Zvířata & Zdraví » Etologie

Své teritorium si navoním sám!

spalekhonza — Mon, 01 Nov 2010 14:25:08 +0000

Prosím o radu ohledně čistotnosti našeho kocourka. Máme doma dva kocoury. Jeden je již dospělý a kastrovaný, s tím nemáme žádný problém. Druhému je 7 měsíců a občas se vymočí mimo toaletu. Dělá to buď do botníku, nebo na špinavé prádlo v koupelně, když ho mám rozdělené na praní. Toaletu pro kočky máme jen jednu, pravidelně čištěnou, a nezáleží na tom, zda tam podestýlku mají novou nebo dva dny starou. Nikdy jsem ho u toho nechytla, takže ho ani nemohu nějak potrestat. Jsem opravdu zoufalá a nevím si rady, proč to dělá a jak ho to odnaučit.

Vzhledem k místům, na která váš kocourek močí, to vypadá, že chce překrýt všechny výraznější živočišné pachy pachem své moči. To svědčí o nastupujícím typickém kocouřím značkování. V takovém případě je kastrace prvním a většinou úspěšným opatřením. Po sedmém měsíci se dá již bez problémů provést. Poraďte se s vaším veterinářem, zda je kocourek dostatečně tělesně dospělý, aby pro něj kastrace nepředstavovala zbytečně velké riziko.
Současně však proveďte ještě další opatření, která ztlumí kocourkovu snahu označovat si své území močí: Rozhodně pořiďte další dvě toalety. V každé domácnosti s několika kočkami by mělo být vždy o jednu toaletu víc, než kolik je koček. Nakupte také více škrábadel a přinášejte domů zajímavé věci, o které si kocourek rád otírá tváře (papírové krabice, trs trávy). Škrábání a otírání tvářových žlázek slouží kocourům také k označení teritoria a pro nás jsou takovéto značky mnohem snesitelnější.

Na dotaz odpovídala MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 2/2009

Venku je z něj vrah

spalekhonza — Mon, 01 Nov 2010 14:23:03 +0000

Máme tříletého německého ovčáka. Žije na veliké zahradě u domu spolu se svou matkou a sestrou. To, že zuřivě štěká na všechny psy, kteří procházejí kolem plotu zahrady, je někdy nepříjemné, ale už jsme si zvykli. Jenže on útočí i na psy, které potkáváme venku. Už s ním skoro nemůžeme vycházet ven, protože v naší ulici je za každým plotem pes, a udržet našeho Brita na vodítku je opravdu dřina, i když mu dáváme ostnatý obojek. Nejhorší je, když potkáme volně pobíhajícího psa. To se náš Brit promění ve vraha, několikrát pokousal i nás, když jsme mu chtěli v útoku zabránit nebo jsme se jej snažili od druhého psa odtrhnout. Musí proto venku stále nosit koš. Takové procházky nás ale netěší, a tak je Brit téměř stále zavřený na zahradě. Máme však strach, co by se stalo, kdyby náhodou utekl. Je příčinou jeho chování nadbytek samčích hormonů? Pomůže kastrace?

Ve vašem případě spolupůsobí na psa mnoho vlivů najednou. Ve třech letech je pes velkého plemene právě v plné fyzické síle. To bývá období, kdy psi se sklony k touze po vysokém hierarchickém postavení zkoušejí, zda je dosavadní vůdce dost „silný v kramflecích“ a zda by se nedalo zaujmout jeho místo. Váš Brit zřejmě k takovým psům patří, podle jeho chování na vodítku a špatné ovladatelnosti venku, a také proto, že si dovolil vás opakovaně pokousat, když jste mu bránili ve střetu s druhým psem. Navíc mi připadá, že jste poněkud zanedbali včasnou socializaci Brita ve smyslu navyknutí na venkovní prostředí, kde je plno druhých psů. Také nácvik dobré ovladatelnosti zřejmě nebyl dostatečný a důsledný. K Britově pocitu důležitosti a k výraznému teritoriálnímu chování určitě přispívá také to, že je na zahradě spolu se dvěma dospělými fenami. Významně by vám usnadnilo situaci, kdyby Brit byl chován sám, bez společnosti obou fen. Ale předpokládám, že toto řešení pro vás nebude přijatelné.
Doporučuji proto jako první krok nechat Brita vykastrovat, aby se oslabil vliv pohlavních hormonů na jeho chování. Kastrace samotná však váš problém nevyřeší. Dále bude třeba zavést sérii opatření, která povedou k pozvolnému usměrnění Brita na takové místo ve vaší společné smečce, které mu jako psovi patří. To znamená především zavést režim „nic není zadarmo“ a dávat pozor, aby Brit neměl víc výhod a privilegií, než kolik si zaslouží.
Nezbytné je také zlepšit jeho ovladatelnost denním procvičováním prvků základní poslušnosti (chůze u nohy, přivolání, sedni, lehni, odložení, zákazový povel). Vše cvičit radostně, bez nátlaku, s dobrou motivací, pokud možno formou hry, ale důsledně a často. Brit si musí vytvořit správný podmíněný reflex na každý povel. Ke cvičení nepoužívejte ostnatý obojek a jiné pomůcky způsobující bolest, to vede k tomu, že pes má ke cvičení odpor nebo se ho dokonce bojí. Daleko lepší službu udělá například klikr nebo Halti ohlávka.
Ohlávka se vám bude hodit i při nácviku nejtěžšího prvku vaší „převýchovy“, procházek. Ty by měly být co nejčastější, třeba 10x denně, ale velice krátké a intenzivní. Pes by měl být vždy zaujat vámi a tím, co máte v ruce, povelem, který mu dáváte. Nic by jej nemělo rozptylovat a odvádět jeho pozornost, dokud mu nedáte povel „volno“. Vždy když se užuž chystá vyrazit k plotu za druhým psem, vyřkněte důrazně povel a pomozte si ohlávkou tak, abyste získali Britovu plnou pozornost. Pochvalte, odměňte a jděte domů. Procházky prodlužujte podle toho, jak se bude zlepšovat Britovo chování.
Určitě by bylo přínosné alespoň na začátku spolupracovat se zkušeným cvičitelem a postup upravovat podle chování psa, popřípadě s pomocí odborníka provádět postupnou desenzitizaci na cizí psy.

Na dotaz čtenářky odpovídala MVDr. Hana Žertová

Zvířata a zdraví 2/2009

Chybějící sebevědomí

spalekhonza — Tue, 22 Jun 2010 08:34:04 +0000

Když jsme se přestěhovali z panelákového bytu do rodinného domku, chtěli jsme našemu dvouletému west higland white teriérovi Kimovi koupit kamaráda. Vybírali jsme štěně u chovatelky a viděli jsme, že námi vybraného pejska se stále drží jiné štěňátko, malé a slaboučké. Bylo nám ho líto, a tak jsme přivezli domů oba dva. Dali jsme jim jména Pat a Mat. Kim je přijal vcelku dobře, jen občas je trochu napomenul, když příliš zasahovali do jeho kompetencí nebo se hrnuli k jeho misce. Při takových příležitostech se malý Mat vždy hned položil na záda a pomočil se. Mysleli jsme, že je to normální štěněcí chování a že to časem přejde, ale problém se začal s věkem zhoršovat. Dnes jsou mladí psíci rok staří a Mat se pomočuje téměř stále: kdykoli se na něj Kim s Patem jen podívají nebo se jej dotknou, ale také když na něho promluví manžel nebo jiný muž, když jej děti hladí nebo ho chtějí pochovat. Zkoušeli jsme ho za to trestat plácnutím, vytaháním za kůži, namočením nosu do moči, ale ještě se to zhoršilo. Také je ve všem pozadu – druzí dva psi se honí za míčkem nebo klackem a Mat se drží stále daleko za nimi, snad jej hra ani nezajímá. A Kim s Patem si ho vůbec nevšímají, jakoby neexistoval. Ale nechovají se k němu agresivně, dokonce ani u jídla. Přesto Mat nejde nikdy jíst s nimi, ale v noci pak vylizuje prázdné misky. Proč se Mat stále pomočuje a chová se vystrašeně? Dá se to nějak napravit?

Vypadá to, že Mat je pes, který nemá ani špetku sebevědomí. To, že žije ve společnosti dvou zdravých, čilých, odvážných psů, se kterými si hrajete a zahrnujete je pozorností, mu paradoxně vůbec neprospívá. V přirozeném psím společenství by se svou povahou žil na samém konci hierarchického žebříčku a živil by se tím, co zbyde po všech ostatních. A zřejmě by byl prvním, koho by se smečka zbavila v období hladu, protože nemá žádné důležité úkoly, vůbec se s ním nepočítá. Pomočování, plazení, otáčení se na záda – to jsou příznaky Matovy podřízenosti a snahy udržet všechny raději dál, aby mu neublížili. Takže vaše naplácání, hubování, ale dokonce i snaha jej zvednout nebo pohladit vedly logicky jen k tomu, že začal močit a plazit se ještě dřív než obvykle, jen abyste se k němu nepřibližovali.
Myslím, že Mat ve vaší smečce (psí i lidské) trpí. Nemá na to, aby se zde prosadil, aby byl plnohodnotným členem smečky. Aktivita obou dalších psů a zřejmě i dětí jej nutí být stále ve střehu a všem jít z cesty. Určitě se nikdy dosyta nenají a přes den si ani moc neodpočine. Nejlepším řešením by pro něj bylo najít mu nový domov – klidný, bez dětí, nejlépe i bez mužů, a bez dalších psů. Ale noví majitelé by s ním museli trpělivě cvičit a pomaličku pracovat na zvyšování jeho sebevědomí. Někdy pomůže také pořídit k takovému nejistému psovi malé štěně, zde lépe fenečku s mírnou povahou. Tím, že se Mat ocitne najednou ve vyšším „společenském“ postavení než nové štěně, se přirozeně začne chovat suverénněji. Ale takové rozhodnutí je potřeba důkladně zvážit a Matovu reakci na štěně vyzkoušet. Určitě však prvním krokem musí být Matovo osamostatnění.

Koťata chtějí společnost

Před třemi týdny jsem našla na ulici malé kotě-kocourka. Byl vyhublý, celý „usmrkaný“, plný červíků a v uších měl svrab. Vzala jsem si týden dovolenou a věnovala se kocourkově uzdravování a výchově. Všechny zdravotní problémy se nám podařilo s naší paní doktorkou zvládnout a kocourek se má čile k světu. Během prvních pár dnů se naučil také krásně používat kočičí záchůdek. Ale pak jsem musela začít chodit do práce, kde jsem každý den od 7 do 17-18 hodin, a kocourek musí být sám doma. Hned první den, kdy jsem byla v práci, jsem měla načůráno v posteli, a od té doby to dělá každý den, i několikrát, ale jen v pracovní dny, když nejsem doma. Koupila jsem druhý záchod a dala jsem ho do ložnice, bylo v něm načůráno, ale loužička byla i v posteli. Když jsem překryla postel igelitem, byla loužička na něm. Proč to dělá? Dá se tento zlozvyk nějak odstranit?

Dospělé kočky, zvláště kocouři, žijí sice samotářsky, ale malá koťata se neobejdou bez společnosti, nedokážou být tak dlouho sama. Močení vašeho kocourka do postele je jakousi prosbou, abyste ho tak velkému stresu nevystavovala. Tyto prosby nebo vzkazy umísťují kočky často tam, kde je největší pravděpodobnost, že je majitelé najdou. Postel nebo sedací souprava patří mezi nejoblíbenější místa, dále to bývá koš s prádlem, ale také počítačový stůl, kuchyňská linka, boty v předsíni a podobně. Když páníčci kočičí prosbu nevyslyší nebo kočku za močení trestají, stres se prohloubí a močení mimo záchod se stane o to úpornějším. Často se přidá i zdravotní problém v podobě zánětu dolních cest močových a vzniká začarovaný kruh.
Proto doporučuji rychlé řešení – buď kotě darovat někomu, kdo je více doma, nebo mu opatřit alespoň kočičího společníka. Malá koťata si jedno na druhé obvykle zvyknou brzy. Jen je třeba přinést kotě zdravé, aby nezačalo znovu martyrium s řešením zdravotních problémů. Zároveň byste měla obohatit kočkám prostředí o prolézačky, tunely, papírové krabice, škrábadla, instalovat jim nějakou pozorovatelnu u okna atd., aby se nenudily, a zavést pár každodenních pravidelných rituálů.

Vládce harému kastrátem

Přikrmovala jsem pravidelně kočky žijící na našem sídlišti a všimla jsem si velkého krásného kocoura, který chodil k jídlu vždycky sám, až když se ostatní kočky najedly. Postupně jsem ho ochočila tak, že se nechal pohladit. Když začala zima, bylo mi ho líto a vzala jsem ho domů, kde jsem měla jiné dvě kočky. Tři dny se rozkoukával a byl plachý, ale pak najednou bezdůvodně vyletěl na jednu z mých koček, zakousl se jí do krku a hrozně přitom řval. Kočička se lekla tak, že se pomočila. Od té doby seděla zalezlá pod skříní a nešla se ani najíst. I na druhou kočku zaútočil a také tak tvrdě. Způsobil jí ošklivou ránu na hřbetě. Odnesla jsem ho k veterináři vykastrovat. Zase byl dva dny klid, ale pak to začalo nanovo. Musela jsem kočky od kocoura oddělit, ale i tak jsou stále vyplašené, bojí se jít i na záchod. A kocour je pořád ve střehu, čeká, kdy se otevřou dveře, aby vyběhl spráskat kočky, chová se jako nepříčetný. Co s ním mám dělat? Mám ho pustit zpátky ven?

Pro dospělého toulavého kocoura, který si zpovzdáli dohlížel na svůj „harém“ a každého cizince ze svého území tvrdě hnal, je takovéto chování v malém prostoru bytu docela normální. Možná se trochu zmírní, až samčí pohlavní hormony zcela ztratí svůj vliv, ale nikdy to nebude snášenlivý mazel. Pro vaše kočky představuje opravdové nebezpečí. Ony to dobře vědí a musejí být z jeho přítomnosti velice rozrušené. Žít ve stálém ohrožení je obrovský stres a ten by se mohl brzy odrazit na jejich zdravotním stavu. Proto kocour musí pryč. Jenže pustit jej ven by bylo nebezpečné zase pro něj – jeho místo už určitě zaujal jiný kocour a on jako kastrát nemá šanci se prosadit. Bude na tom venku podobně jako nyní vaše kočky. Jediným dobrým řešením bude najít mu domov tam, kde žádné jiné kočky nejsou a kde bude mít dostatek prostoru a možností vybít svou aktivitu. Popřípadě zvažte, zda by nebylo jednodušší najít nový domov vašim dvěma bezproblémovým kočičkám a kocoura si ponechat.

Podle dotazů klientů zpracovala
MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2009

Tady je to moje!

spalekhonza — Tue, 20 Apr 2010 16:19:00 +0000

Agrese v souvislosti s obranou vlastního teritoria je u psů, ale i u koček poměrně častým jevem. Stejně tak značkování území močí. Nejde vlastně o žádnou poruchu, v přirozených podmínkách je to docela normální chování. Ale dokáže nás pořádně potrápit.

Jak to chodí u psů

Psí smečka obývá takové území, které ji stačí uživit – ať již jde o kořist, kterou si uloví, nebo například o zdroj odpadků nebo zbytků jídla kolem měst a turistických center. Hranice teritoria obvykle označuje vůdce smečky svou močí, výkaly a hrabáním zadními končetinami. Označené teritorium je pro psy z jiné smečky tabu. Pokud jím musejí projít, chovají se velmi nejistě a submisivně. Toto chování zpravidla vykazují i městští psi v parcích – nikdo si není jist tím, že je na svém vlastním území, a proto se k ostatním psům chová s úctou a respektem. Jinak je to samozřejmě na zahradě nebo v domě. Pokud přijde návštěva se psem, domácího psa toto vniknutí do výsostného teritoria pěkně rozzlobí. Dráždí jej většinou také všichni psi, kteří procházejí kolem zahrady. Proto je hlasitě varuje a při nejbližší příležitosti obnoví svoje pachové značky kolem plotu zvenčí i zevnitř.
Specifický a nezaměnitelný pach dodávají značkám feromony – pachové látky, které slouží ke komunikaci v rámci druhu. Žlázky produkující feromony mají psi hlavně v okolí konečníku, kořene ocasu, předkožky (popřípadě vulvy), ale také na chodidlech a na obličeji a při bázi uší. Proto při setkání dvou psů probíhá vždy stejný rituál – nejprve si očichají okolí konečníku a pohlavních orgánů, pak obličej, vyhodnotí zjištěné informace a začnou si hrát, dvořit se, hrozit si, nebo se v klidu rozejdou a na rozloučenou udělají močí malou značku.

Jak to chodí u koček

Kočičí skupina vykazuje teritoriální chování v případě, že v místě není dostatek potravy pro další kočky. Pokud je zdroj obživy bohatý, mohou se na jednom malém území vyskytovat dvě i tři skupiny koček a na důležitých místech se střídají v určitých časových intervalech. Kočky, na které ještě nepřišla řada, spořádaně čekají opodál a pozorují druhou skupinu.
S kocoury je to však jinak. Ti do svého teritoria jiného kocoura nepustí. Kocouři neberou takový zřetel na zdroj potravy, ale na to, zda se na vybraném území nacházejí plodné kočky. Jejich teritorium je tak velké, aby ho stihli obejít za jeden den a obnovit značky na jeho hranicích. Značkují močí, ale i výkaly – zahrabávání jen tak ledabyle naznačí a trus nechají na povrchu. Důležité jsou také značky vyryté drápy do kmenů stromů. Podle výšky umístění se dá poznat velikost, podle hloubky vrypů síla rivala.
Také u koček hrají významnou roli feromony. Dodají specifickou individuální vůni moči a výkalům, ale ulpívají i na poškrábaných plochách, protože žlázky produkující feromony jsou i na tlapkách. Obličejovými feromony si kočky označují místa, která považují za zvláště zajímavá a příjemná, například okolí pravidelného zdroje potravy, ale i nohavice lidí, kteří je přicházejí krmit a s nimiž je jim dobře.
Setkání dvou cizích koček bývá provázeno vzájemným strachem a velkou ostražitostí. Kočky se dlouho bez hnutí pozorují z uctivé vzdálenosti a každý sebemenší pohyb dělají velmi opatrně, pod přísnou kontrolou té druhé. Nemají snahu se očichat a seznámit, dostanou-li se na dosah, syčí, vrčí a vřískají, sekají po sobě tlapkou, snaží se zase zvětšit odstup. Zvláště kocouři bývají velice netolerantní a cizího kocoura, ale často i kočku tvrdě napadají.

Užitečné zásady pro regulaci teritoriálního chování

Pes:

Pokud váš pes značkuje doma, udělejte v první řadě jasno v hierarchii, až pak začněte uvažovat o kastraci.
Měňte místa vycházek, aby si pes nezačal přivlastňovat nějaké území.
Nechoďte se psem na návštěvu tam, kde žije jiný pes. Pokud je to nutné, bude lépe držet oba psy uvázané nebo oddělené.
Při potkání cizího psa nechte proběhnout celý seznamovací rituál. Vzájemné očichávání zadních partií těla není „fuj“.
Nový pes v domácnosti je vetřelcem – dbejte, aby staršímu psovi zůstala všechna původní privilegia, „nadržujte mu“ a pomozte mu svou podporou vyrovnat se s novou situací. Regulujte agresi.

Kočka:

Většina dospělých kocourů značkuje v bytě. Nejspolehlivějším řešením je kastrace.
Pokud i kastrovaný kocour nebo kočka značkují doma, bývá to známkou nejistoty a stresu. Obnovte staré rituály, zaveďte nějaké příjemné nové. Když to nestačí, požádejte svého veterináře o vhodné přípravky proti stresu.
Připravte kočce dostatek škrabadel a předmětů, o které si ráda otírá tváře – takto označená místa jí domov zútulní a nemá potřebu značkovat močí.
Nová kočka v domácnosti může v omezeném prostoru bytu vyvolat naprostou paniku. Ideálním řešením je mříž ve dveřích mezi kočkami a velká trpělivost. Někdy jsou potřeba dlouhé hodiny až dny vzájemného napjatého pozorování, než opadne strach a nastoupí tolerance. Je však mnoho koček, které vůbec nedokážou žít dohromady s jinou kočkou a je třeba jim najít jiný domov.

MVDr. Hana Žertová
Zvířata & zdraví 2/2009

Učme se jejich řeči

spalekhonza — Tue, 29 Sep 2009 05:00:00 +0000

„Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“

Tuto moudrost mi vtloukala do hlavy moje maminka, když mne zapisovala na základní školu s rozšířeným jazykovým vyučováním. Tehdy mi to znělo jako pár prázdných slov. Až nyní si uvědomuji jejich pravdivost a lituji, že jsem nebyla pilnější žačkou. Mé někdejší jazykové znalosti se ukazují jako velmi chabé a na nabývání nových nemám už teď čas ani schopnosti. Jak mne mrzí, když dobře nerozumím zahraničním odborníkům! Jak ráda bych s nimi některé problémy konzultovala a netroufám si jen kvůli svým jazykovým neznalostem! Jak pomalu a svízelně čerpám nové poznatky z cizojazyčné literatury!

Někdo má vrozený dar učit se cizím jazykům snadno a rychle, orientuje se v nich s přehledem a citem, nemá problém se s kýmkoli dorozumět. Jiný se musí dlouho a pilně biflovat, a stejně je tváří v tvář cizinci stále nesvůj a jeho vyjadřování je kostrbaté. Velmi obdobné je to i s dorozumíváním se zvířaty. Zatímco někteří lidé žijí obklopeni zvířaty jako svatý František z Assisi, mají jejich naprostou důvěru a dokážou je motivovat k neuvěřitelným výkonům, jiní se zvířat bojí, vyhýbají se jim a někdy jimi dokonce bývají zdánlivě bez příčiny napadáni. Vedle těchto dvou extrémních skupin lidí je velká většina takových, co mají zvířata prostě rádi, chtějí je mít ve své blízkosti a žít s nimi ve vzájemné shodě. I to však předpokládá osvojit si alespoň základy etologie, tedy poznatky o normálním chování daných druhů, a naučit se něco z jejich „řeči“, aby nevznikala zbytečná nedorozumění.

My lidé dáme obvykle v první řadě na to, co slyšíme druhé říkat. Další výrazové prostředky už tolik nevnímáme, pokud k tomu nejsme školeni. U zvířat je to obráceně – jsou mnohem lepšími pozorovateli než my a jakoukoli nesrovnalost mezi naším verbálním projevem a dalšími vysílanými signály ihned odhalí. Sami toho (až na výjimky nebo určité situace) moc nenamluví. Vyjadřují své pocity a úmysly především řečí těla – postojem, naježením srsti, výrazem obličeje, upřeným pohledem, postavením uší, ale i odvracením pohledu nebo celé hlavy, olizováním, zíváním, protahováním, rozličnými doteky, vyskakováním nebo naopak plazením atd. O to je pro nás těžší jim správně porozumět nebo se naopak dobře vyjádřit. Vřele doporučuji zajít občas do ZOO a pozorovat chvíli dění ve výběhu vlků nebo divokých psů. Ale postačí i dobře si všímat volně se pohybujících psů v parku, nebo se na hodinku posadit u pastviny se stádem koní, vyklonit se vpodvečer z okna do zahrady, kde se scházejí kočky z širokého okolí. Uvidíte tu ohromnou škálu dorozumívacích prostředků. A když si pár postojů a grimas pro konkrétní situace zapamatujete a ve vhodnou chvíli je použijete, vaše zvíře to zcela určitě ocení.

Moje práce s klienty a jejich zvířaty spočívá ve velké míře právě v nápravě vzájemných nedorozumění. S opravdovými poruchami chování nebo dokonce psychickými onemocněními se setkávám jen zřídka. Přesto moje e-mailová schránka stále přetéká žádostmi o radu při nevhodném nebo dokonce nebezpečném chování, které má většinou základ v nesprávné komunikaci. Nejčastější dotazy jsme se proto rozhodli využít jako náměty pro novou rubriku nazvanou „Proč nám to dělá?“ Nejdůležitější je totiž pochopit, co nám zvíře svým chováním sděluje. Až pak může následovat druhý krok – naše reakce. Taková, která by měla zvíře přesvědčit o tom, že bude pro ně lepší chovat se podle našich představ. Věřím, že nová rubrika alespoň zčásti napomůže k tomu, abychom se stali nikoli dalším člověkem, ale v tom dobrém slova smyslu trochu zvířetem.

MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2009

Každý z jiného těsta

spalekhonza — Mon, 28 Sep 2009 05:00:54 +0000

Nejčastěji chovanými tzv. zájmovými nebo společenskými zvířaty jsou bezesporu psi. Hned za nimi následují kočky, které už v některých zemích co do obliby psy dokonce předhonily. Podívejme se na některá specifika přirozeného skupinového chování psů a koček , abychom jim lépe porozuměli a nebyli nečekaně zaskočeni něčím, co je vlastně z jejich hlediska docela normální.

Proč právě psi a kočky?

Psi dělají lidem společnost už zhruba 14 000 let. Na to, proč psi začali žít s lidmi, není jednotný názor. Jedna domestikační teorie říká, že psi se přidali k lidem, aby se živili jejich odpadky. Jiní vědci míní, že lidé se naopak přidali ke psům, když je sledovali při lovu a pak jim odebírali jejich kořist. Další možností je, že pes byl lovným zvířetem a roztomilá mláďata přinášeli lovci na hraní dětem. Ať je to jak chce, psy jsme se naučili využívat opravdu všestranně: k nejrůznější práci, ke sportu, k pochlubení na výstavách, ale hlavně nám dělá dobře, že nás mají tak nekriticky rádi a svou lásku a oddanost nám dávají nepokrytě a radostně najevo.
Kočky zdomácněly mnohem později (zhruba před 4000 lety) a neměly to s námi lidmi vůbec jednoduché. Zatímco někde byly svého času uctívány a velebeny jako bohyně (Egypt), jindy a jinde byly spojovány s ďáblem, upalovány na hranici a jinak krutě pronásledovány. Dodnes jsou země, kde je nemyslitelné vlastnit kočku jako domácího mazlíka. Snad proto si kočky od nás stále udržují jakýsi hrdý odstup. Ale tím nás zároveň přitahují. Mnoha lidem stačí k příjemnému pocitu jen se na kočky dívat a obdivovat jejich dokonalou krásu. Když nám někdy dovolí pohladit jejich heboučký kožíšek, nebo si o to dokonce samy řeknou, činí nám to ohromnou radost a potěšení. A když přitom navíc spokojeně vrní, na chviličku zažijeme pocit opravdové slasti.
Proto jsou oba druhy tolik oblíbené zvláště mezi dětmi, starými lidmi a těmi, kdo žijí sami a mají pocit, že se jim nedostává lásky a citu nebo jimi nemají koho zahrnout.

Skupinová hierarchie

Psi jsou velmi společenská zvířata. Žijí ve smečkách čítajících obvykle kolem desítky jedinců. Každá smečka má svého vůdce, kterého všichni uctívají a svou úctu a podřízenost mu dávají často rituálně najevo. Vůdce se chová povýšeně a blahosklonně, málokdy se uchyluje k agresi, a když, tak pouze v náznaku, jen aby provinilcům připomenul, s kým mají tu čest. Vůdce, který musí o své postavení stále bojovat, je slabý a smečka si brzy zvolí jiného. Každý jedinec má svůj specifický úkol, podle toho, jaké prokáže vlohy. Někdo dobře stopuje, jiný rychle běhá, další rázně a pevně kouše. Všichni hledají uplatnění a na práci se jen třesou. Protože ten, kdo nemá svůj úkol, je pro smečku přítěží. Když udeří období nedostatku, smečka se přítěže zbaví – v lepším případě nepotřebného psa vyžene, v horším ho usmrtí. Ale i vyhnání většinou znamená smrt, protože bez spolupráce ostatních se těžko obstarává potrava. Psi jsou ke své smečce naprosto loajální, zrada je nemyslitelná.
Kočky žijí v rodinných skupinách, kde je obvykle matka a její dcery se svými koťaty. Jejich soužití je založeno na vzájemné toleranci a zažitých rituálech. Kočka-matka občas rodinu rázně usměrní. Dospělí kocouři žijí většinou samotářsky a jeden kocour má „pod kontrolou“ i několik skupin koček. Dospívající kocourci bývají ze skupiny vyhnáni nebo žijí opodál a kocourovi se zdálky vyhýbají. Ale ani kočky to s ním nemají jednoduché – kocour rád demonstruje svoji sílu a nadřazenost tím, že občas zpráská některou členku svého harému, až chlupy lítají, a ještě přitom vyluzuje strašlivé zvuky. Na lov vycházejí kocouři i kočky individuálně a loví jen tak velkou kořist, jakou sami fyzicky zvládnou. Jsou skvělí pozorovatelé a oplývají ohromnou trpělivostí, protože loví docela jinak než psi – ze zálohy. Přestože i kočky vykazují vlohy k rozličným užitečným činnostem, využívají je samy pro sebe, nespolupracují.

Užitečné zásady pro společný život

Pes:

Chovejte se jako vůdce – povýšeně, hrdě, suverénně, důsledně, blahosklonně, ale nikdy ne agresivně ani servilně.
Zahrňte psa úkoly, ke kterým má vlohy a které mu dělají radost, ať má pocit, že je platným členem smečky.
Bude-li pes muset zůstávat doma sám, pomalu a pečlivě jej to naučte – není to pro něj přirozené! V začátcích může dobře pomoci odpařovač do zásuvky s uklidňujícím feromonem, specifickou vůní, kterou vylučuje kojící fena k uklidnění štěňat. Vhodné jsou i tabletky nebo kapky s obsahem tryptofanu nebo homeopatické léky. Pokud je pro psa samota příliš stresující, poraďte se s odborníkem o vhodném postupu.

Kočka:

Buďte tolerantní a šetřete zákazy a příkazy.
Zaveďte pravidelné rituály (krmení, mazlení, česání, vítání, společný odpočinek, hry…) a neměňte je.
Dopřejte kočce možnost stále něco pozorovat a rozvíjet individuální schopnosti.
Máte-li doma více koček, dejte jim k dispozici co největší prostor, popřípadě jim nabídněte vertikální rozčlenění. Jsou dny, kdy na sebe nemají náladu a potřebují odstup. Stísněný prostor vyvolává nervozitu a agresi.

Obrana území

Psí smečka obývá takové území, které ji stačí uživit – ať již jde o kořist, kterou si uloví, nebo například o zdroj odpadků nebo zbytků jídla kolem měst a turistických center. Hranice teritoria obvykle označuje vůdce smečky svou močí, výkaly a hrabáním zadními končetinami. Označené teritorium je pro psy z jiné smečky tabu. Pokud jím musejí projít, chovají se velmi nejistě a submisivně. Toto chování naštěstí vykazují i městští psi v parcích – nikdo si není jist tím, že je na svém území, a proto se k ostatním psům chová s úctou a respektem. Jinak je to samozřejmě na zahradě nebo v domě – pokud přijde návštěva se psem, domácího psa toto vniknutí do teritoria pěkně rozzlobí. Dráždí jej většinou i psi, kteří procházejí kolem zahrady, proto je hlasitě varuje a při nejbližší příležitosti obnoví všechny pachové značky kolem plotu zvenčí i zevnitř.
Specifický a nezaměnitelný pach dodávají značkám feromony – pachové látky, které slouží ke komunikaci v rámci druhu. Žlázky produkující feromony mají psi hlavně v okolí konečníku, kořene ocasu, předkožky (popřípadě vulvy), ale také na chodidlech a na obličeji a při bázi uší. Proto při setkání dvou psů probíhá vždy stejný rituál – nejprve si očichají okolí konečníku a pohlavních orgánů, pak obličej, vyhodnotí zjištěné informace a začnou si hrát, dvořit se, hrozit si, nebo se v klidu rozejdou a na rozloučenou udělají močí malou značku.
Kočičí skupina vykazuje teritoriální chování v případě, že v místě není dostatek potravy pro další kočky. Pokud je zdroj obživy bohatý, mohou se na jednom malém území vyskytovat dvě i tři skupiny koček a na důležitých místech se střídají v určitých časových intervalech. Kočky, na které ještě nepřišla řada, spořádaně čekají opodál a pozorují druhou skupinu. S kocoury je to však jinak – ti do svého teritoria jiného kocoura nepustí. Kocouři neberou takový zřetel na zdroj potravy, ale na to, zda se na vybraném území nacházejí plodné kočky. Jejich teritorium je tak velké, aby ho stihli obejít za jeden den a obnovit značky na jeho hranicích. Značkují močí, ale i výkaly – zahrabávání jen tak ledabyle naznačí a trus nechají na povrchu. Důležité jsou také značky vyryté drápy do kmenů stromů – podle výšky umístění se dá poznat velikost, podle hloubky vrypů síla rivala. Také u koček hrají významnou roli feromony – dodají specifickou individuální vůni moči a výkalům, ale ulpívají i na poškrábaných plochách, protože žlázky produkující feromony jsou i na tlapkách. Obličejovými feromony si kočky označují místa, která považují za zvláště zajímavá a příjemná, například okolí pravidelného zdroje potravy, ale i nohavice lidí, kteří je přicházejí krmit.
Setkání dvou cizích koček bývá provázeno vzájemným strachem a velkou ostražitostí. Kočky se dlouho bez hnutí pozorují z uctivé vzdálenosti a každý sebemenší pohyb dělají velmi opatrně, pod přísnou kontrolou té druhé. Nemají snahu se očichat a seznámit, dostanou-li se na dosah, syčí, vrčí a sekají po sobě tlapkou, snaží se zase zvětšit odstup. Kocouři bývají velice netolerantní a cizího kocoura, ale často i kočku tvrdě napadají.

Užitečné zásady pro regulaci teritoriálního chování

Pes:

Pokud váš pes značkuje doma, udělejte v první řadě jasno v hierarchii, až pak začněte uvažovat o kastraci.
Měňte místa vycházek, aby si pes nezačal přivlastňovat nějaké území.
Nechoďte se psem na návštěvu tam, kde žije jiný pes. Pokud je to nutné, bude lépe držet oba psy uvázané.
Při potkání cizího psa nechte proběhnout celý seznamovací rituál. Vzájemné očichávání zadních partií těla není „fuj“.
Nový pes v domácnosti je vetřelcem – dbejte, aby staršímu psovi zůstala všechna původní privilegia, „nadržujte mu“ a pomozte mu svou podporou vyrovnat se s novou situací. Regulujte agresi.

Kočka:

Většina dospělých kocourů značkuje i v bytě. Nejspolehlivějším řešením je kastrace.
Pokud značkuje doma kastrovaný kocour nebo kočka, bývá to známkou nejistoty a stresu. Obnovte staré rituály, zaveďte nějaké příjemné nové. Když to nestačí, požádejte svého veterináře o syntetické kočičí tvářové feromony ve formě odpařovače nebo o přípravky s obsahem tryptofanu.
Připravte kočce dostatek škrabadel a předmětů, o které si ráda otírá tváře – takto označená místa jí domov zútulní.
Nová kočka v domácnosti může v omezeném prostoru bytu vyvolat naprostou paniku. Ideálním řešením je mříž ve dveřích mezi kočkami a velká trpělivost. Někdy jsou potřeba dlouhé hodiny až dny vzájemného napjatého pozorování, než opadne strach a nastoupí tolerance. Je však mnoho koček, které vůbec nedokážou žít dohromady s jinou kočkou a je třeba jim najít jiný domov.

MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2009

Silvestrovský strašák

admin — Sun, 12 Apr 2009 19:03:22 +0000

Vánoce a konec roku jsou spojeny s výbuchy petard a množstvím ohňostrojů. Pro mnoho psů i jejich majitelů to znamená noční můru Proč se tolik psů bojí třaskavých zvuků a co se s tím dá dělat?

Od leknutí k fobii

Psi mají daleko citlivější sluch než my a ostré třaskavé zvuky jsou jim opravdu velmi nepříjemné. Někteří psi, zvláště ti, co jsou dlouho šlechtěni k nějakému speciálnímu účelu, se narodí s přecitlivělou nervovou soustavou a na řadu zevních podnětů, které ostatní psi registrují jen jako nepříjemné, reagují neadekvátně, přehnaně. Viditelné problémy nastávají zpravidla v pubertě, u některých psů až v průběhu dospělého života. Pokud se výstřelu lekne pes s odolnou nervovou soustavou a v souvislosti s výstřelem se mu nic zlého nestane, obvykle se s touto zátěží docela dobře vyrovná. Když se ale pořádné rány lekne jedinec s labilní nervovou soustavou, vyvlékne se z obojku a v hrůze bezhlavě prchá, než se ho podaří dohonit a lapit, pak se samozřejmě situace vyvíjí docela jinak. Z pouhého leknutí vznikne strach, který často končí fobií.
Fobie je neadekvátní (patologická) strachová reakce na dobře definovaný a identifikovatelný podnět, který není pro psa přímo nebezpečný. Po opakovaném vystavení podnětu nedochází k přivykání na situaci (habituaci), ale naopak ke zhoršení stavu. V případě fobie z petard a ohňostroje navíc často vznikne zvýšená citlivost (senzitizace) ke všem zvukům, které jen vzdáleně připomínají výstřel (cvaknutí propisovačky, kliky), ale také k dalším úkazům, které bývají s ohňostrojem spojeny (např. tma, chladné počasí, hvězdná obloha, záblesk ostrého světla, místo podobné tomu, kde pes zažil nějakou hrůzu). Pes se situacím vyvolávajícím fobii snaží za každou cenu vyhnout nebo je snáší s intenzivním zoufalstvím.

V ohrožení života

Pes trpící fobií ze střelby bývá při zaslechnutí jakéhokoliv třaskavého zvuku nebo zahlédnutí podezřelého „signálu“ naprosto neovladatelný a tím i svým způsobem nebezpečný jak sám sobě, tak svému okolí. Vytřeští oči a dívá se nepřítomně, jakoby nikoho nepoznával, má zrychlený dech, sliní, třese se a úporně se snaží zalézt do nějaké skrýše: Doma se nacpe pod pracovní stůl, pod postel, za pračku, do vany nebo za ni, venku se zahrabává pod keře, dobývá se do domu zavřenými okny a dveřmi, nebo podhrabe plot a utíká pryč. Když mu chce někdo v jeho počínání zabránit, může být pes ve svém zoufalství i agresivní. U některých psů to dojde tak daleko, že je nikdo nedostane celou zimu večer ven – procházky se musejí odbýt za světla a na vodítku, protože při jakémkoli vzdáleném náznaku výstřelu nastane panický úprk. Jedinci se srdeční vadou nebo jiným závažným onemocněním se při takto obrovském stresu ocitají doslova v ohrožení života.

Správná prevence

Protože fobie mohou mít genetický základ, je dobré vyzkoušet reakci na tlesknutí nebo zacinkání klíčů či spadnutí chřestivého předmětu už při výběru štěněte. Správně odolné štěně ani hystericky neječí, ani se neplazí pryč, ale po prvotním mírném úleku zvědavě zkoumá, co zvuk způsobilo.
S mladým psem je dobré chodit na cvičiště. Rozumní cvičitelé připravují psy na střelbu velmi opatrně: Při radostné hře mladých psíků, kteří nemají žádnou negativní zkušenost se střelbou, se z veliké dálky vystřelí. Instruktor výcviku dá pak střelci znamení, zda reakce psů byla mírná či žádná a může tedy ve střelbě pokračovat z této vzdálenosti, nebo se některý z nich výrazněji lekl a je třeba vzdálenost zvětšit. Psovodi se raději na střelbu ani neupozorňují, aby svou případnou nervozitu nepřenesli na psy. Pokud jsou všichni v klidu a pohodě, je možné pomalu vzdálenost střelce od psů zkracovat a střílet častěji. Tento postup samozřejmě předpokládá dobře oplocený pozemek a povahově vyrovnanou skupinu psů.
Domácí zvyšování odolnosti k třaskavým zvukům spočívá například v ťukání dvěma dřevěnými prkénky o sebe. Je-li nablízku střelnice, je dobré směrovat tam procházky. Zprvu však ne příliš blízko a nejlépe tak, že je pes zaujatý nějakou činností: cvičením, aportem, hrou. Až když je zřejmé, že mu střelba nevadí, je možné se pohybovat v těsné blízkosti střelnice.

Kdy a čím léčit

Vždy se vyplatí včasná porada s veterinárním lékařem. Pokud pes trpí jen nejistotou a mírným strachem ze střelby, může doporučit homeopatika, Bachovy květy, bylinné preparáty a další léky na přírodní bázi nebo uklidňující feromony. Když však už došlo k rozvinutí fobie, stává se, že účinnost těchto přípravků je nedostatečná a bude třeba je doplnit o chemické psychoaktivní léky. Velmi užitečná může být také terapie chování pomocí komerčních nahrávek třaskavých zvuků. To však vyžaduje kvalitní přehrávač a psa reagujícího na reprodukované zvuky.

Homeopatika, Bachovy květové esence, bylinky: O monokompozitních (pouze jedna účinná substance) lécích je nejlepší se poradit se zkušenými homeopaty a odborníky na květovou terapii, aby výběr léku i způsob a frekvence podávání byly „ušity na míru“ konkrétnímu pacientovi. Z polykompozitních (směs několika účinných substancí) přípravků se u psů a koní osvědčily například sladké „bonbony“ proti stresu, obsahující kombinaci extraktů pěti květů, tzv. krizovou esenci. Podávají se před očekávanou akutní stresovou situací. Zklidňující efekt mají i bylinné preparáty s obsahem ženšenu a kozlíku lékařského, popřípadě meduňky. Tyto přípravky nemají žádné vedlejší účinky, nedají se předávkovat a nevzniká na ně závislost, proto je jejich podávání bezpečné i pro štěňata nebo naopak staré a nemocné psy.
Přípravky s obsahem tryptofanu: Tryptofan je aminokyselina, ze které v nervových buňkách vzniká serotonin. To je chemická látka, která u všech savců ovlivňuje emoce pozitivním směrem – zklidňuje rozčilení, mírní strach a navozuje dobrou náladu a pocit pohody. Přípravky dostupné na našem trhu obsahují kromě tryptofanu ještě zinek, selen a směs vitaminů, které chrání nervový systém. Jsou k dostání ve formě tablet i kapek, které lze přidávat do běžné potravy již několik dnů před očekávanou stresovou situací. Ani tady není třeba se bát vedlejších účinků nebo vzniku závislosti.
Feromony: Velmi snadné použití a dobrou účinnost na pozitivní vyrovnání emocí zvláště u mladých psů vykazují feromonové odpařovače do zásuvky. Účinnou látkou je syntetický analog feromonu, tedy pachové látky, kterou produkuje kojící fena z malých kožních žlázek v okolí mléčné žlázy. Štěňatům tento feromon zprostředkovává pevnou vazbu s matkou a dodává jim pocit klidu a bezpečí, ale na tuto příjemnou vůni reagují velmi pozitivně i dospělí a staří psi. Difuzér je dobré zastrčit do zásuvky zhruba týden až deset dnů před Vánocemi – jedna náplň se odpařuje asi měsíc. Lidé ani jiná zvířata tuto vůni nevnímají a není pro ně nijak škodlivá.
Psychoaktivní léky: Nejčastěji se používají sedativa ve formě tabletek nebo pasty. Když se podají ve vhodnou dobu, to znamená před tím, než pes pocítí strach, obludí jej na několik hodin, a než se vyspí, je po ohňostroji. Pokud je však takovýto lék podán v době, kdy pes je již nervózní (mnohdy jen z chování majitelů), očekává nebezpečí a mobilizuje síly, brání se spánku a ze všech sil přemáhá účinek léku. Spánek se sice nakonec dostaví, ale opožděně. Proto jsou někdy vhodnější anxiolytika, tedy léky určené k léčbě akutního strachu, nebo antidepresiva, s jejichž podáváním je třeba začít několik týdnů před Vánocemi. Tyto léky však u nás nejsou registrovány pro zvířata a jejich předepsání veterinárním lékařem má přísná pravidla.
Audioterapie: Nejprve se nastaví hlasitost, při které pes začne zvuky z nahrávky registrovat, ale neprojevuje strach. Postupuje se velmi pomalu a každý den se trochu přidá na hlasitosti, ale jen tak, aby nepropukl strach. Tomuto způsobu tréninku se říká desenzitizace. Jde-li vše dobře, přidá se ještě další metoda – kontrapodmiňování. To je vytvoření nové, žádoucí reakce na strachový podnět. Docílí se toho podáním pamlsku ve chvíli, kdy se ozve ostrý zvuk. Zatímco dosud byla reakcí psa na střelbu snaha o úprk, snažíme se vytvořit novou reakci, a to zájem o pamlsek. Cílem je, aby pes s každým výstřelem očekával pamlsek a nikoli nebezpečí.

Silného strachu nebo rozvinuté fobie ze střelby se většinou pes už nikdy nezbaví docela. Ale je možné jeho strach zmírnit a pomoci mu naučit se s ním žít.

MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 2/2008

Přece mě tu nenecháte!

admin — Tue, 24 Mar 2009 19:00:22 +0000

Je tu září a s ním znovu škola, práce, povinnosti – a starosti. Nejen pro nás, lidi, ale i pro psy. Jak pro ty, kteří si užívali dovolenou s námi a doprovázeli nás na každém kroku, tak pro ty, co strávili dobu naší dovolené u příbuzných nebo v psím hotelu. Hrozící odloučení je děsí.

Proč nechtějí být sami?

Vrozené instinkty přikazují psům držet se smečky za každou cenu. Jedině dobře fungující smečka může všem zajistit dostatek potravy a ochranu před nepřáteli. Koho smečka opustí nebo vyžene, ten je odsouzen ke strádání a smrti. Proto jsou psi ochotni snášet kdejaké ústrky, křivdy i nevybíravé zacházení – všechno je lepší, než samota.
Období prázdnin a dovolených je pro psy obdobím velké nejistoty. Před odjezdem „smečky“ na dovolenou je byt plný zavazadel a všichni jsou nervózní a chovají se docela jinak než obvykle. Pes tu nervozitu cítí a přebírá – má pocit, že se na něj jeho „smečka“ zlobí, a bojí se opuštění. Stále se plete pod nohy a snaží se být vzorný a užitečný, jen aby ho „smečka“ nepřehlédla. Někdy to vyjde a na dovolené jsou všichni celé dny spolu, což je pro psa náramně příjemné. Jindy se psí obavy naplní a „smečka“ odjede sama. To je pro psí dušičku katastrofa, i když se mu dostane té nejkvalitnější náhradní péče. V obou případech nastává často po návratu domů svízel nazývaná separační úzkost nebo také strach ze samoty.

Nejistota, nuda a strach

Psi, kteří si zvykli motat se celé dny kolem svých lidí a mít je kdykoli k dispozici pro hry, procházky, výlety nebo jen pro přitulení a pomazlení, se neradi smiřují s tím, že musí zůstávat zase dlouhé hodiny sami doma. Nudí se (zkuste si být doma sami 8 hodin bez televize, knížky, novin, počítače, mobilu!), mají strach z neznámých zvuků zvenčí, při každém příjezdu výtahu se těší, že už samota skončí. Zkoušejí, zda by hlasitým štěkotem přece jen nepřivolali někoho z rodiny.
Ještě hůře jsou na tom psi, kteří se po dovolené v psím hotelu konečně zase setkají se svou „smečkou“. Rozhodně nemíní dopustit, aby se jim zase ztratila. Hlídají si ji na každém kroku a stávají se na majitelích vyloženě závislými. Nejsou schopni tolerovat ani krátkou samotu. Panikaří, když páníčci odcházejí do práce, škrábou stěny a podlahu kolem dveří a oken, celou dobu samoty štěkají a vyjí. Takto rozvinutý problém se pak řeší jen velmi těžko s pomocí léků a speciálních cvičení.

Postupný návrat do starých kolejí

Návrat z dovolené by se měl naplánovat tak, aby měla celá rodina včetně psa dost času k adaptaci na běžný program pracovních dnů. Psovi je třeba postupně věnovat stále méně pozornosti i v době, kdy jsou ještě všichni doma. Je dobré dát mu hračky, se kterými si vystačí sám (například míč z tvrzeného plastu s otvory, kterými při otáčení vypadávají granule nebo jiné dobroty, duté pryžové hračky s nejrůznější náplní, velké uzené kosti) a naučit jej s nimi správně zacházet. Když je pes vyvenčený a pořádně unavený po vydatné procházce, nakrmený a zaujatý hračkou, je možné odejít na krátkou chvíli z bytu a dobu samoty postupně prodlužovat. Výborným pomocníkem ke snazšímu přivyknutí na samotu jsou syntetické feromony ve formě odpařovačů do zásuvky nebo obojků. Jde o specifickou vůni, produkovanou kožními žlázkami v okolí mléčné žlázy kojící feny. Lidé ani jiné druhy zvířat ji nevnímají, ale pro psy je to informace o tom, že jsou v bezpečí a není třeba se ničeho bát. S feromony, vhodnými hračkami a šetrným opatrným postupem stačí psovi, který byl zvyklý před prázdninami zůstávat bez problémů sám doma, obvykle týden a se samotou se zase smíří.
Pokud by i přes veškerá opatření váš pes projevoval příznaky velké nervozity a strachu před vaším odchodem do práce nebo by si sousedé stěžovali na dlouhotrvající štěkot a vytí, obraťte se včas na svého veterinárního lékaře. Doporučí vám vhodný postup a léky, které psovi pomohou se strachu ze samoty zbavit.

MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2008