První pomoc

První pomoc zvířeti postiženému traumatem je relativně odlišná od situace v humánní medicíně. Rozdíly jsou ovlivněny druhem zvířete, možnostmi majitele, odlišnostmi v manipulaci s postiženým pacientem. Pro srovnání uvádím rozbor zásad pěti T ve veterinární kritické medicíně.

1. Tekutiny: Tekutinová terapie představuje z celkového hlediska jednu z nejdůležitějších součástí léčby. V případě výrazného krvácení nebo šoku není obvykle možné zajistit dostatečný objem a rychlost podání tekutin normální cestou. Zvířeti, které je v traumatickém šoku, často je dezorientováno nebo trpí bolestmi, se tekutiny podávají velmi obtížně. Proto je nutné rychle vyhledat odbornou pomoc a stabilizovat objem a tlak cirkulujících tekutin intravenózní infuzí.
2. Teplo: Ztráta tělesné teploty může vytvořit předpoklady pro nástup komplikací, které prohlubují riziko vzniku a rozvoje šoku. Platí to zejména v zimních měsících. Zabalení pacienta do deky má však ještě další smysl: omezí jeho pohyb. To může zlepšit prognózu zvláště u úrazů páteře.
3. Transport: V případě závažných traumat je transport k veterinárnímu lékaři jedinou možností, jak určit, do jaké míry byl organismus postižen, jak zavést účinnou terapii a stanovit okamžitou a dlouhodobou prognózu následků poranění.
4. Ticho: Pacient v posttraumatickém stavu je velmi citlivý na jakoukoli nešetrnou manipulaci. Jedná se o součást obranných mechanismů. Velmi často dochází k pokousání majitele nebo jiné ošetřující osoby.
5. Tišící prostředky: Podání prostředků proti bolesti (analgetik) může v určitých případech vést ke zvýšení komfortu pacienta. Jejich aplikace však naráží na několik komplikujících faktorů. Prvním z nich je absolutní kontraindikace analgetické terapie v případech poranění páteře. Bolest patří mezi obranné mechanismy organismu a zabraňuje pohybu pacienta. V případě vyblokování bolesti analgetiky může dojít k takové pohyblivosti, která může vést k dalšímu (často nevratnému) poškození míchy. Další komplikací je nevhodnost humánních analgetik pro psy a kočky. Je například zcela nevhodné podávat psům a zejména kočkám ibuprofen (Brufen), paracetamol (Paralen) a salicyláty (Acylpirin) vzhledem k riziku žaludečního krvácení. Ostatní analgetika zatěžují jaterní metabolismus a většinou nemají u malých zvířat účinky popisované u lidí. Ve veterinární medicíně se s úspěchem používá škála analgetik opiátového typu, které má k dispozici veterinární lékař. Obecně lze tedy říci, že rozhodnutí, zda analgetika aplikovat, je vhodné ponechat na veterináři.
   Z přehledu vyplývá, že majitel má relativně málo možností, jak pomoci zraněnému zvířeti v domácím prostředí. Na prvním místě mezi laickými prostředky prvotní pomoci tedy stojí transport.

Bezodkladný transport

Dále jsou vyjmenovány stavy, které by měly být jasným důvodem pro okamžitý transport pacienta k veterinárnímu lékaři. Jen ten je schopen poskytnout rychlou a kvalifikovanou odbornou pomoc.

• Zhoršující se stupeň vědomí, bezvědomí, apatie, dezorientace: Poranění hlavy spojená s otřesem (komocí), zhmožděním (kontuzí) mozku, zlomeninami lebečních kostí a výrony krve do mozku vedou často ke snížení vnímání pacienta. Tyto stavy vyžadují okamžitou intenzivní terapii a prognóza jejich vyléčení je často sporná. Mezi nejčastější příznaky patří snížený stupeň vědomí, oděrky nebo jiná poranění kůže na hlavě, krvácení z nosu nebo uší, nestejně velké zorničky nebo jejich fixace v uzavřené či otevřené poloze, abnormální postoj nebo pohyb zvířete, stáčení hlavy na stranu a další. Tyto příznaky se mohou vyvinout s určitým zpožděním (většinou do 24 hodin) v souvislosti s otokem mozku.
• Vnější krvácení: Výrazné krvácení vede ke snížení cirkulujícího objemu tekutin, k poklesu krevního tlaku a k nástupu šoku, který se bez terapie prohlubuje a nakonec způsobí smrt. Zastavit krvácení z periferní cévy tedy patří mezi nejdůležitější úkoly v první pomoci. Tepenné krvácení je samozřejmě nebezpečnější než žilní. Je možné přiložit jakýkoli improvizovaný kompresní obvaz nebo založit škrtidlo a rychle vyhledat odbornou pomoc.
• Vnitřní krvácení: Vnitřní krvácení se v zásadě projevuje stejnými příznaky jako vnější, ale bez známek vnějšího poranění. Určení stupně, lokalizace a samozřejmě zastavení vnitřního krvácení je složitější a vyžaduje různě agresivní odbornou pomoc.
• Poranění páteře: Poranění páteře jsou velmi náročná na šetrnou manipulaci a transport pacienta. Podezření vzniká při nástupu různě progresivních obrn, zejména pánevních končetin. Pacient musí být umístěn nejlépe na pevnou podložku a přenášen pouze na ní. U zvířete by měl být stále přítomen někdo, kdo může zabránit seskočení nebo pádu pacienta např. ze stolu. Na minimum je třeba omezit i otáčení psů a koček z boku na bok. Pro malá zvířata lze doporučit umístění do transportních boxů, které jsou vhodnější než přenášení v náručí.
• Poranění hrudníku: Ne všechna zhoršení dýchání malých zvířat po traumatu vyplývají z poranění hrudníku a orgánů v něm uložených. Změněné dýchání (dyspnoe) může souviset s bolestí a šokem pacienta, s poraněním centrálního nervového systému, s krvácením. Nejdůležitějším zákrokem první pomoci je zakrytí otevřeného poranění hrudníku (otevřený pneumotorax) neprodyšným materiálem (PVC folie). Velmi zřídka je třeba provést laickou tracheotomii (otevření průdušnice) při rozsáhlém poškození oblasti hrtanu, nosních průchodů nebo ústní dutiny a nástupu příznaků dušení (lapání po dechu, promodrání).
• Poranění břicha: Poranění břicha se nejčastěji projevují vnějšími příznaky zhmoždění (oděrky, rány, krevní podlitiny, rány pronikající do břišní dutiny). Současně se mohou objevit příznaky spojené s vnitřním krvácením, často výrazná bolestivost a napětí břišní stěny. Pronikající rány je vhodné dočasně zakrýt a zabránit tak evisceraci (vypadnutí) vnitřních orgánů.
• Zlomeniny dlouhých kostí končetin, poranění kloubů, rány vazů a šlach: Tato poranění určitě vyžadují odbornou pomoc. Jejich ošetření však není otázkou života a smrti. Bohužel právě tato poranění bývají nejzřetelnější a soustředění pozornosti na ně může znamenat přehlédnutí závažnějšího narušení celkového stavu zvířete. Z hlediska první pomoci lze doporučit dočasnou imobilizaci zlomenin lokalizovaných pod loktem a kolenem. Je třeba mít na paměti, že kvalitní znehybnění musí respektovat zásadu fixace obou kloubů náležejících ke zlomené kosti.

MVDr. Jan Beránek
MVDr. Petr Šrenk, Dipl. ECVN
Klinika Jaggy, Brno
www.jaggy.cz
Zvířata a zdraví 2/2009

Na dotaz čtenářky odpovídala MVDr. Hana Žertová

Zvířata a zdraví 2/2009

Příprava se vyplatí

Pes by měl být v souvislosti s narozením miminka připravován na tři důležité změny:

1. Nové věci a pachy: Seznamte psa s věcmi, které se budou v souvislosti s miminkem doma používat (vanička, postýlka, kočárek) a s novými čichovými vjemy – plínky, dětské oblečení, dětská kosmetika. Předejdete tak jeho nervozitě.
2. Méně pozornosti: Maminka bude mít plné ruce práce s maličkým, ale také zbytek rodiny bude vykolejen z normálního koloběhu, a pes bude muset trpělivě čekat, než přijde řada i na něj. Máte-li psa, který je zvyklý být stále středem pozornosti, v noci spí s paničkou v posteli a přes den se od ní na krok nehne, nečekejte, že se ze dne na den smíří s tím, že je najednou „pátým kolem u vozu“. Naučte psa, že má svoje místečko, kde ho nikdo neruší, a zpříjemněte mu je žvýkacími kostmi a hračkami. Prostor, kde má pes svoje místo, by měl přímo sousedit s místností, kde se bude odehrávat většina péče o miminko. Do dveřních rámů mezi oběma místnostmi je nejlepší instalovat mřížovou přepážku, tak aby pes viděl, co se vedle děje, aby s ním panička mohla komunikovat, ale aby byl od miminka bezpečně oddělen. Naučte psa předem, že zavřená mříž není za trest, ale je to prostě občas samozřejmost. A zůstat v klidu za mříží se mu musí vyplatit – s vydatnou pochvalou a malou odměnou půjde přivykání na nové pořádky určitě snáz.
3. Dobrá ovladatelnost psa: Neukázněný pes může miminko poranit, když vyskočí například na pohovku, kde maminka dítě přebaluje nebo si s ním hraje. Procházky s kočárkem a neovladatelným psem jsou nebezpečné pro všechny. Proto naučte psa respektovat pár základních povelů v dostatečném předstihu před příchodem miminka – později už na to nebude čas.

Pozor na náruživé lovce!

Existují psi, u kterých selhává i takto důkladná příprava a nad vším převažuje lovecká vášeň. Dokud miminko spí a nehýbá se, pes je v klidu. Ale stačí, aby zavrnělo, zaplakalo nebo se pohnulo, a pes se roztřese vzrušením, nervózně pobíhá, poštěkává. Pokud jde navíc o vášnivého lovce veverek, holubů a dalších drobných živočichů a miminko v něm probouzí podobné reakce, nedá se nic dělat, takový pes bohužel musí z domu. Pro miminko by představoval příliš velké nebezpečí.
Na závěr ještě jednu důležitou zásadu: Ani ten nejhodnější pes by neměl zůstat s miminkem sám bez dozoru, ať doma, nebo na zahradě!

MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 2/2009

Další informace získáte na: www.naplntemisky.cz
Kristýna Kuncová, Quent, s. r. o.

Lucie Stejskalová, tisková mluvčí VFU Brno
www.vfu.cz

Koťata chtějí společnost

Před třemi týdny jsem našla na ulici malé kotě-kocourka. Byl vyhublý, celý „usmrkaný“, plný červíků a v uších měl svrab. Vzala jsem si týden dovolenou a věnovala se kocourkově uzdravování a výchově. Všechny zdravotní problémy se nám podařilo s naší paní doktorkou zvládnout a kocourek se má čile k světu. Během prvních pár dnů se naučil také krásně používat kočičí záchůdek. Ale pak jsem musela začít chodit do práce, kde jsem každý den od 7 do 17-18 hodin, a kocourek musí být sám doma. Hned první den, kdy jsem byla v práci, jsem měla načůráno v posteli, a od té doby to dělá každý den, i několikrát, ale jen v pracovní dny, když nejsem doma. Koupila jsem druhý záchod a dala jsem ho do ložnice, bylo v něm načůráno, ale loužička byla i v posteli. Když jsem překryla postel igelitem, byla loužička na něm. Proč to dělá? Dá se tento zlozvyk nějak odstranit?

Dospělé kočky, zvláště kocouři, žijí sice samotářsky, ale malá koťata se neobejdou bez společnosti, nedokážou být tak dlouho sama. Močení vašeho kocourka do postele je jakousi prosbou, abyste ho tak velkému stresu nevystavovala. Tyto prosby nebo vzkazy umísťují kočky často tam, kde je největší pravděpodobnost, že je majitelé najdou. Postel nebo sedací souprava patří mezi nejoblíbenější místa, dále to bývá koš s prádlem, ale také počítačový stůl, kuchyňská linka, boty v předsíni a podobně. Když páníčci kočičí prosbu nevyslyší nebo kočku za močení trestají, stres se prohloubí a močení mimo záchod se stane o to úpornějším. Často se přidá i zdravotní problém v podobě zánětu dolních cest močových a vzniká začarovaný kruh.
Proto doporučuji rychlé řešení – buď kotě darovat někomu, kdo je více doma, nebo mu opatřit alespoň kočičího společníka. Malá koťata si jedno na druhé obvykle zvyknou brzy. Jen je třeba přinést kotě zdravé, aby nezačalo znovu martyrium s řešením zdravotních problémů. Zároveň byste měla obohatit kočkám prostředí o prolézačky, tunely, papírové krabice, škrábadla, instalovat jim nějakou pozorovatelnu u okna atd., aby se nenudily, a zavést pár každodenních pravidelných rituálů.

Vládce harému kastrátem

Přikrmovala jsem pravidelně kočky žijící na našem sídlišti a všimla jsem si velkého krásného kocoura, který chodil k jídlu vždycky sám, až když se ostatní kočky najedly. Postupně jsem ho ochočila tak, že se nechal pohladit. Když začala zima, bylo mi ho líto a vzala jsem ho domů, kde jsem měla jiné dvě kočky. Tři dny se rozkoukával a byl plachý, ale pak najednou bezdůvodně vyletěl na jednu z mých koček, zakousl se jí do krku a hrozně přitom řval. Kočička se lekla tak, že se pomočila. Od té doby seděla zalezlá pod skříní a nešla se ani najíst. I na druhou kočku zaútočil a také tak tvrdě. Způsobil jí ošklivou ránu na hřbetě. Odnesla jsem ho k veterináři vykastrovat. Zase byl dva dny klid, ale pak to začalo nanovo. Musela jsem kočky od kocoura oddělit, ale i tak jsou stále vyplašené, bojí se jít i na záchod. A kocour je pořád ve střehu, čeká, kdy se otevřou dveře, aby vyběhl spráskat kočky, chová se jako nepříčetný. Co s ním mám dělat? Mám ho pustit zpátky ven?

Pro dospělého toulavého kocoura, který si zpovzdáli dohlížel na svůj „harém“ a každého cizince ze svého území tvrdě hnal, je takovéto chování v malém prostoru bytu docela normální. Možná se trochu zmírní, až samčí pohlavní hormony zcela ztratí svůj vliv, ale nikdy to nebude snášenlivý mazel. Pro vaše kočky představuje opravdové nebezpečí. Ony to dobře vědí a musejí být z jeho přítomnosti velice rozrušené. Žít ve stálém ohrožení je obrovský stres a ten by se mohl brzy odrazit na jejich zdravotním stavu. Proto kocour musí pryč. Jenže pustit jej ven by bylo nebezpečné zase pro něj – jeho místo už určitě zaujal jiný kocour a on jako kastrát nemá šanci se prosadit. Bude na tom venku podobně jako nyní vaše kočky. Jediným dobrým řešením bude najít mu domov tam, kde žádné jiné kočky nejsou a kde bude mít dostatek prostoru a možností vybít svou aktivitu. Popřípadě zvažte, zda by nebylo jednodušší najít nový domov vašim dvěma bezproblémovým kočičkám a kocoura si ponechat.

Podle dotazů klientů zpracovala
MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2009

Zvířata v pohádkách

V pohádkovém světě zvířata mluví a přemýšlejí, jsou nositeli mnoha dobrých, ale i špatných vlastností, a mohou tedy představovat jak kladné, tak záporné hrdiny. Pohádku o Červené Karkulce a zlém vlkovi znají v různých modifikacích děti z celé Evropy. Další zlý vlk, tentokrát trápící hodného zajíčka, je hrdinou proslulého ruského televizního seriálu „Jen počkej!“ Lišku vnímáme jako mazanou Bystroušku, ale také jako únoskyni Budulínka, z Ezopových bajek nebo ruských pohádek pak jako protřelou intrikánku, která se snaží všechna ostatní zvířátka ošidit. Jelen vychovávající Smolíčka Pacholíčka je znám menšímu okruhu dětí, zato koně vystupují ve spoustě pohádek i z dalekých zemí – někteří létají, jiní mluví, dokážou čarovat, nebo mají alespoň zlatou hřívu. Ale v pohádkách, ať prastarých, nebo moderních, vystupují i prasátka, kůzlátka, kohouti a slepičky, krkavci, labutě, psi, kočky (tedy hlavně kocouři), myši, medvědi, dokonce i ryby. Proč?

Jednodušší svět

Svět dospělých lidí je pro dítě příliš složitý a nepochopitelný. Zvířecí svět je prostší a jasnější. Děti mu lépe rozumějí a připadá jim srozumitelný a zcela samozřejmý. A nejen ten pohádkový, ale i ten reálný. Proto se maminky mrňousků často uchylují k malým lstím, aby dítě rychleji a spolehlivěji motivovali k činnostem, do kterých se jim právě dvakrát nechce. Například: „Podívej, jak Alík pěkně papá, nenechá v misce ani kousíček masa. Zkus to také!“ Nebo: „Koukej, jak si Mourek umývá ouška, pojď, umyjeme také tvoje. To by byla hanba, kdyby Mourek měl čisté uši a ty špinavé!“
V období, kdy je dítě samé „proč“, je také dobré mít po ruce nějaké trefné příměry ze světa zvířat. Ty obvykle malého zvědavce poměrně rychle umlčí, protože si zvířátka v situaci, o které je právě řeč, začne představovat. A co teprve doba, kdy se malý koumák začne zajímat o rozmnožovací proces? Tam bývají motýlci, ptáčci a zvířátka rychlým východiskem z ožehavé situace.
V lidském světě je mnoho záležitostí, o kterých se raději nemluví, nebo jen tak pokradmu a šeptem. Jako by bylo špatné mluvit o nich otevřeně. Ale když Micka čeká koťata, Azor má nemocnou prostatu a křeček Jáchym uhynul stářím, smí se to vyslovit nahlas a diskutovat o tom. Není nad to, když si dítě může prožít tak významné události, jako je narození nového života, ale i nemoc, stárnutí a smrt nejprve jakoby „nanečisto“, se svými zvířaty. Nesmírně to pomáhá formovat jeho charakter, schopnost empatie, zodpovědnost a zároveň vnitřní rovnováhu a smíření s přírodními zákony.

Didaktická pomůcka

Děti se učí mnoha způsoby: pozorováním, napodobováním, přemýšlením a diskutováním o tom, co vidí. A mají-li před očima živého tvora s jeho projevy chování, pozorují a přemýšlejí velmi intenzivně. Zároveň se snaží navázat kontakt se zvířetem, ale také s rodiči, touží vyjádřit, co vidí a prožívají, takže se učí komunikovat. Pokud je rodiče citlivě usměrňují a přidají vyprávění o zvířátkách, která měli jako malí, stanou se z nich spojenci, kteří si mají stále o čem povídat. Zvířata bývají častým tématem hovorů mezi dětmi ve školce a později ve škole, první knížky, které děti samy vyhledávají, se obvykle točí také kolem zvířat.
Proto téměř každé dítě touží mít nějaké zvíře doma a nechápe, proč mu to rodiče odpírají. Pokud k tomu jsou závažné důvody, například zdravotní, pak je třeba to dítěti na rovinu říci, aby si přestalo dělat falešné naděje. Ale je-li to jen trochu možné, přimlouvám se za živého tvora do rodiny. Nemusí to být hned pes nebo kočka, stačí křeček, morče nebo andulka. Samozřejmě že hlavní zodpovědnost za zvíře bude na rodičích a je třeba počítat s tím, že dítě se péče zúčastní jen ve velmi omezené míře. Jakýkoli nátlak a vyhrožování, že „to zvíře půjde z domu, když se o ně nebudeš pořádně starat“, nebývá k ničemu. Spolehlivě však zabere starostlivá věta: „Ten Ferda se mi nějak nelíbí, jako by byl nemocný – vyměnil jsi mu dnes vodu?“ A nejlepší je pak dodat: „Pojď, půjdeme na to spolu, určitě ho ještě zachráníme.“ Minimálně další dva dny bude mít Ferda vodu čistou jako křišťál.

MVDr. Hana Žertová
Zvířata & zdraví 1/2008
Autor fota: Ing. Karel Skoupý

O koupi psa uvažujte jen v případě, že vaše odpovědi na VŠECHNY otázky jsou kladné.

MVDr. Hana Žertová
Od štěněte ke psu

Jak to stojí v zákonech

V některých zákonech našeho právního systému jsou zvířata stále považována za věci. Může je tedy kdokoli koupit, prodat, darovat, dokonce i usmrtit, pokud k tomu dojde „humánním způsobem“. Zvířata bývají předmětem sporů o majetek při rozchodu partnerů, mohou se dostat i na seznam cenností, o které má zájem exekutor. Na druhou stranu se mohou stát i předmětem dědictví. A pokud se ztratí a dostanou se do útulku spravovaného obcí, ten má povinnost je „uskladnit“ po dobu šesti měsíců, podobně jako zapomenutý deštník nebo kufr. To však neznamená, že se se zvířaty smí jednat bezcitně. Na to, že zvířata jsou živé bytosti vnímající bolest, strach, úzkost a oplývající podobnými city a emocemi jako my, lidé, pamatuje zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který přesně vymezuje, co se rozumí týráním, a určuje také, komu přísluší takovéto delikty vyšetřovat a řešit.
Pro nás, kterým není lhostejné utrpení zvířat, ať už hospodářských, volně žijících nebo těch, která jsou chována ze záliby, je důležité vědět, co dělat, aby byla co nejrychleji zjednána náprava:

Oznámení

Každý občan může podat, nejlépe písemnou formou, oznámení a podnět k šetření případů týrání zvířat

• příslušnému obecnímu úřadu
• krajské veterinární správě
• policii ČR
• ▲ státnímu zastupitelství.

Přestupky a správní delikty na úseku ochrany zvířat proti týrání projednávají orgány ochrany zvířat ve správním řízení. Trestní činy vyšetřují orgány činné v trestním řízení a projednávají je soudy.

Výkon dozoru

Pracovníci orgánů ochrany zvířat pověření výkonem dozoru nad dodržováním povinností stanovených zákonem na ochranu zvířat proti týrání jsou oprávněni vstupovat do chovných, dodavatelských a uživatelských zařízení, do objektů, v nichž je prováděna obchodní činnost se zvířaty, do objektů chovatelů, v nichž jsou chována zvířata, a do objektů, v nichž jsou zvířata porážena, a vyžadovat od chovatelů potřebné doklady, informace a věcnou, osobní a jinou pomoc nezbytnou k výkonu své činnosti. Tato pomoc je bezplatná.
Dozor vykonávají příslušné krajské veterinární správy nebo Státní veterinární správy ČR. Pozor! Členové nebo pracovníci zájmových organizací a občanských sdružení nejsou orgány dozoru nad ochranou zvířat!

Postih

Přestupky na úseku ochrany zvířat projednávají ve správním řízení obce a ukládají chovatelům pokuty. Výnos pokut je příjmem obcí.
Na návrh krajské veterinární správy může obecní úřad obce s rozšířenou působností správním rozhodnutím:
a) nařídit a zajistit umístění týraného zvířete do náhradní péče, vyžaduje-li to jeho zdravotní stav, nebo pokud je opakovaně týráno,
b) nařídit chovateli zajistit opatření ke snížení počtu hospodářských zvířat včetně jejich usmrcení v souladu s tímto zákonem, dochází-li k jejich týrání,
c) nařídit chovateli pozastavení činnosti, při které dochází k týrání zvířat, a to do doby odstranění závad.
Náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí o ně hradí osoba, jíž bylo zvíře odebráno. Náklady na léčení zvířete, které bylo týráno a bylo tak poškozeno jeho zdraví, ponese osoba, která tento stav způsobila, i když přesahují hodnotu zvířete. Náklady spojené se snížením počtu hospodářských zvířat hradí chovatel. O nákladech rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností ve správním řízení.
Tolik litera zákona. Víme tedy, komu týrání zvířete oznámit, kdo je bude vyšetřovat a co bude následovat. Nyní zbývá už jen jedno: nebýt lhostejní!

I myši jsou pod ochranou zákona

Zde je jeden trochu netypický příklad oznámeného a řešeného týrání: Státní veterinární správa ČR obdržela podnět od jedné pozorné paní, která v jistém výprodeji v Praze objevila lepicí pasti na myši. Okamžitě zde zasáhl inspektor Městské veterinární správy Praha a výsledkem je zákaz prodeje a návrh na projednání správního deliktu krajskému úřadu.
Myši a jiní ve skladištích škodící hlodavci, jako například potkani, se sice hubit smějí, ale takovým způsobem, který zajišťuje jejich usmrcení šetrným způsobem. Mohou se používat jen takové pasti, které svým mechanismem zvíře okamžitě usmrtí, tedy nikoli pasti čelisťové, ani výše zmíněné lepové. Otrávené návnady jsou také přípustné, ale jen schválené, tj. takové, při kterých hlodavec uhyne tak, že si „ani nevšimne“, jeho tělesné funkce vyhasnou pozvolna, zdánlivě přirozenou cestou.
Jak při kladení pastí, tak i při kladení jedů, musí být také sledována ochrana „necílových“ druhů zvířat. Tráví-li se někde hlodavci, je nutné o tom informovat, mimo jiné například formou plakátků.

MVDr. Hana Žertová (podle: www.svscr.cz)
Josef Duben, tiskový mluvčí Státní veterinární správy ČR

Zvířata & zdraví 1/2008