce se i rozpovídají, ovšem ve světle toho, jak bouřlivě vítají paničku po čtrnácti dnech odloučení už jen při zaslechnutí jejího hlasu, vyznívá moje péče jako týrání zvířat.
Druhý příklad: Poměrně hojně chovaní kakarikiové nevím proč vzbuzují dojem, že jsou pouze jakousi bizarní variantou andulky, které omylem narostly dlouhé nožky. Jsou proto v domácnostech (čest výjimkám!) chováni úplně stejně jako andulky: klec, na dně noviny, voda, směs pro andulky, jablko prostrčené mezi mřížkami klece. Skutečnost je taková, že kakarikiové tráví narozdíl od andulek velkou část života na zemi, kde rozhrabují nožkami hlínu a listí a zeminu pochopitelně i požírají. Pokud je kakariki chován v kleci na novinách jako andulka, nejenže trpí psychickou deprivací z toho, že mu tato zábava není dopřána, ale rozvíjí se u něho množství obtížně definovatelných poruch zdravotního stavu z nedostatku mikroprvků a jiných látek pocházejících právě ze zeminy a tlející vegetace (např. nekvalitní a chybějící opeření, přerůstání drápů a zobáku, selhávání ledvin apod.). Žádné umělé vitamíny nejsou s to tyto přirozené přírodní podmínky nahradit a život takto chovaných kakarikiů nebývá dlouhý.

Důkladná příprava

Z toho vyplývá, že před nákupem papouška je nezbytná důkladná příprava a shromažďování informací, vždy z více zdrojů. Současný trh se zdá být až přesycen chovatelskými příručkami, ovšem tyto zdroje jsou bohužel značně kolísavé kvality. Stejně tak rady jednoho jediného chovatele nemusejí být vždy hodny následování. Nejlepší je předběžná příprava z knih a časopisů, následovaná rozhovory s chovateli a majiteli papoušků a specializovanými veterináři. Využít lze i specializovaných diskusních fór na internetu, ale tento postup doporučuji až poněkud pokročilejšímu a znalejšímu uživateli, neboť značně různorodá směsice nejrůznějších a mnohdy protichůdných názorů neznámého původu může nezkušenému nováčkovi zamotat hlavu.
Nikdy nezapomínejte na to, že pokud si pořídíte papouška, budete se muset přizpůsobit vy jemu, nikoli on vám!

Péče o zobák a drápy

Velmi často se setkávám s dotazy na pravidelné „preventivní“ zkracování zobáku a drápů. Skutečnost je taková, že pokud papouškovi drápy a zobák přerůstají, je namístě se ptát, co je špatně. Zdravému a dobře krmenému papouškovi chovanému v odpovídajících podmínkách drápky ani zobák nepřerůstají. Výjimku tvoří staří ptáci (nad 20–25 let, u velkých arů nad 30–35 let). Pokud je tedy nutné zobák a drápy pravidelně zkracovat, je třeba kriticky zhodnotit krmivo a bidla a eventuálně se obrátit na veterináře se žádostí o zhodnocení zdravotního stavu papouška. Totéž se týká častých dotazů ohledně nekvalitního opeření, poruch chování apod.

Koupání

Podobně nejednoznačná je odpověď na otázku, jak často a jakým způsobem ptáčka sprchovat. Zkusme si představit život papouška v přírodě: tam prší pravidelně či nepravidelně (v závislosti na tom, o jakou geografickou oblast se jedná), papoušek se při dešti buď schová nebo neschová a při pití z tůňky nebo louže buď využije nebo nevyužije možnosti se zároveň vykoupat. Z toho plyne, že ptačímu mazlíčkovi by mělo být umožněno se koupat v mělké misce nebo by mu měla být často nabízena možnost se sprchovat ve vodě z rozprašovače, ale ke koupeli by nikdy neměl být nucen. Chovatelé koupele zajišťují nabídkou mělkých misek s vodou, rozvedením rozmlžovací hadice pod strop voliéry nebo prostě jen umožní papouškům výlet do vnější voliéry při dešti. Ptáci si pak sami vyberou, zda se před přirozeným či umělým deštěm schovají nebo naopak využijí příležitosti se vykoupat.

Výběr a umístění klece

Stejně jako je pro lidi důležitá jejich bytová situace, je pro ptáčka (a zejména papouška) důležitá kvalita klece. Kvalita klecí na našem trhu je bohužel obecně dost neuspokojivá. Zdravotní nezávadnost klecí není u nás zohledňována žádným předpisem či normou. Nebezpečím číslo jedna je zejména pro větší papoušky zinek, ovšem bohužel pozinkování je zároveň nejběžnějším a nejlevnějším způsobem, jak zajistit rezuvzdornost klece, a proto pozinkované klece na trhu převládají (stejná situace je ovšem v celé Evropě i v USA). Běžné jsou konstrukční vady, škvírky tvořící pasti na prsty a nohy, hračky zajišťující dokonalé oběšení jejich ptačího uživatele, trčící šroubky, ostré hrany zraňující jazyk a nohy papoušků. Plastová bidla a bidla obalená smirkovým papírem pravděpodobně vynalezl perverzní sadista vyžívající se v týrání zvířat. Soustružené tyčky jsou o něco šetrnější, ale příroda původně zamýšlela, že budou ptáci sedat a šplhat po větvích stromů. Vzpomeňte si na to, až budete klec osazovat bidly!
Při umísťování klece do bytu či domu mějte na paměti, že i papouška zajímá, kde bude bydlet. Ochočený mazlíček ocení vaši pokud možno stálou přítomnost, ale kuchyň není ideální místo kvůli mastným parám vznikajícím při vaření a zejména smrtelně jedovatému teflonu uvolňujícímu se ze zahřátých trub, pánví a remosek! Zažila jsem situaci, že rodina takto teflonem zahubila během několika týdnů čtyři papoušky. Dlužno podotknout, že na tom měli podíl viny i veterináři pitvající mrtvolky tím, že nebyli s to určit správnou příčinu smrti.
I ochočený papoušek ovšem ocení chvíle klidu a soukromí, není tudíž ideální ho umístit uprostřed rušné chodby, kde v jeho těsné blízkosti neustále korzuje množství lidí, zvlášť, pokud je klec nízká a papoušek se tak ocitá dole, podvědomě v pozici konzumované kořisti.
Všechny tyto drobné detaily je nutné v zájmu zdraví a spokojenosti papouška zohlednit, není ovšem možné je všechny shrnout do jedné stati. Rozumný chovatel si to uvědomuje a intenzívně se pídí po informacích v každém případě, kdy si není úplně jistý. Zlaté pravidlo pro to, jak udržet vašeho ptačího kamaráda v dobré kondici a zdravotním stavu proto zní jednoduše: BÝT ZODPOVĚDNÝ.

MVDr. Veronika Grymová
Zvířata & zdraví 1/2008

Přizpůsobit se musíme my

Sehnat téměř jakýkoli druh papouška dnes není problém. Ale k výběru papouška je nutné, stejně jako k výběru jakéhokoli jiného zvířete, přistupovat velmi zodpovědně. Papoušci jsou velmi inteligentní a citlivé bytosti, které navíc narozdíl od psa a kočky neprodělaly žádnou domestikaci. Mají stále svoje původní geny, kterými je příroda vybavila na život ve volnosti, ne v bytě. Rodiče našich papouščích mazlíčků (s výjimkou malých a běžných druhů, jako jsou andulky a korely) často ještě létali volně po pralesích Amazonie, Konga či tichomořských ostrovů a s tímto vědomím musíme k papouškům přistupovat. Z větší části se rodina musí přizpůsobit jejich požadavkům, protože možnosti přizpůsobení papouška už byly v podstatě vyčerpány tím, že organismus uzpůsobený životu v tropech je schopen žít a prosperovat v evropském bytě.
Postupujme tedy systematicky a odpovězme si postupně na několik důležitých otázek:

1. Jsme schopni tolerovat nepořádek pod klecí a občasnou „nehodu“ v podobě trusu upuštěného mimo klec?
Pokud žijeme v hyperluxusním bytě vyšperkovaném pravým perským kobercem, který je kdykoli prezentovatelný v barevném časopisu moderního životního stylu, a zakládáme si na jeho sterilní čistotě, pak si papouška do bytu nepořizujme vůbec. Na trhu jsou sice klece s „límcem“, který zachytí i velkou část slupek, peří a prachu padající mimo podlahu klece, přesto se však nelze nepořádku mimo klec zcela vyvarovat. Drobná peříčka poletují i při sebemenším závanu vzduchu a navíc papoušek vyžaduje i denní pobyt mimo klec. Papouška lze při citlivém a trpělivém přístupu naučit pustit trus na určené místo, ale nelze se spolehnout na to, že někdy nedojde k „nehodě“.
Rovněž není vhodné si papouška pořizovat, pokud je některý člen rodiny alergik.
Přejeme-li si nepořádek kolem klece omezit na minimum, volíme spíše druh papouška, který vytváří méně péřového prachu, což jsou typicky amazoňané, aratingové, ary a eklektusové. Hodně prachu naopak vytvářejí kakaduové.

2. Kolik času jsme schopni papouškovi věnovat?
Papoušci velkých druhů vyžadují velkou pozornost majitele. Největší chybu udělá ten, kdo si koupí velkého papouška jako luxusní doplněk do bytu a přitom na něj nemá vůbec čas. Papoušek má tendenci považovat majitele za svého partnera a nechápe, že jeho oblíbený člověk je doma jen 8 hodin denně a z toho 6 hodin prospí. Takoví „opuštění“ papoušci jsou velmi náchylní k rozvoji nežádoucího chování, jako je agresivita, „neposlušnost“, destruktivní chování a dokonce i sebepoškozování (škubání peří nebo i vykusování kůže a svaloviny). Obecně platí, že největší druhy papoušků mají i největší má nároky na pozornost a čas svého chovatele.

3. Jakou investici jsme připraveni vynaložit?
Je mimořádně důležité si uvědomit, že kvalitní klec, která zabezpečí papouškovi odpovídající domov, je toxikologicky bezpečná a má dlouhou životnost, stojí i s vybavením a doplňky přibližně stejnou částku jako papoušek sám. Nemá smysl vynaložit 25 000 Kč na papouška a pak shánět nejlevnější klec, protože samotná koupě papouška vyčerpala naše finanční možnosti. Ušetřit na kleci znamená v lepším případě jít za několik měsíců koupit klec novou, v nejhorším pak znamená drahou léčbu papouška, který se otrávil zinkem, poranil se trčícím drátem, nebo dokonce o papouška úplně přijít, protože otevřel dvířka a odletěl, nebo si v kleci způsobil smrtelný úraz.

4. Tolerují naši sousedé křik papouška?
Na rozdíl od psa, jehož nadměrné štěkání či vytí je často způsobeno určitými nestandardními okolnostmi a lze je mnohdy považovat za poruchu chování, která je odstranitelná či redukovatelná, jsou hlasové projevy papouška jeho přirozeností a normálním chováním. Jinými slovy, pokud pes ponechaný sám v bytě celé dopoledne vyje, máme problém a je na místě konzultace s odborníkem. Pokud aratinga pravidelně burcuje celý panelák pronikavým křikem, je šance na „nápravu“ mizivá, neboť nejde o poruchu chování, nýbrž o normální hlasový projev arating. Nemáme-li sousedy, kteří si nechají vysvětlit, že aratinga si potřebuje občas „procvičit hlasivky“, musíme na její chov zapomenout a zvolit například amazónka nebo papouška žlutotemenného, kteří patří k tichým druhům papoušků.

5. Jsme zkušení chovatelé?
I přesto, že ručně dokrmená mláďata dodaná „na klíč“ dobrým a zodpovědným chovatelem, který nás vybaví cennými radami, kvalitním krmivem a nabídkou stálého kontaktu pro případ potřeby zodpovězení dalších dotazů, mohou být v zásadě svěřena do péče i začátečníkovi, přece jen je vhodná určitá míra zdravé skepse ve vlastní schopnosti a možnosti. Například velké druhy arů jsou již dnes relativně cenově dostupným artiklem, ovšem v jejich případě jde přece jen o „vyšší ligu“ a riziko selhání nezkušeného chovatele ve vztahu k velkému arovi je poměrně vysoké.

6. Co od papouška očekáváme?
Pokud chceme přítulného oddaného mazlíčka, je nejlepší si pořídit ručně dokrmené mládě. Rozhodně ale neplatí, že mládě nám bude o to oddanější, pokud si ho dokrmíme sami. Naopak, u velkých papoušků je taková praxe velmi riziková a začátečníci by si měli vždy pořizovat plně samostatného mladého papouška, jinak hrozí, že mládě přechod k novému majiteli nezvládne.
Velcí arové mohou být velmi přítulnými společníky, ale u nezkušeného chovatele přece jen budí respekt svou velikostí a majestátností a „nedorozumění“ v podobě bolestivého štípnutí zobákem v době „sbližování“ může zanechat na vztahu chovatele a papouška nenapravitelné stopy do budoucna. I z tohoto důvodu by si měl začátečník pořizovat spíše menší druhy ptáků. Velmi populární jsou papoušci šedí, hlavně pro svoje výborné schopnosti imitovat lidskou řeč i jiné zvuky. Bohužel, papoušci šedí jsou poměrně nervově labilní a velmi častý je u nich zlozvyk v podobě sebeoškubávání. Z tohoto pohledu je vhodnou alternativou amazoňan, u něhož je sebepoškozování méně časté.
Pokud máme u větších papoušků chovatelské ambice, je vhodné začít menšími druhy, jako je papoušek senegalský, alexandři či aratingy. Tito papoušci mohou při dobré péči a troše štěstí vyvést mláďata i v pokojové voliérce.

veg
Zvířata & zdraví 2/2009

Začátky soužití s lidmi

Králík divoký byl domestikován mnohem později než ostatní domácí zvířata. První zmínku o existenci králíka uvádějí Féničané, kteří ho spatřili na Pyrenejském poloostrově a považovali ho za zvíře podobné damanovi („saphan“), což je africký býložravý kopytník. Vzhledem k tomu, že zde bylo velké množství těchto pro ně neznámých zvířat, pojmenovali celou zemi jménem „i-saphan-im“ (země bohatá na králíky). Římané pozměnili jméno země na Hispánii, tedy na dnešní Španělsko. Za vlády císaře Hadriána ve druhém století n. l. byl králík dokonce znakem Španělska a byl vyobrazen na zlatých a stříbrných mincích.
Králíci byli uměle člověkem vysazeni na mnoha ostrovech a zemích. Na místech, kde nebyli přítomni jejich přirození predátoři, se králíci přemnožili a došlo k devastaci zemědělsky využívaných ploch. Z těchto důvodů byli poté chováni v ohradách, tzv. leporáriích, které měly zamezit jejich útěku a přemnožení. Nejznámější případ přemnožení králíků divokých je popisován v Austrálii, kam přivezli britští kolonisté malý počet králíků v roce 1850. Ke konci století již byli králíci rozšířeni po celém kontinentu a jejich počet dosáhl několika desítek milionů. Králíci v podstatě změnili tvář Austrálie, protože snědli většinu keříků a travin a zanechali na obrovském území vysušenou krajinu. Počet králíků v Austrálii omezila až umělá introdukce virových chorob (zejména myxomatózy), které zdecimovaly jejich populaci.
K vlastní domestikaci králíků došlo pravděpodobně na počátku středověku ve Francii. Z Francie se jejich chov rozšířil do Anglie a dalších evropských zemí. Již v polovině 16. století bylo známo několik barevných rázů.
Králík domácí (Oryctolagus cuniculus) patří v našich podmínkách mezi jedny z nejoblíbenějších drobných savců chovaných ze záliby. V České republice se králík dlouhodobě chová také jako hospodářské zvíře, a to buď v tradičních venkovských malochovech nebo ve velkochovech, případně jako experimentální model v oblasti výzkumu.

Králík není hlodavec

Králíci byli dříve řazeni mezi hlodavce. V současnosti však králíci a hlodavci tvoří dva samostatné řády. Příčinou jsou anatomické a fyziologické rozdíly. Zajíci a králíci totiž na rozdíl od hlodavců mají za horními řezáky ještě jeden pár drobných řezáků. Králík společně se zajícem patří do řádu zajícovci (Lagomorpha).
Zajíc je větší než králík, má delší uši s černým zbarvením špiček ušních boltců a delší pánevní končetiny. Je to spíše samotářsky žijící zvíře, nehrabe si nory a mláďata se rodí osrstěná a vidoucí.
Králíci žijí v koloniích čítajících až 30 jedinců a vyhrabávají si v zemi nory. Králíčata se rodí slepá a bezsrstá. Mláďata otevírají oči 10 dní po porodu. Králík se dožívá přibližně 5–9 let. Délka gravidity se pohybuje mezi 28–32 dny.

Kde chovat králíky

Králíci jsou velmi sociální zvířata, v přírodě žijí v hierarchicky definovaných skupinách. Je proto optimální i v zajetí chovat pár zvířat stejného nebo rozdílného pohlaví. Při chovu více samců je vhodné je vykastrovat kvůli možné vzájemné agresi. Králíci nejsou přirozeně agresivní, k pokousání člověka může dojít u starších samců nebo primiparních samic, které mají silné teritoriální chování. Aktivita králíků je nejvyšší ráno a navečer.
Někdy se lze setkat s chovem králíka společně s morčetem. Zvířata se sice dobře snášejí, hrozí však riziko přenosu pro králíky nepatogenní bakterie Bordetella bronchiseptica, která u morčat způsobuje závažné respiratorní onemocnění. Morče je někdy chováno společně s králíkem z důvodu jakéhosi indikátoru onemocnění. Tento fakt je bohužel mylný, protože morčata nejsou vnímavá k převážné většině králičích onemocnění.
Králíky lze chovat ve vnitřních i venkovních podmínkách. Pro chov králíků v domácnostech jsou vhodné drátěné klece s kompaktní nebo roštovou podlahou. Rozestupy drátů na podlahové ploše by neměly být větší než 1 x 2,5 cm jinak může docházet ke zranění končetin. Ubikace se sníženou ventilací, jako jsou terária nebo celoplastové boxy, nejsou pro králíky vhodné. Dochází zde ke kumulaci čpavku, který působí jako predispoziční faktor vzniku dýchacích onemocnění. Minimální podlahová plocha pro jednoho králíka od 2 do 4 kg je 0,3 m2. V ideálním případě by rozměr jedné strany klece měl být minimálně třikrát větší než je délka těla králíka. Výška boční strany klece by měla být 30–40 cm. Jako podestýlku lez použít hobliny, slámu nebo seno, které je zároveň nezbytnou součástí potravy. K močení i kálení králíci většinou používají jedno místo v kleci. Pokud jsou puštěni volně v bytě, často se naučí využívat kočičí toalety. Je-li to možné, měl by být králíkovi umožněn i pohyb mimo klec. Avšak jen pod kontrolou majitele a v prostorách, kde nehrozí králíkovi zranění. Především je třeba vyloučit možnost pozření jedovatých rostlin a překousání kabelů elektrického vedení. Dospělí samci si značkují svoje teritorium silně zapáchajícími výkaly. Kastrace může toto chování omezit.
Králík by měl mít možnost používat různé hračky, které slouží jako prevence stereotypního a destruktivního chování. Použít lze ruličky od toaletního papíru a míčky nebo hračky pro velké papoušky vyrobené z tvrdých plastů. V chovném zařízení by neměly chybět větve z ovocných stromů na okus a možnost úkrytu.
Venkovní chovná zařízení by měla být konstruována tak, aby se zamezilo kontaktu zvířat s hmyzem, který může přenášet infekční virová onemocnění. Vnitřní i venkovní chovné zařízení by mělo být umístěno na klidném místě se stabilním mikroklimatem, mimo průvan a přímé sluneční záření. Králíci, kteří mají dostatek podestýlky, dobře tolerují i nízké teploty prostředí (do 4 °C). Jsou však velmi citliví k teplotám nad 29 °C, kdy dochází k teplotnímu stresu a následně až k fatální hypertermii (přehřátí končícímu smrtí). Optimální teploty pro chov králíků se pohybují v rozmezí 16–21 °C. Relativní vlhkost vzduchu by se měla pohybovat mezi 40–50 %. Délka světelného dne by měla být 12–14 hodin.
Chovná zařízení a jejich vybavení je vhodné čistit minimálně jednou týdně horkou vodou s dezinfekčním prostředkem (Savo, Virkon) a následným důkladným oplachem zbytků tohoto prostředku.

Králičí jídelníček

Čerstvou vodu a krmivo je třeba podávat denně v množství odpovídajícím velikosti a fyziologickému stavu zvířete. Pro správné obrušování stoliček a premolárů je nutné správné žvýkání, které zajistíme nabízením trávy a sena. Dalšími vhodnými krmivy jsou pelety (granule), zelenina (např. okurka, salát, zelí, mrkev, rajče apod.) a malé množství ovoce (např. jablka). Směsi zrní nabízíme zejména mladým králíkům.
Krmivo by nemělo obsahovat slané potraviny (chipsy, oříšky), sušené slazené ovoce, krmivo pro masožravce a vitamínové dropsy. Při překrmování krmivem bohatým na energii (dropsy, pochoutky, zrní, apod.) dochází k obezitě, která výrazně zatěžuje organizmus. Králíci mají specifický metabolismus vápníku, a proto by se jim neměl podávat vitamín D.
K napájení jsou vhodné stabilní misky na vodu nebo různé typy napáječek.

Nejčastější nemoci králíků

Mezi nejčastěji se vyskytujících virová onemocnění patří myxomatóza a kalicivirové onemocnění králíků (králičí mor), proti kterým lze vakcinovat. Z bakteriálních chorob se nejčastěji vyskytuje pasteurelóza (infekční zánět dýchacích cest).
U starších ramlic nad čtyři roky dochází až v 80 % k patologickým změnám na děloze (tvorba nádorů dělohy – adenokarcinomů). Proto pokud není samice určena na chov, je vhodné ji vykastrovat do dvou let věku.
U mladých králíků jsou nejčastěji zjišťovány kokcidie, což jsou střevní parazité. Optimální je vyšetření trusu s následným nasazením antiparazitik.
Velmi vážným onemocněním je syndrom malokluze. Králíkům totiž rostou po celý život jak řezáky (cca 3 mm/týden), tak i třenové zuby a stoličky (3 mm/měsíc). Pokud nedochází k jejich správnému obrušování, korunky zubů přerůstají a vrůstají do dásně. Navíc tlakové změny na zub mají za následek prorůstání „kořenů“ skrz spodní a horní čelist. Tento stav je velmi bolestivý, králíci přestávají přijímat potravu, hubnou a mohou zemřít hlady, ačkoli mají krmiva dostatek. Toto onemocnění se nedá vyléčit, ale zuby lze pravidelně zabrušovat speciálním zubařským vrtáčkem nebo kotoučem. Pozor: Krácení zubů (byť i jen řezáků) pomocí kleští nebo nůžek je nepřípustné! Může dojít k frakturám skloviny i vlastního zubu a přenášením tlakových sil na lůžko zubu dochází k jeho deformaci. Proto doporučujeme preventivní kontrolu u veterinárního lékaře jednou až třikrát ročně v závislosti na věku zvířete.

MVDr. Vladimír Jekl, Ph.D.1
MVDr. Edita Jeklová, Ph.D.2
MVDr. Karel Hauptman, Ph.D.1
prof. MVDr. Zdeněk Knotek, CSc.1
1Klinika chorob ptáků, plazů a drobných savců
2Oddělení imunologie
FVL VFU Brno
www.vfu.cz

Zvířata & zdraví 4/2009

Tipy na dárky pro psy

• Pelíšky, deky: Pro velké psy se hodí velké ploché prošívané polštáře, na kterých se mohou celí pohodlně natáhnout. Malí psíci, zvláště ti krátkosrstí, spíše ocení měkký teplý hluboký pelíšek, nejlépe ještě vystlaný lehoučkou dekou, do které se mohou celí zahrabat. I psům zvyklým spát na pohovce, v křesle nebo v posteli, je vhodné nadělit zajímavou psí deku a vymezit jim tak jejich prostor. Zároveň ochráníme čalounění a učiníme zadost hygieně.
• Cestovní potřeby:Kdo vozí často psa v autě, měl by mu cestování udělat co nejpohodlnější a nejbezpečnější. Obě podmínky nejlépe splňují plastové přepravky pro malé a střední psy – jsou omyvatelné, s dostatkem větracích otvorů, lze je měkce vystlat a dobře připevnit. Pro psy cestující bez přepravky se hodí speciální pevné, blátu a vodě odolné deky k zavěšení na hlavové opěrky, které lze kombinovat s bezpečnostními pásy a sítí mezi zadními a předními sedadly.
• Výchovné a výcvikové pomůcky: Měly by usnadnit vzájemnou komunikaci a dělat všem především radost. Pro psy, kteří rádi vláčejí páníčky na vodítku za sebou, jsou dobré lehoučké ohlávky. Přivolání psů s velkým akčním radiem usnadní píšťalka. Mnoho legrace na obou stranách přinese klikr. Na zimních večerních procházkách za tmy bude velice užitečná blikající svítilna na obojek.
• Hračky: Musejí být především bezpečné. Měly by odpovídat nejen velkosti, ale také mentalitě psa. Pes-kazisvět snadno rozebere nebo rozkouše hračku na malé součásti, které pak může spolknout a přivodit si zažívací problémy. Pro takového je dobré vybrat například velký tvrdý míč, který nemůže uchopit do zubů a musí jej jen kutálet. Nebo odolný pryžový Kong – ten mají rádi téměř všichni psi, protože hozený krásně nepravidelně skáče a imituje tak chování opravdové „kořisti“, a navíc je dutý a lze jej naplnit nejrůznějšími dobrotami. Jejich dobývání z hračky ven pak psovi ukrátí dlouhou chvíli, kdy musí být sám. Na podobném principu fungují i tvrdé plastové míče s otvory, ze kterých při kutálení vypadávají granule nebo kousky pamlsků, které tam páníček schoval. Psí sportovci a náruživí aportéři určitě ocení nový míček nebo létající talíř, milovníci vody takový, který dobře plave. Něžné povahy zase uctíte měkoučkým plyšákem (pozor na drobné tvrdé součástky jako očka a nosík!), lovci mají rádi hračky vydávající zvuky, zápasníci se rádi přetahují o lana či pešky… prostě každému podle jeho gusta.

Tipy na dárky pro kočky

• Pelíšky: Kočky milují teplo a uvítají pelíšek na vyvýšeném místě, kde není průvan, některé se rády nahřívají i v závěsném pelíšku na radiátoru topení, jiné si zalezou do látkové boudičky nebo do dutiny odpočívadla. Asi žádná kočka nepoužívá k odpočinku jen jedno místečko, ale střídá více míst, takže koupí nového pelíšku nebo měkké deky nic nepokazíte. S velkým vděkem se setkáte v případě koupě látkového tunelu – tam může kočka odpočívat, když nechce být rušena, ale také tu číhat a podnikat lovecké výpady.
• Škrabadla: Je dobré jich pořídit více s různým povrchem a uspořádáním (vertikální, horizontální, šikmá, kolem rohu místnosti), zvláště je-li doma více koček různého stáří a kondice
• Fontánky: Kočky milují tekoucí vodu a vydrží se na ni dlouho fascinovaně dívat. Některé kočky dokonce ani nepijí z misky a dožadují se kapajících kohoutků. Pro takové jsou ideálním dárkem kočičí fontánky. Neslouží jen zábavě, ale také zdraví, protože dostatečný příjem vody je velmi důležitý jako prevence onemocnění ledvin a močových cest.
• Hračky: Kočky jsou náruživí lovci a uvítají všechno, co připomíná přirozenou kořist – ptáky nebo myšky. Nejlepší je, když se pohybují, takže je dobré připevnit je na slabý provázek, gumičku nebo tenkou tyčku. Stejně jako pro psy, také pro kočky musíme vybírat hračky podle jejich mentality. Některé kočky krásně aportují, jiné zaujmou mezi dveřmi pozici brankáře a nepustí jediný gól (hrát se dá pingpongovým, gumovým nebo pěnovým míčkem, ale také vlněnou bambulí nebo papírovou či alobalovou koulí). Spousta koček miluje hru se světýlky („prasátky“), vykouzlenými zrcátkem nebo baterkou či laserovým ukazovátkem. Jak je vidět, kočičí hračky ani nemusejí být drahé – kočka nejvíce ocení vaši spoluúčast na hře. Ale i v době, kdy musí být sama doma, se může aktivně zabavit – na trhu jsou malé kočičí míčky s otvory na granule nebo boxy s otvory na tlapky, do kterých se dají schovat hračky nebo potrava.

Tipy na dárky pro ptáky

• Čerstvé větve: Při přípravě vánoční výzdoby si můžeme odložit několik větví i z jehličnatých stromů na sezení a okus pro papoušky. Jehličnaté dřeviny se dříve zavrhovaly kvůli vysokému obsahu pryskyřic, ale tento názor je již překonaný. Papoušci milují čerstvé větve a při jejich okusování a ničení se skvěle zabaví.
• Pamlsky: Papoušci milují jídlo, se kterým si mohou vyhrát. Na trhu je celá řada vhodných výrobků z lisovaných zrnin pro různé kategorie papoušků, různých tvarů i velikostí. Zvláštní pozornost je potřeba věnovat výběru pamlsků pro velké papoušky, jejichž zobák je velmi silný a obratný. Dokážou snadno rozštípat a pozřít úchyty, za něž se tyto pamlsky zavěšují, a mohou v důsledku toho trpět vážnými zdravotními problémy.
• Hračky: Zatímco dříve byly v obchodech běžně k dostání pouze malé plastové hračky pro malé papoušky (andulky, korely), dnes je sortiment na trhu velmi bohatý. Zejména pro velké papoušky jsou na trhu hračky nejrůznějších tvarů a materiálů.
• Šplhací strom: Takřka luxusním dárkem pro velkého papouška je silná rozvětvená větev, usazená na podstavci, kterou můžeme umístit do rohu pokoje a kde může papoušek trávit čas i mimo klec v době, kdy jsme doma a máme papouška pod dohledem. Pobyt mimo klec ve velkém prostoru a šplhání po předmětu, který lze dle libosti beztrestně zkoumat a okusovat, má na psychiku papoušků blahodárný vliv. Pokud strom ozdobíme kousky čerstvého ovoce a zeleniny a připevníme na něj i misky s ořechy a piškoty, bude dárek dokonalý.

Nezapomeňte, že nejvzácnějším dárkem pro vašeho chlupatého nebo opeřeného kamaráda je váš čas a zájem!

Hana Žertová, Veronika Grymová
Zvířata & zdraví 2/2008

Kdy může být fena nakryta

Než si zodpovíme otázku, co dělat, když dojde k nežádoucímu nakrytí feny, musíme si nejdříve říci, kdy k nakrytí vůbec může dojít. U feny může dojít k nakrytí výhradně v době tzv. hárání. Hárání se u většiny fen dostavuje v pravidelných intervalech, zpravidla každého půl roku. Jsou feny, které hárají jen jednou do roka, ale i feny, které hárají častěji. Charakteristickým znakem hárání je krvácení z pochvy, otok přezky a změna chování feny, která se stává neposlušnou, vyhledává psy, často značkuje a v době vrcholu říje, což je zpravidla mezi 9. a 13. dnem od začátku krvácení, neboli barvení, se stává svolnou k nakrytí. Pozor, i tady existují výjimky, a z praxe mohu říci, že znám feny, které byly úspěšně nakryty už 5. den, ale i 26. den od začátku hárání.
V době vrcholu říje, tedy v době kolem ovulace, se krvavý výtok mění ve světle růžový až slámový, přezka již začíná „opadat“ a fena v přítomnosti psa nebo při dotyku na bedra nebo okolí přezky dává ocas stranou a sama se psovi nastavuje. Toto je kritické období, kdy je možnost nežádoucího nakrytí největší. Je tedy namístě v této době chodit pouze na krátké procházky na vodítku a nenechávat fenu bez dozoru, a to ani na zahradě. Vynalézavost psích „Casanovů“ totiž nezná hranic a psí nápadníci jsou schopni překonat sebevětší překážku, aby se za fenou dostali.

Zachovejte klid

Co dělat, když přes veškerá bezpečnostní opatření přece jen dojde k nežádoucímu nakrytí feny? V první řadě nepropadat panice. Zejména jste-li svědkem krytí. Nesnažte se psa a fenu od sebe násilně odtrhnout. Při krytí dochází totiž v důsledku výrazného překrvení pohlavních orgánů psa k tzv. „svázání“, kdy násilné odtržení psa od feny může mít za následek poškození zevních pohlavních orgánů jak psa, tak i feny. Navíc „svázání“ nemá již na výsledek krytí vliv. Podstatné je, že víte, že k nakrytí došlo. Jiná je situace, kdy fena uteče, nebo ráno najdete na zahradě, kde se fena pohybuje, neznámého nápadníka a nevíte, zda ke nakrytí došlo či nikoliv. V tomto případě navštivte co nejdříve veterinárního lékaře, který dokáže na základě vyšetření poševního výtěru feny zjistit přítomnost spermií v pochvě.

Přerušení březosti

Možností přerušení nežádoucí březosti existuje několik. Nejstarší známou metodou je podání estrogenů, které se aplikují injekčně 5., 7. a 9. den po nežádoucím nakrytí. Poměrně častou komplikací podávání estrogenů je ale následný vznik hnisavého zánětu dělohy, tzv. pyometry. Další možností je vyčkat do 25. dne od nakrytí, fenu vyšetřit sonograficky a posléze, pouze v případě, že fena je březí, vyvolat potrat. K tomuto účelu se v současné době používají dvě metody. Jednak je to podávání kombinace tzv. antiprolacting hormonu v kombinaci s injekční aplikací prostaglandinů, které vyvolají vypuzení obsahu dělohy. Tato metoda s sebou přináší výrazné nežádoucí účinky v podobě nevolnosti, slinění, zvracení, třesu, nervozity feny a není vhodná pro rizikové fenky (starší feny, feny se srdeční vadou apod.). V současnosti nejbezpečnější metodou přerušení nežádoucí březosti je aplikace aglepristonu, který se může aplikovat až do 45. dne březosti, a to ve dvou injekcích v intervalu 24 hodin. Nespornou výhodou této metody je vysoká bezpečnost pro fenu.
Nicméně je potřeba si uvědomit, že žádná z uvedených metod není stoprocentní a nese s sebou možnost selhání. Proto je nezbytné provést vždy kontrolní USG vyšetření.

Kdo to zaplatí

A co na otázku nežádoucího nakrytí zákon? Ze zákona je majitel psa odpovědný za škodu, kterou jeho pes způsobí, a to se vztahuje i na nežádoucí nakrytí. Proto, pokud dojde k nakrytí feny po vniknutí psa na pozemek majitele feny, případně nelze krytí zabránit např. v důsledku agresivity psa, má majitel feny nárok na úhradu nákladů spojených s následným ošetřením feny.

MVDr. Gabriela Zelinková
Frenštát pod Radhoštěm
www.virbac.cz
Zvířata & zdraví 1/2009

Něco z historie

Chov myši domácí je specifickým fenoménem, který má dlouhou tradici. Jedním z nejstarších dochovaných spisů o chovu myší je legenda z roku 1200 př. n. l. o uctívání „myšího boha“ Apollóna Smithejského, který vyslal myši, aby přehryzaly kožené řemínky u štítů armády pontského krále, a umožnil vítězství Tróji. Od té doby byly myši chovány k rituálním úkonům. Podle záznamů řeckých filosofů a lékařů v době antiky se myši používaly k léčbě mnoha chorob (šedý zákal). Velké popularity se dočkal chov myší v Číně, kde byly myši šlechtěny podle barevných variet (záznamy se datují 1100 př. n. l.). V Evropě v době středověku se myši staly nečistými zvířaty spojenými s ďáblem a čarodějnicemi.
Novodobá historie chovu myši domácí začíná v roce 1907 na Harvardu, kde byla zkoumána dědičnost zbarvení srsti. Jedním z průkopníků byla slečna Abbie Lathropová, která si otevřela obchod s drobným zvířectvem. Nicméně byla přesvědčena, že chov myší nemá perspektivu, neboť se poptávka musí velmi brzy nasytit. Opak byl pravdou, stále jí přicházely nové a nové objednávky a slečna Lathropová si všimla, že většina z nich je z vědeckých laboratoří. Nastala éra vědeckého využití myši domácí. Lze jednoznačně říci, že není jiné zvíře, které by tolik přispělo k rozvoji medicíny a pomohlo odhalit tolik aspektů biologie vyšších organismů.
Ve dvacátém století se chov myší dostává z laboratoří zpět do zájmových chovů. Popularita chovu postupně stoupá.

Fyziologie

Myš domácí patří do řádu hlodavců Rodentia, čeledi myšovitých Muridae. Tato čeleď zahrnuje více než 600 druhů. Z hlediska etologie lze jednotlivé druhy rozdělit do dvou skupin. První skupina jsou myši žijící nezávisle na člověku, čili jsou takzvaně exoantropní. Jejich ocas je vždy znatelně kratší než tělo, mají zpravidla světlejší zbarvení a žijí v teplejších oblastech. Jsou to: Mus spretus, M. macedonicus a M. spicilegus. Ve druhé skupině myší jsou formy synantropní, tj. více či méně závislé na člověku. Jejich zbarvení je geograficky značně proměnlivé, stejně jako délka ocasu. Patří sem M. musculus, M. domesticus, M. bactrianus a M. castaneus.
Myš je neagresivní, poměrně bázlivé zvíře, které lze navyknout na manipulaci trpělivým a klidným přístupem. Tento drobný hlodavec žije ve skupinách. Nejvhodnější rozložení chovné skupiny je jeden samec na 2–5 samic. Optimálnímu složení chovné skupiny je nutné věnovat pozornost, je popisována častá agresivita mezi samci. Délka života se pohybuje od dvou do tří let. Pohlavně dospívají ve dvou měsících, délka březosti je 19–24 dní. Samice rodí 10–16 mláďat. Mláďata se rodí holá a slepá. V průběhu tří dnů se začíná objevovat osrstění, které je kompletní v 10 dnech. Ve věku 12–14 dní se otevírají oči. V tomto období se mláďata navykají na pevnou stravu. Ve věku 21–25 dní by měla být mláďata odstavena od rodičů.
Rozpoznání pohlaví mláďat je základem úspěchu pro zdravý chov. Spolehlivým znakem pro rozlišení pohlaví u mláďat je vzdálenost pohlavní papily od rekta. Samice mají tuto vzdálenost výrazně kratší. Dospělí samci mají vyvinuté typické samčí pohlavní znaky (varlata sestouplá v šourku).
Výraznou roli v chovu myší hrají feromony. U větších chovných skupin můžeme pozorovat synchronizaci říje samic (Whitten efekt), která je způsobena vylučováním pohlavních hormonů v moči samic a přítomností samce. Nepřítomnost samce ve skupině vede k oddálení první říje. Při velkém počtu samců ve skupině dochází u oplodněných samic k přerušení březosti po kontaktu s močí dominantních samců (Bruce efekt) a opětovnému nástupu estru.
Pro chov je nejvhodnější skleněné terárium, které zajišťuje dokonalou možnost očisty a dezinfekce. Z dalších možností přichází v úvahu komerčně vyráběné chovné boxy pro laboratorní zvířata. Velikost chovného boxu je závislá na počtu chovaných jedinců (minimální velikost plochy pro dva jedince je 30 x 40 cm). Mezi vhodné typy podestýlek patří hobliny a celulóza (Asan). Rozhodně nedoporučujeme prašné piliny. Chovný box je nutné vybavit spolehlivou napáječkou a miskou na krmení. Myši jsou činorodá zvířata, a proto ocení různé typy prolézaček, úkrytů a tunelů.
Výběr vhodného krmení není pro tuto skupinu hlodavců problém, jedná se o všežravce. Důležitou zásadou je pestrost a vyváženost krmné dávky. Na trhu je celé řada kompletních krmných směsí, které zaručují dostatečný přísun potřebných látek (bílkoviny, esenciální mastné kyseliny, minerály a vitamíny). Vzhledem k omezené aktivitě jsou hlodavci chovaní v zajetí náchylní k obezitě, která je predispozičním faktorem pro mnoho onemocnění.
Odchyt a manipulace s myší vyžaduje určitou dávku zkušenosti a opatrnosti. Zásadou je neublížit. Myš v chovném zařízení chytáme za bázi ocasu. Takto lze myš přenášet na kratší vzdálenost. Pokud chceme zvíře fixovat, je nutné druhou rukou uchopit zvíře za kožní řasu mezi ušima. Jedinci, kteří jsou na svého chovatele uvyklí, přijdou sami na ruku a manipulace s nimi není problém. Možnou komplikací je „svlečení“ kůže ocasu při uchopení zvířete za špičku ocasu. Pokud tato situace nastane, je nutná amputace postižené části ocasu.
Zvířata by chovatel měl pořizovat z prověřených chovů či zverimexu. Při nákupu myši vybíráme zvířata v dobrém výživném stavu, aktivní, bez kožních problémů či jiných viditelných onemocnění. Rozhodně nelze doporučit chov divoce žijících myší.

Zdravotní problematika

Pokud chovatel dodržuje správné zásady chovu a krmení myší, jsou zdravotní problémy poměrně málo časté. Kožní onemocnění jsou často způsobena vysokou koncentrací zvířat v chovné skupině nebo přítomností agresivního jedince. V takovém případě se objevují různé typy kousných poranění hlavy, hřbetu a ocasu. Dominantní jedinci mohou okusovat srst submisivních jedinců. Relativně časté jsou také ektoparazitózy (Myobia musculi, Radfordia affinis).
U samic se mohou vyskytovat tumory mléčné žlázy. Tento typ nádorového bujení je ve vysokém procentu maligní a prognóza je velmi špatná.
Onemocnění dýchacího aparátu je u myší relativně častým problémem. Faktory umožňující vznik těchto onemocnění jsou: nadpočetné skupiny, zvýšená koncentrace čpavku, stáří, stres. Tato onemocnění se projevují výtokem z očí a nosu, dýchavičností, apatií a odmítáním krmiva.
Nevhodné zoohygienické podmínky a nevhodná výživa jsou také predispozičními faktory pro vznik průjmových onemocnění.
Vzhledem k faktu, že se myši často chovají ve skupinách, může onemocnění jednoho zvířete odstartovat lavinovité šíření a tím i problémy všech ostatních zvířat. Prvním krokem je izolace postiženého jedince a následná návštěva veterinárního lékaře. Z hlediska prevence lze jednoznačně doporučit 1–2 x ročně preventivní prohlídku zvířat spojenou s parazitologickým vyšetřením trusu.

MVDr. Karel Hauptman, Ph.D., MVDr. Vladimír Jekl, Ph.D., Prof. MVDr. Zdeněk Knotek, CSc., Klinika chorob ptáků, plazů a drobných savců FVL VFU Brno, www.vfu.cz
Zvířata a zdraví 1/2009