První pomoc

První pomoc zvířeti postiženému traumatem je relativně odlišná od situace v humánní medicíně. Rozdíly jsou ovlivněny druhem zvířete, možnostmi majitele, odlišnostmi v manipulaci s postiženým pacientem. Pro srovnání uvádím rozbor zásad pěti T ve veterinární kritické medicíně.

1. Tekutiny: Tekutinová terapie představuje z celkového hlediska jednu z nejdůležitějších součástí léčby. V případě výrazného krvácení nebo šoku není obvykle možné zajistit dostatečný objem a rychlost podání tekutin normální cestou. Zvířeti, které je v traumatickém šoku, často je dezorientováno nebo trpí bolestmi, se tekutiny podávají velmi obtížně. Proto je nutné rychle vyhledat odbornou pomoc a stabilizovat objem a tlak cirkulujících tekutin intravenózní infuzí.
2. Teplo: Ztráta tělesné teploty může vytvořit předpoklady pro nástup komplikací, které prohlubují riziko vzniku a rozvoje šoku. Platí to zejména v zimních měsících. Zabalení pacienta do deky má však ještě další smysl: omezí jeho pohyb. To může zlepšit prognózu zvláště u úrazů páteře.
3. Transport: V případě závažných traumat je transport k veterinárnímu lékaři jedinou možností, jak určit, do jaké míry byl organismus postižen, jak zavést účinnou terapii a stanovit okamžitou a dlouhodobou prognózu následků poranění.
4. Ticho: Pacient v posttraumatickém stavu je velmi citlivý na jakoukoli nešetrnou manipulaci. Jedná se o součást obranných mechanismů. Velmi často dochází k pokousání majitele nebo jiné ošetřující osoby.
5. Tišící prostředky: Podání prostředků proti bolesti (analgetik) může v určitých případech vést ke zvýšení komfortu pacienta. Jejich aplikace však naráží na několik komplikujících faktorů. Prvním z nich je absolutní kontraindikace analgetické terapie v případech poranění páteře. Bolest patří mezi obranné mechanismy organismu a zabraňuje pohybu pacienta. V případě vyblokování bolesti analgetiky může dojít k takové pohyblivosti, která může vést k dalšímu (často nevratnému) poškození míchy. Další komplikací je nevhodnost humánních analgetik pro psy a kočky. Je například zcela nevhodné podávat psům a zejména kočkám ibuprofen (Brufen), paracetamol (Paralen) a salicyláty (Acylpirin) vzhledem k riziku žaludečního krvácení. Ostatní analgetika zatěžují jaterní metabolismus a většinou nemají u malých zvířat účinky popisované u lidí. Ve veterinární medicíně se s úspěchem používá škála analgetik opiátového typu, které má k dispozici veterinární lékař. Obecně lze tedy říci, že rozhodnutí, zda analgetika aplikovat, je vhodné ponechat na veterináři.
   Z přehledu vyplývá, že majitel má relativně málo možností, jak pomoci zraněnému zvířeti v domácím prostředí. Na prvním místě mezi laickými prostředky prvotní pomoci tedy stojí transport.

Bezodkladný transport

Dále jsou vyjmenovány stavy, které by měly být jasným důvodem pro okamžitý transport pacienta k veterinárnímu lékaři. Jen ten je schopen poskytnout rychlou a kvalifikovanou odbornou pomoc.

• Zhoršující se stupeň vědomí, bezvědomí, apatie, dezorientace: Poranění hlavy spojená s otřesem (komocí), zhmožděním (kontuzí) mozku, zlomeninami lebečních kostí a výrony krve do mozku vedou často ke snížení vnímání pacienta. Tyto stavy vyžadují okamžitou intenzivní terapii a prognóza jejich vyléčení je často sporná. Mezi nejčastější příznaky patří snížený stupeň vědomí, oděrky nebo jiná poranění kůže na hlavě, krvácení z nosu nebo uší, nestejně velké zorničky nebo jejich fixace v uzavřené či otevřené poloze, abnormální postoj nebo pohyb zvířete, stáčení hlavy na stranu a další. Tyto příznaky se mohou vyvinout s určitým zpožděním (většinou do 24 hodin) v souvislosti s otokem mozku.
• Vnější krvácení: Výrazné krvácení vede ke snížení cirkulujícího objemu tekutin, k poklesu krevního tlaku a k nástupu šoku, který se bez terapie prohlubuje a nakonec způsobí smrt. Zastavit krvácení z periferní cévy tedy patří mezi nejdůležitější úkoly v první pomoci. Tepenné krvácení je samozřejmě nebezpečnější než žilní. Je možné přiložit jakýkoli improvizovaný kompresní obvaz nebo založit škrtidlo a rychle vyhledat odbornou pomoc.
• Vnitřní krvácení: Vnitřní krvácení se v zásadě projevuje stejnými příznaky jako vnější, ale bez známek vnějšího poranění. Určení stupně, lokalizace a samozřejmě zastavení vnitřního krvácení je složitější a vyžaduje různě agresivní odbornou pomoc.
• Poranění páteře: Poranění páteře jsou velmi náročná na šetrnou manipulaci a transport pacienta. Podezření vzniká při nástupu různě progresivních obrn, zejména pánevních končetin. Pacient musí být umístěn nejlépe na pevnou podložku a přenášen pouze na ní. U zvířete by měl být stále přítomen někdo, kdo může zabránit seskočení nebo pádu pacienta např. ze stolu. Na minimum je třeba omezit i otáčení psů a koček z boku na bok. Pro malá zvířata lze doporučit umístění do transportních boxů, které jsou vhodnější než přenášení v náručí.
• Poranění hrudníku: Ne všechna zhoršení dýchání malých zvířat po traumatu vyplývají z poranění hrudníku a orgánů v něm uložených. Změněné dýchání (dyspnoe) může souviset s bolestí a šokem pacienta, s poraněním centrálního nervového systému, s krvácením. Nejdůležitějším zákrokem první pomoci je zakrytí otevřeného poranění hrudníku (otevřený pneumotorax) neprodyšným materiálem (PVC folie). Velmi zřídka je třeba provést laickou tracheotomii (otevření průdušnice) při rozsáhlém poškození oblasti hrtanu, nosních průchodů nebo ústní dutiny a nástupu příznaků dušení (lapání po dechu, promodrání).
• Poranění břicha: Poranění břicha se nejčastěji projevují vnějšími příznaky zhmoždění (oděrky, rány, krevní podlitiny, rány pronikající do břišní dutiny). Současně se mohou objevit příznaky spojené s vnitřním krvácením, často výrazná bolestivost a napětí břišní stěny. Pronikající rány je vhodné dočasně zakrýt a zabránit tak evisceraci (vypadnutí) vnitřních orgánů.
• Zlomeniny dlouhých kostí končetin, poranění kloubů, rány vazů a šlach: Tato poranění určitě vyžadují odbornou pomoc. Jejich ošetření však není otázkou života a smrti. Bohužel právě tato poranění bývají nejzřetelnější a soustředění pozornosti na ně může znamenat přehlédnutí závažnějšího narušení celkového stavu zvířete. Z hlediska první pomoci lze doporučit dočasnou imobilizaci zlomenin lokalizovaných pod loktem a kolenem. Je třeba mít na paměti, že kvalitní znehybnění musí respektovat zásadu fixace obou kloubů náležejících ke zlomené kosti.

MVDr. Jan Beránek
MVDr. Petr Šrenk, Dipl. ECVN
Klinika Jaggy, Brno
www.jaggy.cz
Zvířata a zdraví 2/2009

Koťata chtějí společnost

Před třemi týdny jsem našla na ulici malé kotě-kocourka. Byl vyhublý, celý „usmrkaný“, plný červíků a v uších měl svrab. Vzala jsem si týden dovolenou a věnovala se kocourkově uzdravování a výchově. Všechny zdravotní problémy se nám podařilo s naší paní doktorkou zvládnout a kocourek se má čile k světu. Během prvních pár dnů se naučil také krásně používat kočičí záchůdek. Ale pak jsem musela začít chodit do práce, kde jsem každý den od 7 do 17-18 hodin, a kocourek musí být sám doma. Hned první den, kdy jsem byla v práci, jsem měla načůráno v posteli, a od té doby to dělá každý den, i několikrát, ale jen v pracovní dny, když nejsem doma. Koupila jsem druhý záchod a dala jsem ho do ložnice, bylo v něm načůráno, ale loužička byla i v posteli. Když jsem překryla postel igelitem, byla loužička na něm. Proč to dělá? Dá se tento zlozvyk nějak odstranit?

Dospělé kočky, zvláště kocouři, žijí sice samotářsky, ale malá koťata se neobejdou bez společnosti, nedokážou být tak dlouho sama. Močení vašeho kocourka do postele je jakousi prosbou, abyste ho tak velkému stresu nevystavovala. Tyto prosby nebo vzkazy umísťují kočky často tam, kde je největší pravděpodobnost, že je majitelé najdou. Postel nebo sedací souprava patří mezi nejoblíbenější místa, dále to bývá koš s prádlem, ale také počítačový stůl, kuchyňská linka, boty v předsíni a podobně. Když páníčci kočičí prosbu nevyslyší nebo kočku za močení trestají, stres se prohloubí a močení mimo záchod se stane o to úpornějším. Často se přidá i zdravotní problém v podobě zánětu dolních cest močových a vzniká začarovaný kruh.
Proto doporučuji rychlé řešení – buď kotě darovat někomu, kdo je více doma, nebo mu opatřit alespoň kočičího společníka. Malá koťata si jedno na druhé obvykle zvyknou brzy. Jen je třeba přinést kotě zdravé, aby nezačalo znovu martyrium s řešením zdravotních problémů. Zároveň byste měla obohatit kočkám prostředí o prolézačky, tunely, papírové krabice, škrábadla, instalovat jim nějakou pozorovatelnu u okna atd., aby se nenudily, a zavést pár každodenních pravidelných rituálů.

Vládce harému kastrátem

Přikrmovala jsem pravidelně kočky žijící na našem sídlišti a všimla jsem si velkého krásného kocoura, který chodil k jídlu vždycky sám, až když se ostatní kočky najedly. Postupně jsem ho ochočila tak, že se nechal pohladit. Když začala zima, bylo mi ho líto a vzala jsem ho domů, kde jsem měla jiné dvě kočky. Tři dny se rozkoukával a byl plachý, ale pak najednou bezdůvodně vyletěl na jednu z mých koček, zakousl se jí do krku a hrozně přitom řval. Kočička se lekla tak, že se pomočila. Od té doby seděla zalezlá pod skříní a nešla se ani najíst. I na druhou kočku zaútočil a také tak tvrdě. Způsobil jí ošklivou ránu na hřbetě. Odnesla jsem ho k veterináři vykastrovat. Zase byl dva dny klid, ale pak to začalo nanovo. Musela jsem kočky od kocoura oddělit, ale i tak jsou stále vyplašené, bojí se jít i na záchod. A kocour je pořád ve střehu, čeká, kdy se otevřou dveře, aby vyběhl spráskat kočky, chová se jako nepříčetný. Co s ním mám dělat? Mám ho pustit zpátky ven?

Pro dospělého toulavého kocoura, který si zpovzdáli dohlížel na svůj „harém“ a každého cizince ze svého území tvrdě hnal, je takovéto chování v malém prostoru bytu docela normální. Možná se trochu zmírní, až samčí pohlavní hormony zcela ztratí svůj vliv, ale nikdy to nebude snášenlivý mazel. Pro vaše kočky představuje opravdové nebezpečí. Ony to dobře vědí a musejí být z jeho přítomnosti velice rozrušené. Žít ve stálém ohrožení je obrovský stres a ten by se mohl brzy odrazit na jejich zdravotním stavu. Proto kocour musí pryč. Jenže pustit jej ven by bylo nebezpečné zase pro něj – jeho místo už určitě zaujal jiný kocour a on jako kastrát nemá šanci se prosadit. Bude na tom venku podobně jako nyní vaše kočky. Jediným dobrým řešením bude najít mu domov tam, kde žádné jiné kočky nejsou a kde bude mít dostatek prostoru a možností vybít svou aktivitu. Popřípadě zvažte, zda by nebylo jednodušší najít nový domov vašim dvěma bezproblémovým kočičkám a kocoura si ponechat.

Podle dotazů klientů zpracovala
MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2009

Smysl hypoalergenní výživy

Stejně jako u většiny lidí, kteří musí držet dietu, existuje i zvířat často velké pokušení ji porušit. Psi a kočky samozřejmě povědomí o dietě nemají a baštili by vše, na co mají zrovna chuť, ale i páneček může podlehnout jejich smutným očím a v dietě svému miláčkovi trošku povolit.
Snad největší nároky na zodpovědnost chovatele klade hypoalergenní výživa. Kdy se nasazuje a jaký je její účel?
Obecně platí, že hypoalergenní výživa se nasazuje za účelem diagnostiky nebo léčby onemocnění, u nichž předpokládáme původ v alergii na některou ze složek potravy.
Podezření na alergii na potravu vyvolává zejména svědění, které nelze vysvětlit jinými příčinami (blechy, kožní léze apod.), a opakované a dlouhodobé průjmy a jiné zažívací potíže bez známého důvodu.
V těchto případech má veterinární lékař podezření na alergii na krmivo. Diagnóza může být potvrzena pouze vylučovací hypoalergenní výživou. Jejím principem je vyloučit z krmiva co nejvíce alergenů (pokud možno všechny alergeny). V případě, že u pacienta krmeného hypoalergenní dietou jeho potíže odezní i bez jakékoli jiné léčby, je diagnóza alergie na krmivo potvrzena.
Alergie jsou vyvolány nejčastěji bílkovinami, a to u psů zejména bílkovinami vepřovými, hovězími, mléčnými, dále bílkovinami vajec a ryb, pšenice, ovsa a sóji. Naopak nejméně často se setkáváme s alergeny jehněčími a s alergiemi na zvěřinu. Principem hypoalergenní diety je tedy vyloučit z krmiva bílkoviny, které mohou alergii způsobit. Existují dvě cesty, jak toho docílit:

1. Změna struktury molekuly bílkoviny: Molekula bílkoviny má menší schopnost alergizovat organismus, pokud je „rozbitá“ na kratší řetězce, tzv. polypeptidy nebo peptidy. Tento způsob se velmi často používá při výrobě granulovaných dietních krmiv. V některých krmivech jsou bílkoviny dokonce „rozbité“ tak, že jejich výrobci prakticky vylučují, že by takové krmivo mělo jakékoli alergizující schopnosti. Takové diety jsou určeny jen ke krátkodobému zkrmování za účelem diagnostiky potravní alergie.
2. Náhrada alergizující bílkoviny jiným typem: Často se u psů rozvíjí alergie na vepřové nebo hovězí maso, proto je snaha v hypoalergenních dietách nahradit tyto typy masa jiným druhem. Volí se takový typ masa, u nějž je malá pravděpodobnost, že by se s ním pacient ve svém životě setkal, což je nejčastěji jehněčí maso, králík nebo zvěřina, případně se podává drůbeží maso, které není častým alergenem. Komerčně vyráběná krmiva, označovaná jako SENSITIVE, tedy určená pro psy a kočky s citlivým zažíváním nebo kůží, proto často obsahují právě jehněčí maso.

Jak vypadá krmení hypoalergenní dietou v praxi?

a) Diagnostické eliminační diety
Pokud má veterinární lékař podezření na alergii na krmivo, jako první krok doporučí tzv. eliminační dietu. Jde o hypoalergenní výživu, která by neměla obsahovat žádné alergeny. V takovém případě se psovi krmí pouze vařená rýže a jehněčí nebo králičí maso. Musí jít skutečně o čisté maso, které nelze nahradit například konzervovaným krmivem s jehněčím masem. Z důvodu špatné dostupnosti a vysoké ceny takového masa lze využít i libové drůbeží maso, ale bohužel, setkáváme se i s případy alergií na drůbeží maso, proto není z diagnostického pohledu drůbež ideální volbou.
Lze také použít speciální komerčně vyráběnou diagnostickou dietu, kde jsou bílkoviny rozbité na tak malé kousky, že nejsou schopny vyvolat alergii. Diagnostickou dietu je nutné zkrmovat po dobu několika týdnů. V některých případech mohou příznaky potravní alergie vymizet až po šesti týdnech od počátku krmení touto dietou. Je mimořádně důležité, aby po tuto dobu nedostal pes opravdu žádné jiné krmivo, než je diagnostická dieta. Každý sebemenší pamlsek, piškot, kousek sýra, kolečko šunky nebo dokonce i léčivo v podobě ochucené tablety mohou znamenat, že veškerá snaha, čas a investice budou zmařeny a s diagnostikou bude nutné začít znovu od začátku.

b) Diety pro dlouhodobé zkrmování
Jakmile příznaky onemocnění při krmení diagnostickou dietou vymizí, je diagnóza potvrzena a lze začít postupně, vždy pod dohledem veterinárního lékaře, přecházet na krmivo, které bude pacient přijímat po celý zbytek života.
Pokud pes dostává domácí stravu, postupně se do jeho krmné dávky, vždy zhruba po týdnu, přidávají další složky – například, jehněčí maso se nahradí drůbežím. Pokud se příznaky onemocnění neobnoví, lze po týdnu přidat další složku, například těstoviny. Cílem je nalézt takové spektrum přísad do krmiva, které udrží pacienta bez příznaků přecitlivělosti na krmivo.
Pacientům přijímajícím komerčně vyráběná krmiva lze postupně do hypoalergenního krmiva přidávat granulovanou dietu na předpis veterinárního lékaře. Někdy je třeba vyzkoušet i více značek krmiva, než se zjistí, která danému pacientovi nejvíce vyhovuje. Nelze postupovat podle nějaké šablony – hypoalergenní krmný režim je přísně individuální a „šitý na míru“ konkrétnímu pacientovi. Osvědčenou hypoalergenní dietu pak bude pacient už navždy dostávat místo běžného krmiva.
I při tomto režimu je zakázáno dávat pacientovi běžné pamlsky. Nejvíce nebezpečné jsou v tomto ohledu uzeniny nebo kousací hračky: „buvolí kosti“, „ouška“ apod. Po dohodě s veterinárním lékařem lze jako pamlsek podat dětský piškot nebo kousek tvrdého sýra, ale je nutné počítat s tím, že se mohou vyskytnout i pacienti citliví na pšeničný lepek nebo mléčnou bílkovinu, proto nikdy s pamlsky neexperimentujte sami, ale vždy se nejprve poraďte s veterinárním lékařem. I zdánlivě nepatrné množství alergizující látky může vyvolat bouřlivou reakci a zcela znehodnotit dosavadní léčebné úsilí!

c) Krmiva „pro citlivé psy“
Krmiva pro citlivé psy nejsou veterinárními dietami v pravém slova smyslu. Jde spíše o „odlehčená“ běžná krmiva. Jejich podstatou je omezení množství potenciálních alergenů. Jsou k dispozici v běžné distribuční síti obchodů s chovatelskými potřebami jako normální krmiva. Většinou obsahují jehněčí maso nebo zvěřinu. Jejich zkrmování lze považovat za určitý preventivní prvek, který pomáhá tlumit rozvoj přecitlivělosti na krmivo u psů, u jejichž předků nebo sourozenců se přecitlivělost na krmivo vyskytla. Osvědčují se i u pacientů trpících opakovanými trávicími nebo kožními problémy, ovšem pacientům s plně rozvinou přecitlivělostí na krmivo zpravidla tato krmiva nestačí a je nutné jim podávat skutečnou veterinární dietu na předpis.

MVDr. Veronika Grymová
Zvířata & zdraví 4/2009

Trpí zvířata často záněty a vředy ústní sliznice?

Nejrůznější formy stomatitid (zánětů ústní sliznice) jsou časté především u koček. Setkáváme se však s nimi i u psů. Obvykle se projevují výraznou bolestivostí, slinotokem a zápachem z ústní dutiny. Sliznice v postižených okrscích bývá zarudlá, nerovného povrchu. Při podráždění lehce krvácí. Bolestivost může být v některých případech tak výrazná, že pacient má problémy při příjmu potravy. Příčiny vzniku těchto zánětů nejsou zcela vyjasněny. Spekuluje se o vlivu virových infekcí, a to jak místních, tak celkových. Další možnou příčinou mohou být poruchy imunitního systému, a to jak ve smyslu zhoršení (oslabení) jeho funkce, tak ve smyslu tzv. autoimunitních chorob, při kterých imunitní systém poškozuje tkáně vlastního těla. Významnou příčinou stomatitid bývá přecitlivělost a přehnaná reakce imunitního systému na bakteriální flóru ústní dutiny. Léčba tohoto typu stomatitid je obtížná a ne příliš spolehlivá. Šanci na úspěšnou terapii významně zvyšuje odhalení příčiny. Samotné podávání antibiotik se obvykle míjí účinkem, protože bakterie bývají v zanícené tkáni přítomny spíše druhotně.

Jak častá je u psů a koček parodontóza?

V případě psů a koček mluvíme obvykle o parodontitidě a nikoli o parodontóze. Příčinou těchto změn jsou ve velké míře bakterie obsažené v zubním plaku (zubním kameni), které způsobí infekci a zánět parodontálních tkání. U psí populace se obvykle uvádí 50% postižení a u jedinců disponovaných plemen starších šesti let je postiženo100 % populace. U koček je postižení menší, ale o to více potíží mají se stomatitidami jiného původu.

Co způsobuje tvorbu zubního kamene? Existuje účinná prevence? Jak často by se měl nechat zubní kámen odstranit?

Zubní kámen vzniká druhotnou mineralizací zubního plaku. V zubním plaku se shlukují krystaly uhličitanu hořečnatého a vápenatého, které postupně vytvoří kompaktní vrstvu zubního kamene. Nejúčinnější prevencí je pravidelné odstraňování měkkého, dosud nemineralizovaného plaku, tedy čištění zubů zubním kartáčkem. Čištění lze podpořit podáváním potravy, pamlsků a hraček, které svojí povrchovou strukturou a tvarem napomáhají plak z povrchu korunek při žvýkání odstraňovat. Tento přirozený proces čištění zubů se nazývá samočištění v okluzi. Pokud se zubní kámen vytvoří, je třeba jej odstranit dříve, než se na parodontálních tkáních rozvinou nevratné změny. Prosté odstranění zubního kamene je v podstatě kosmetický úkon a pokud již došlo k poškození parodontálních tkání, musí po něm následovat další ošetření.

Co je příčinou zápachu z dutiny ústní a jak mu zabránit?

Příčinou zápachu z dutiny ústní jsou bakteriální produkty na bázi sirných sloučenin. Ty jsou tvořeny bakteriemi, které osídlují zubní plak a zanícené parodontální tkáně. Zabránit tomuto zápachu nebo jej omezit lze jen důslednou ústní hygienou.

Jsou u zvířat běžné zubní kazy? Jak se řeší?

Zubní kazy se u zvířat vyskytují, ale jejich výskyt není tak častý jako v lidské populaci. U psů se obvykle udává frekvence výskytu zubního kazu mezi 5 a 10 %. U koček je výskyt zubního kazu ještě řidší. Zubní kaz je bakteriální rozklad tvrdých zubních tkání především kyselými produkty bakterie Streptococcus mutans. Zubní kaz postupně rozruší tvrdé zubní tkáně, pronikne do zubní dřeně a způsobí ztrátu zubu. Léčba zubního kazu je možná vypreparováním kazivého dentinu stomatologickou turbínou (vrtačkou) a následnou výplní vytvořené kavity. Úspěšnost terapie je pak závislá na rozsahu kazivého ložiska, kvalitě preparační práce a použitých výplňových materiálech.

Představuje pro zvíře ulomený zub nějaké nebezpečí? V čem spočívá ošetření?

Prostá fraktura korunky zubu neznamená pro pacienta zásadní problém. Poškozený zub je však náchylnější k dalšímu poškozování. Jestliže je fraktura korunky spojena s otevřením dřeňové dutiny, je stav již podstatně závažnější. Obnažením pulpy dojde k její infekci a postupné odúmrti. U části takto poškozených zubů pak přejde infekce na parodontální tkáně a vznikne některá z forem apikální parodontitidy. Toto onemocnění je pak pro postižení zvíře velmi nepříjemné a bolestivé. V některých případech může postiženého jedince i ohrozit na životě. Vývoj tohoto onemocnění je velmi rozmanitý a může trvat i několik let. Pro pacienta je nejpříznivější, jestliže je poškozený zub ošetřen do několika dní po úrazu. V těchto případech lze obvykle zub zachovat vitální (živý). Pokud přijde ošetření v době, kdy již infekce postihla celou pulpu, je nutno ji exstirpovat a dřeňovou dutinu vyplnit. Pokud infekce přestoupí na parodontální tkáně, je již terapie obtížná a tento stav často končí extrakcí zubu.

Používají se u psů zubní náhrady a korunky?

Aplikace zubních náhrad je u psů možná, i když není běžná. Z technických a anatomických důvodů také nelze nahradit libovolný zub v libovolné čelisti. Korunky jsou běžnější a při správné volbě typu korunky také funkční. U psů na rozdíl od člověka není naší snahou aplikovat kosmeticky dokonalou korunku původního tvaru a velikosti, ale funkční korunku, která překrývá a chrání poškozený pahýl zubu. Kosmetická korunka je vhodná pouze pro zuby, na které nejsou kladeny velké mechanické nároky (řezáky u psů společenských plemen).

Kdy probíhá u psů a koček výměna mléčného chrupu za trvalý?

Výměna zubů probíhá obvykle od čtvrtého měsíce věku, ale lze ji zaznamenat již ve třetím měsíci. Dokončena bývá obvykle mezi pátým a šestým měsícem. Dočasné zuby, které přetrvávají v okluzi přes sedmý měsíc, jsou označovány jako perzistentní a doporučuje se jejich extrakce.
V dočasném chrupu psa je 28 zubů a v trvalém 42 zubů. V dočasném chrupu kočky je 26 zubů a v trvalém 30 zubů.

Je třeba věnovat v této době zvířeti zvýšenou pozornost? Kdy vyhledat pomoc?

V období výměny zubů se mohou projevit poruchy růstu zubů a čelistí. Projevují se ortodontické vady a poruchy vývoje zubních tkání. Pokud se objeví odchylka v postavení zubů, jejich počtu, tvaru nebo povrchové struktuře, je na místě vyhledat radu.

Co je chudozubost a může způsobit zvířeti nějaké problémy?

Chudozubost (oligogodontia) je stav, kdy se v okluzi nachází méně zubů, než je u daného živočišného druhu fyziologické. Pravá oligodoncie (chudozubost) je stav okluze, kdy ke snížení počtu zubů došlo nevyvinutím některých z nich. Jako nepravou oligodoncii označujeme stav, kdy zub v okluzi přítomen byl, ale následně došlo jeho ztrátě. Stejně tak do této kategorie řadíme případy, kdy je sice zub v čelisti přítomen, ale neprořezal se. Pravá oligodoncie je obvykle geneticky podmíněna a nelze ji řešit. Jestliže dojde k druhotné ztrátě zubu, je nutné nejpozději do čtyř týdnů od úrazu zhotovit rentgenogram. Po této době již dochází obvykle k osifikaci zubního lůžka a přítomnost zubu nelze prokázat. Stejně tak i neprořezaný zub lze prokázat rentgenogramem. Pokud je zub přítomen, dá se v některých případech chirurgickým zákrokem obnažit a zařadit do okluze.

Dají se u psů řešit vady skusu, používají se také rovnátka?

Vady skusu, ortodontické vady, jsou řešitelné, ale oproti člověku jsme omezeni anatomickým uspořádáním ústní dutiny a dalšími druhovými odlišnostmi. Částečně řešitelné jsou vady se změněnou polohou zubů (tzv. dento-alveolární). Vady podmíněné nepravidelným růstem čelistí (tzv. skeletální) mají horší prognózu v závislosti na míře postižení čelistí. V mnoha případech nejsou řešitelné vůbec. Při ortodontické terapii je nutno také zvážit etická a chovatelská hlediska, protože především skeletální vady jsou obvykle geneticky podmíněny a mohou být přenášeny do další generace.

Mají se psům čistit zuby, čím a jak často?

Čištění zubů (dentální hygiena) je důležité především u plemen náchylných na zvýšené usazování plaku. K těm patří obecně malá a trpasličí plemena a brachycefalická plemena. Frekvence čištění je závislá na rychlosti usazování plaku. Doporučuje se čistit alespoň dvakrát týdně. Důležitá je přitom volba zubního kartáčku, který musí být měkký, dostatečně hustý a velikostí odpovídat velikosti ústní dutiny ošetřovaného zvířete.

Jaký vliv na tvorbu zubního kamene (kazů) má tvrdost vody a složení stravy?

Složení, resp. struktura přijímané potravy má jednoznačný vliv na rychlost usazování plaku a tím následně na jeho mineralizaci a tvorbu zubního kamene. Pokud jsou částice potravy dostatečně veliké s tvrdou povrchovou strukturou, obrušují při jejich zpracovávání v dutině zubní plak z povrchu skloviny. Tento proces se nazývá samočištění v okluzi. Je plně funkční jen u jedinců s normální okluzí. To znamená u jedinců s normálním počtem normálně postavených zubů. Pokud část zubů chybí (extrakce) nebo jsou abnormálně postaveny (krátkolebá plemena), nejsou při zpracování potravy dostatečně obrušovány a proces samočištění není plně funkční. V případě zubního kazu člověka je prokázáno, že je jeho vznik podporován vysokou koncentrací cukrů v potravě. U psů můžeme předpokládat stejné mechanismy. O vlivu tvrdosti vody nemám informace, ale pro rozvoj zánětlivých onemocnění parodontálních tkání je důležitý plak a míra jeho mineralizace je méně významná.

Měli by psi a kočky chodit na pravidelné preventivní zubní prohlídky, jak často? Jak taková prohlídka vypadá – je třeba zvíře uspat?

Většina psů a koček dochází pravidelně 1x ročně na vakcinaci, před níž je každý pacient zběžně klinicky vyšetřen. Pokud netrpí specifickými stomatologickými problémy, stačí, když veterinární lékař prohlédne ústní dutinu v rámci tohoto vyšetření. Pokud narazí na problém, který přesahuje jeho možnosti, může pacienta odeslat ke specialistovi. Jestliže je o pacientovi známo, že trpí některým z onemocnění zubů a ústní dutiny (parodontopatie, zubní kaz, onkologická onemocnění), je vhodné navštěvovat v pravidelných intervalech specializované pracoviště. Frekvence kontrol je závislá na charakteru onemocnění a obvykle ji stanoví lékař individuálně.
Stomatologická prohlídka probíhá u spolupracujících pacientů bez anestezie a zahrnuje vizuální vyšetření povrchu zubů, sliznice dutiny ústní, sondáž parodontu, ověření viklavosti zubů, případně vyšetření povrchu zubů zubní sondou. Pro rentgenologické vyšetření je nutno pacienta narkotizovat.

Na otázky odpovídal MVDr. Tomáš Fichtel, Ph.D.
www.vfu.cz
Zvířata & zdraví 1/2008

Celosvětové veterinární statistiky uvádějí, že nejčastějším důvodem návštěvy veterinárních praxí pro malá zvířata jsou onemocnění kůže. Je tomu tak i v České republice?

Bylo by s podivem, kdyby tomu u nás bylo jinak. Podle našich dlouhodobých sledování přichází k veterináři s kožním onemocněním každý třetí až čtvrtý pacient. Připočítáme-li k tomu nemoci kožních derivátů, tj. uší, polštářků, drápů a paranálních váčků, můžeme jednoznačně konstatovat, že nejméně třetina psů a koček má nějaký dermatologický problém. Kožní povrch a kvalita osrstění jsou navíc pod bedlivým dohledem jejich majitelů, takže se u nás rovněž objevují majitelé malých zvířat s „problémem“, který je ryze kosmetický nebo chovatelský, např. porucha růstu chlupů v místech, kde majitelka pravidelně umísťuje okrasnou sponu svému maltézáčkovi či teriérovi. Na druhé straně je vždy lepší přijít na konzultaci s banalitou, než riskovat vážné kožní nebo celkové onemocnění v pokročilém stádiu.

Jakého původu mohou být kožní onemocnění?

Existuje více než 700 kožních onemocnění psů a koček, která podle původu řadíme do 16 různých skupin. Mezi nejčastější patří nemoci parazitární, bakteriální infekce, kožní alergie a s prodlužujícím se věkem zvířat zájmových chovů roste výskyt nádorů kůže. Nemoci uší různého původu jsou považovány za nejčastější zdravotní problém psů vůbec.

Která celková onemocnění se mohou projevovat změnami na kůži?

Srst a kůže jsou nedílnou součástí živého organismu a není proto překvapující, že kvalitní osrstění přímo souvisí s celkovým zdravotním stavem a pohodou zvířete. Naproti tomu nekvalitní, prořídlá, matná, suchá nebo naopak mastná srst či zesílená a zapáchající kůže s nadbytkem pigmentu bývají odrazem celkového strádání nebo závažného orgánového onemocnění. Je na veterinárním lékaři, aby odlišil problém lokální od celkového, a věřte, že to není vždy jednoduché. Mezi nejčastější celková onemocnění projevující se na kůži, resp. srsti, patří nesporně poruchy žláz s vnitřní sekrecí (nedostatek hormonů štítné žlázy u psů, jejich nadbytek u koček, tzv. Cushingův syndrom, tj. nemoc z nadbytku kortizolu v organismu aj.), poruchy ve složení, příjmu nebo vstřebávání živin, nemoci jater, ale také již zmíněná nádorová onemocnění postihující více orgánových systémů.

Jak časté jsou u zvířat kožní alergie? Na co bývají psi a kočky nejčastěji alergičtí?

Alergie s kožními projevy jsou podle nejnovějších statistik druhým nejčastějším onemocněním, a to hned za zevními parazity. Alergiím se říká také hypersenzitivity a u zvířat zájmových chovů jich rozeznáváme 10 různých druhů. Mezi nejpočetnější patří alergická reakce na bleší kousnutí, atopická dermatitida, kopřivky nejrůznějšího původu, alergie na léky, chemikálie, krmivo apod. Méně často zjišťujeme kontaktní alergie, na hormony vlastního organismu, kvasinky, bakterie a plísně. Potenciálních alergenů jsou tisíce. Do organismu se dostávají dýchacími cestami, trávicím traktem, ale vstřebávají se i přes kůži.

V lidské populaci je velkým strašákem atopický ekzém. Jak jsou na tom zvířata?

Mezi zvířaty a člověkem je řada faktorů podobných, ale jsou zde i významné rozdíly, takže nelze všechny principy známé z humánní medicíny automaticky uplatňovat u domácích zvířat. Uvedu několik příkladů. Alergie psů a koček vycházejí nepochybně ze stejných imunologických principů a čtyř základních typů hypersenzitivních reakcí. Stejně jako v humánní medicíně zjišťujeme každoročně nárůst těchto onemocnění, zbývá ovšem rozhodnout, zda je to zvyšující se vnímavostí organismu vůči stále širšímu spektru alergenů nebo mnohem lepšími diagnostickými možnostmi, kterými nyní disponujeme. Na rozdíly se pokusím poukázat právě na příkladu uvedeném ve vaší otázce, tj. atopickém ekzému. První rozdíl je ryze formální, kdy toto onemocnění u našich zvířecích pacientů s ohledem na standardní přítomnost zánětlivých změn označujeme za atopickou dermatitidu. Zásadnější je však skutečnost, že k přirozené desenzibilizaci (říkejme tomu pracovně samovyléčení) u psa a kočky prakticky nedochází a majitelé těchto zvířat jsou odkázání na celoživotní terapii, resp. speciální management za účelem udržení alespoň přiměřené pohody zvířete. Většina léků určených k léčbě atopií u lidí kromě toho buď ve veterinární alergologii nepůsobí vůbec, nebo jen v omezené míře. Neznamená to ovšem, že jsme úplně bezradní. Ve většině případů jsme schopni původce alergie identifikovat a existuje řada standardních postupů, jak se s tímto problémem vypořádat. Ze sezónních alergenů jsou převážně psi vnímaví vůči pylu z kopřiv, pampelišek, ale i řady druhů ušlechtilých trav, ze stromových pylů způsobuje u zvířat alergie zejména vrba, líska, bříza, dub, buk, platan a ani zde není tento výčet zdaleka konečný. Ještě větší starosti nám dělají alergeny, které obklopují naše domácí zvířata celoročně. Patří sem zejména řada roztočů běžně se vyskytujících v domácnostech, výjimkou nejsou ani alergie na jiný druh zvířat chovaný v domácnosti, např. kočku, papouška, drobného hlodavce apod. Závěrem chci zdůraznit, že atopická dermatitida u psa nebo kočky rozhodně není důvodem k utracení zvířete. Vezmeme-li to však přísně materiálně, vyžaduje takto postižený jedinec více individuální péče (častější koupele, péče o srst, pravidelné podávání léčebných přípravků, hyposenzibilizační kúra apod.) a z toho důvodu je třeba počítat i s vyššími výdaji.

Která jsou typická sezónní kožní onemocnění?

Kromě již zmíněných sezónních pylových alergenů máme pochopitelně v teplém ročním období hodně starostí se zevními parazity, kteří nejen naše domácí miláčky obtěžují, ale způsobují řadu nepříjemných kožních onemocnění, jež nezřídka mají opět alergický původ. Na prvním místě je třeba jmenovat blechy, konkrétně blechu kočičí, která se pravidelně v letním období a během babího léta rozmnoží do té míry, že až v polovině případů souvisí s výskytem svědivých kožních onemocnění u psů a koček pohybujících se mimo domov. Další sezónní problémy představují zánětlivé reakce způsobené přisátými klíšťaty, kopřivka po bodnutí létavým hmyzem apod. Nesmíme rovněž zapomenout na vysoký výskyt cizích těles rostlinného původu v uších psů v období od května do listopadu, problémy způsobené s koupáním psů ve vodních nádržích, poranění (pokousání) psů na výletech a letních táborech aj. Ani v chladném ročním období nejsme z pohledu veterinárního dermatologa bez práce. V zimě řešíme převážně chronická onemocnění kůže, např. dermatitidy v meziprstí, ale pochopitelně i důsledky nízkých teplot – některé vaskulitidy, chladové alergie aj. Omrzliny ocasu a uší jsou naštěstí stále vzácnější. V posledním období se však vlivem klimatických změn rozdíly mezi zimou a létem stírají. Jedna z posledních zim může být příkladem. Poslední klíště v roce jsem u svého pacienta našel 27. prosince a první v novém roce u jiného pacienta kolem 10. ledna. Nespoléhejme proto, že některé dříve sezónní problémy za nás příroda vyřeší sama, spíše naopak.

Ke kterým kožním nemocem jsou náchylnější mladí jedinci, a které trápí naopak ty starší?

Pokud bych chtěl odpověď na vaši otázku hodně zjednodušit, dalo by se říci, že akutní nemoci postihují častěji mladá zvířata, chronická naopak psy a kočky ve středním a vyšším věku. Ve skutečnosti je to ovšem komplikovanější. Řada nemocí s dermatologickými projevy má u štěňat, koťat a mladých zvířat původ imunologický (např. juvenilní celulitida), infekční (virová papilomatóza), parazitární (napadení dravčíky, svrabem, všenkami aj.) nebo kombinovaný (např. demodikóza). Starší psy a kočky trápí vyšší výskyt nádorů kůže a endokrinních onemocnění. Samostatnou kapitolou je ztráta osrstění, tzv. alopecie. Při snaze o zjištění jejich příčiny se často jedná o doslova detektivní práci. Řada onemocnění kůže však více než s věkem souvisí se způsobem chovu a pracovním využitím. Příkladem může být výskyt cizích těles v uších loveckých psů.

Existují vyloženě riziková plemena psů, popřípadě koček?

Obrovská variabilita plemen psů předurčuje některá z nich k vyššímu výskytu kožních onemocnění. Klasickým příkladem může být šarpej, který je svým nadbytkem kůže a četnými záhyby ke kožním nemocem přímo předurčen. Studentům občas v žertu říkám, že šarpeje lze považovat za dermatologický atlas. Dalším příkladem mohou být plemena psů s těžkýma klopenýma ušima, u kterých se ve zvýšené míře vyskytují záněty zevních zvukovodů. U koček není plemenná dispozice ve srovnání se psy tak výrazná.

Mohl byste vyjmenovat některé kožní problémy typické pro určitá plemena psů, eventuálně koček?

Není možné provést seriózní výčet závislostí mezi výskytem kožních onemocnění u více než 400 plemen psů a 80 plemen, resp. variet koček. Zkusím se proto na vaši otázku podívat spíše podle skupin plemen nebo podle některých společných znaků. U teriérů se vyskytuje mnohem více alergií, než je tomu u ostatních plemen psů. Např. West Highland white teriér je na jednom z prvních míst. Krátkosrstá plemena se vyznačují zvýšeným výskytem kožních zánětů, tzv. folikulitid. U dalmatinů a dobrmanů jsou záněty chlupových folikulů nezřídka důsledkem demodikózy. Rhodézský ridgeback je disponován k výskytu píštělí v oblasti kohoutku, přičemž píštěl může být velmi hluboká a komunikovat až s páteřním kanálem. U dlouhosrstých plemen psů jsou větším problémem zevní parazitózy, ale také akutní záněty kožního povrchu, tzv. pyotraumatické dermatitidy. Poměrně vysoký výskyt nádorů kůže pozorujeme u bernských salašnických psů, německých boxerů, kerry blue teriérů, ale i u dalších plemen. Tendenci k přeplnění a posléze zánětům paranálních váčků mají obvykle malá plemena psů. Abych se zmínil i o kočkách, uvádím alespoň dva příklady. Dlouhosrstá plemena, např. kočky perské, trpí ve zvýšené míře výskytem kožních mykóz a je mezi nimi také více přenašečů tohoto nepříjemného onemocnění s rizikem onemocnění jejich majitele. Evropské kočky domácí trpí daleko více na záněty zvukovodu parazitárního původu (Otodectes cynotis) a hostí často i blechu kočičí (Ctenocephalides felis). Souvisí to však spíše s tím, že mnohé z nich žijí volným až toulavým způsobem života.

S čím si může poradit majitel zvířete sám a kdy je potřeba vyhledat veterinárního lékaře?

Vnímavý majitel může řadu problémů vyřešit sám a hlavně včas. Pokud psovi po procházce důkladně prohlédnete tlapky a uši, jste schopni ze srsti odstranit řadu cizích těles (osiny, semena trav apod.) ještě předtím, než perforují kůži nebo bubínek. Psovi nebo kočce spíše uškodíme, když budeme drobné kožní léze potírat různými krémy, antibiotickými mastmi nebo dokonce steroidy. Daleko lepší je postižené místo ostříhat, očistit a citlivě dezinfikovat. U koček se přitom nedoporučují přípravky obsahující jód. Veterinárního lékaře je třeba vyhledat u každého onemocnění kůže, které je svědivé, bolestivé, krvácí, rychle se šíří, je provázeno zduřením, otokem, případně se vyskytuje u více zvířat naráz nebo má dokonce potíže i majitel. V těchto případech neváhejte a kontaktujte svého veterináře. Navštivte ho však i tehdy, pokud máte jakékoliv pochybnosti. Jak jsem již vzpomenul v úvodu, je vždy lepší přijít na konzultaci s drobností, než riskovat život zvířete. V době mailové pošty a digitálních fotografií posíláte stále častěji obrázky kožních změn a obratem očekáváte kvalifikovanou radu. Tato forma komunikace má však pouze pomocný charakter, protože nic nenahradí přímý kontakt s majitelem a důkladné vyšetření zvířete na veterinárním zařízení. Následné digitální fotografie informující o dalším vývoji jsou naproti tomu docela užitečné.

Jak vypadá dermatologické vyšetření a jak je asi časově a finančně náročné?

První návštěva pacienta s kožním problémem chce svůj čas a měli bychom si na ni rezervovat alespoň jednu hodinu. Prvních 20 minut potřebujeme k tomu, abychom získali důkladnou anamnézu. Většinou máme k dispozici dermatologický dotazník. Následuje celkové klinické vyšetření psa nebo kočky, které se rozhodně neomezuje pouze na konkrétní kožní problém, ale zkoumáme celkový stav pacienta, a teprve poté se věnujeme změnám na kůži. Prakticky ve všech případech vyšetřujeme pod mikroskopem kožní seškrab, díváme se na vytržené chlupy za účelem posouzení růstové fáze, následuje obvykle vyšetření za použití průhledné lepicí pásky a kožní cytologie. Při onemocnění uší patří mezi standardní metody vyšetření obou uší otoskopem. Pokud máme podezření na mykotické onemocnění, vyšetřujeme pacienta v temné komoře Woodovou lampou a provádíme různá kultivační vyšetření. U komplikovanějších případů bereme krev na stanovení hladin hormonů, posuzujeme funkci vnitřních orgánů, provádíme kožní biopsii, ultrasonografii kůže, příp. kožní alergické testy. Na komplikovanější dermatologické procedury si obvykle pacienty objednáváme a nezřídka je zapotřebí i celkové anestézie. Základní vyšetření bez potřeby narkózy se většinou vejdou do 1000 Kč, speciální vyšetření účtujeme zvlášť.

Doporučil byste nějaká obecná opatření, jak předejít kožním problémům?

Neměli bychom zapomínat, že kvalita osrstění a stav kůže jsou odrazem celkového zdravotního stavu organismu. Základem je kvalitní a vyvážená strava, na které nelze v žádném případě šetřit. Dalším úkolem zodpovědného chovatele je každodenní kontrola psa nebo kočky a péče o srst. Pravidelným pročesáváním, příp. trimováním a koupelemi za použití kvalitních šampónů jsme schopni předejít řadě problémů. Po ošetření by kůže neměla být příliš přesušená, nesmí se však ani zapařit. Velmi důležitou částí prevence onemocnění kůže jsou antiparazitární programy zaměřené proti zevním parazitům. V současnosti existuje široká škála prostředků, které lze používat formou koupelí, sprejů, až po stále populárnější přípravky aplikované přímo na kůži v oblasti kohoutku (tzv. spot on). Poněvadž boj proti parazitům by měl být systematický, zásadně doporučuji i v tomto případě konzultaci s veterinárním lékařem, který poradí, jak ovlivnit vývojové cykly parazitů (např. za použití růstových regulátorů), jaká je nejlepší cesta sanace prostředí apod. Teprve poté je možné dosáhnout hmatatelných výsledků. Zvířata, která nejsou určena k chovu, by měla být zavčas kastrována, resp. sterilizována. Kromě možnosti kontrolovat populaci koček a psů se tímto jednoduchým opatřením snižuje riziko nežádoucích kontaktů a tím i přenos parazitárních a mykotických kožních onemocnění.

Na otázky odpovídal Prof. MVDr. Miroslav Svoboda, CSc.
www.vfu.cz
Zvířata a zdraví 2/2009

Ztráta apetitu

Chuť k jídlu má dvě složky: První je psychologická a souvisí s pamětí a asociací. To znamená, že pokud jedinec udělal dobrou zkušenost s nějakým jídlem, všechno co voní, vypadá nebo chutná podobně, v něm probudí chuť k jídlu. Platí to však i naopak – pokud se při konzumaci nějakého jídla přihodí něco nemilého, nebo když jídlo „nesedne“ a způsobí zažívací problémy, jedinec se všemu, co ho jen vzdáleně připomíná, raději vyhne. S psychologickou složkou chuti k jídlu souvisí i přejídání nebo naopak odmítání potravy ve velkém stresu nebo při frustraci (nenaplnění tužeb a očekávání). Druhá složka se nazývá fyziologická a projevuje se pocitem hladu v případě, že tělo potřebuje výživu.
Anorexie má u koček mnoho různých příčin. Často je ztráta chuti k jídlu první známkou nemoci. Ta se může týkat nejen zažívacího systému (ústní dutina, zuby, jícen, žaludek, střeva, játra, slinivka), ale také ledvin, mozku, krve, nebo i očí, uší, kůže, kloubů a dalších orgánů. Stejně tak jakákoli bolest může způsobit, že kočka nechce jíst. Kočky jsou však citlivé i na zdánlivé maličkosti, které nám připadají zcela banální, ovšem pro kočku jsou vážnou překážkou příjmu krmiva: například se jim nelíbí vůně nových granulí, nemají dobře vymytou misku, nebo je miska umytá novým saponátem.
Velmi častým důvodem nechutenství koček bývá velké vyděšení a stres, například ze změny prostředí po rekonstrukci bytu nebo po přestěhování, ale někdy i po návštěvě veterináře nebo výstavy. Některé kočky vyvede z míry příchod nové osoby či zvířete do domácnosti – zvláště druhá kočka nebo dokonce hravé kotě, které si rázem získá pozornost celé rodiny, může kočku vykolejit tak, že docela ztratí zájem o jídlo.

Co dělat?

Pokud si všimnete, že kočka přestává přijímat potravu, je třeba ji pozorně sledovat. Pro objasnění pravděpodobné příčiny jejího stavu může být důležitá každá maličkost.

• Uvědomte si, zda se ve vaší domácnosti v poslední době něco změnilo: přestěhovali jste se, přibyl nový člen rodiny nebo nové zvíře? Nezapomeňte se o tom zmínit vašemu veterináři, protože to může souviset s nechutenstvím vaší kočky.
• Všímejte si dalších příznaků v souvislosti s nechutenstvím (zvracení, průjem, zácpa, slinění, nechuť k pohybu, častější močení nebo naopak dlouhé období bez močení, naříkání při močení nebo kálení atd.). Pokud se vyskytnou jakékoli abnormality, na nic nečekejte a vyhledejte veterináře.
• Pomozte kočce jíst. Při onemocnění dásní nebo zubů je vhodné jídlo kočce rozmixovat, aby jí kousání nezpůsobovalo bolest. Ohřáté jídlo zase kočce intenzivněji voní (pozor, aby nebylo moc teplé!). Někdy je třeba nějaký čas krmit kočku z ruky nebo s pomocí stříkačky.
• Veškeré změny krmiva provádějte pomalu. Pokud váš veterinář doporučí kočce nějakou speciální dietu, přimíchávejte nové krmivo do starého nejprve v malém množství, aby si kočka na novou chuť a vůni zvykla, a postupně zvyšujte podíl nového krmiva. Když se vám zdá, že kočka jí s menší chutí, přidejte opět trochu větší díl starého krmiva a změnu provádějte ještě pomaleji. Někdy to trvá týden i déle, než se kočka na nové krmivo adaptuje.
• Pokud přestane přijímat potravu kotě ve věku jednoho až šesti týdnů, je už po dvanáctihodinovém hladovění ohroženo na životě. Koťata osiřelá nebo taková, jež matka nemůže kojit, musejí být krmena uměle ze speciální lahvičky nebo umělohmotné stříkačky. Nemohou však dostat kravské mléko, to je pro koťata svým složením nevhodné. Poraďte se s vaším veterinářem o speciálních náhražkách kočičího mléka a také o tom, jak často a jaké dávky koťatům podávat a jak o ně pečovat.

Určení správné diagnózy

Protože příčinou anorexie může být spousta různých faktorů a jejich kombinací, bude muset váš veterinární lékař provést určitá vyšetření, která mu pomohou zjistit, v čem tkví problém. Jaké procedury vás a vaši kočku ve veterinární ordinaci čekají? Bývají to:

• Základní klinické vyšetření zahrnující zevní prohlídku kůže a sliznic včetně dutiny ústní (jazyk, dásně, zuby), auskultaci (poslech fonendoskopem) hrudníku pro posouzení srdeční činnosti a dýchání, palpaci (prohmat) břicha pro zjištění velikosti a tvaru orgánů v břišní dutině, zvážení kočky a změření tělesné teploty.
• Odběr krve a moči, jejichž vyšetření veterináři napoví, který vnitřní orgán by mohl být postižen.
• Rentgenový snímek hrudníku a břicha pro vyloučení například přítomnosti cizího tělesa v žaludku nebo střevech.
• Vyšetření trusu (konzistence, přítomnost krve, nález parazitů).
• Další podrobnější testy, popřípadě zákroky nebo odeslání ke specialistovi podle výsledků předchozích vyšetření a vývoje průběhu onemocnění.

Léčba

Jsou dva základní způsoby léčby: specifická a podpůrná.
Specifická léčba je zaměřena na vlastní příčinu stavu. To znamená, že se snaží v první řadě zmírnit nebo odstranit problém, který zapříčinil ztrátu chuti k jídlu. Příkladem takové léčby může být ošetření nemocných zubů a dásní, které způsobovaly kočce bolest při kousání, nebo chirurgické odstranění cizího tělesa, které ucpávalo střevo, podání antibiotik při bakteriální infekci a podobně.
Podpůrná léčba neodstraní problém, který vyvolal ztrátu chuti k jídlu, ale pomůže kočce napravit škody způsobené hladověním. Patří sem například nitrožilní infuze výživných roztoků, ochucovadla, probiotika, léky podporující chuť k jídlu.
U kočky, která hladoví ze stresu nebo frustrace, je nejdůležitější navodit co možná nejdříve pocit pohody a uvolnění. Některé kočky totiž zůstávají ve stavu napětí, podrážděnosti a nepohody i poté, co byla příčina jejich trápení odstraněna. Přetrvává nechuť nebo střídavá chuť k jídlu, nepečují o srst, nemazlí se, nepředou, neotírají si tvářičky o předměty. Zde bývá užitečným podpůrným prostředkem syntetický tvářový feromon ve formě vaporizéru, popřípadě spreje. Ten je vhodný i pro kočky v rekonvalescenci po prodělaném onemocnění nebo chirurgickém zákroku, aby se dostaly rychleji do dobré psychické formy. Dále jsou velmi užitečné kapky Serene-Um s obsahem taurinu a tryptofanu, které dokážou navodit kočce dobrou náladu a pohodu. Vy sami můžete pro kočku udělat mnoho dobrého tím, že si jí budete více všímat, opatříte jí nový hřejivý pelíšek, nejlépe s výhledem ven, nové škrábadlo nebo hračky, které probudí její lovecké aktivity. S tím, jak se bude kočka dostávat do fyzické i psychické pohody, probudí se i její zájem o jídlo.

MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2008

Všechna tři stádia sají krev

Klíšťata žijící ve střední Evropě a tedy i u nás patří mezi trojhostitelská klíšťata, která se musí při přechodu do dalšího vývojového stádia nasát krve. Po nasátí odpadnou a mění se do dalšího stádia (larva – nymfa – dospělé klíště). Drobné larvy velikosti asi 1 mm sají obvykle na drobných hlodavcích. Na rozdíl od vyšších vývojových stádií mají jen tři páry končetin, jinak však tvar těla zcela odpovídá klíšťatům. Nymfy jsou poněkud větší, měří do 2 mm a mají již čtyři páry končetin. Sají např. na zajících, bažantech a ježcích. Larvy, nymfy i dospělce však můžeme najít přisáté nejen na volně žijících a hospodářských zvířatech, ale běžně na psech, kočkách i lidech. Rozdíl je v přichycení, neboť larvy a nymfy nejsou tak pevně fixované v kůži jako dospělá klíšťata, zejména samice.
Ke kopulaci samce a samičky dochází vždy na hostiteli při sání krve a oplozená samička po odpadnutí klade stovky vajíček volně v přírodě, v parku nebo na zahradě do vyhloubené jamky. Celý vývoj od vajíčka po dospělé klíště trvá podle podmínek jeden až tři roky.

Kdy se vyskytují nejčastěji

Výskyt klíšťat je nejvyšší v jarních měsících (konec dubna, květen) a na podzim. Dobře to charakterizuje rčení, že nejvíce klíšťat bývá, když kvetou trnky a když pak na podzim zrají. V létě je výskyt poněkud nižší, avšak vzhledem k hustotě populace klíšťat a častějšímu pobytu lidí a domácích zvířat v přírodě, je toto období rizikové. Při mírných zimách nejsou výjimkou nálezy přisátých klíšťat ani v prosinci či v lednu.

Zdravotní rizika

Klíšťata poškozují kůži v místě přichycení, u vnímavých jedinců dochází působením slin klíštěte k nervovým změnám provázeným apatií, ospalostí, někdy až ochrnutím (tzv. klíšťová paralýza). Nebezpečnou roli hrají klíšťata jako přenašeči virových, bakteriálních a parazitárních infekcí. Mezi nejznámější nemoci přenášené tímto úporným parazitem patří borelióza, klíšťová encefalitida a další infekce postihující člověka. Onemocnění se však může projevit i na zdravotním stavu psů a koček (borelióza, encefalitida, anaplazmóza). Závažnost klinických příznaků kolísá, některá zvířata zdravotní problémy nemají, u jiných svým průběhem připomínají onemocnění u lidí.

Na Moravě piják lužní

Na jižní Moravě v oblasti Břeclavi žije další druh klíštěte piják lužní (Dermacentor reticulatus). Je poněkud větší než klíště obecné, měří asi 5,5 mm. Základním rozlišovacím znakem je hřbetní štítek, který je ozdoben tygrovanými skvrnami. Piják začíná být aktivní již koncem března a začátkem dubna, horké dny přečkává v úkrytu a znovu se začne objevovat koncem léta a začátkem podzimu. Toto klíště saje na lidech výjimečně, preferuje zvířecí hostitele. Pro psy je velmi nebezpečné, neboť je ve střední Evropě jediným přenašečem krevních parazitů – babezií. Babezióza psů se projevuje náhlou apatií, vysokou teplotou a později tmavou močí v důsledku rozpadu červených krvinek. Infekce není přenosná na člověka. V současné době žije piják jen na ohraničeném území lužních lesů jižní Moravy, a proto je nakažení psů babeziemi u nás omezeno pouze na tuto lokalitu. U našich slovenských sousedů se piják vyskytoval před 15 lety také jen velmi omezeně, nicméně během krátkého období se dokázal plošně rozšířit od východního po západní Slovensko a spolu s ním i babezióza psů. Situace se nyní může postupně zlepšovat, protože je k dispozici vakcína proti babezióze psů.

Nezapomeňte na ochranu

V jižní Evropě, subtropických a tropických zemích, je větší nejen druhové spektrum klíšťat, ale i nemocí, které přenášejí. Pokud zvažujeme dovolenou spolu se svými zvířecími přáteli, je třeba věnovat ochraně před klíšťaty zvýšenou pozornost, jinak jsou vystaveni neúměrnému zdravotnímu riziku.
Naše klíšťata však dokáží být také nebezpečná! Sužují nejen nás, ale i naše psy a kočky, které proto musíme proti klíšťatům chránit. Účinné přípravky jsou k dispozici. Důležité je nezapomenout dodržovat intervaly, obvykle měsíční, mezi jednotlivými aplikacemi. Ošetřením svého psa a kočky chráníme jejich zdraví a bráníme nebezpečí šíření infekcí.

Prof. MVDr. Vlasta Svobodová, CSc.
Ústav parazitologie
FVL VFU Brno
www.vfu.cz
Zvířata a zdraví 2/2009

Tipy na dárky pro psy

• Pelíšky, deky: Pro velké psy se hodí velké ploché prošívané polštáře, na kterých se mohou celí pohodlně natáhnout. Malí psíci, zvláště ti krátkosrstí, spíše ocení měkký teplý hluboký pelíšek, nejlépe ještě vystlaný lehoučkou dekou, do které se mohou celí zahrabat. I psům zvyklým spát na pohovce, v křesle nebo v posteli, je vhodné nadělit zajímavou psí deku a vymezit jim tak jejich prostor. Zároveň ochráníme čalounění a učiníme zadost hygieně.
• Cestovní potřeby:Kdo vozí často psa v autě, měl by mu cestování udělat co nejpohodlnější a nejbezpečnější. Obě podmínky nejlépe splňují plastové přepravky pro malé a střední psy – jsou omyvatelné, s dostatkem větracích otvorů, lze je měkce vystlat a dobře připevnit. Pro psy cestující bez přepravky se hodí speciální pevné, blátu a vodě odolné deky k zavěšení na hlavové opěrky, které lze kombinovat s bezpečnostními pásy a sítí mezi zadními a předními sedadly.
• Výchovné a výcvikové pomůcky: Měly by usnadnit vzájemnou komunikaci a dělat všem především radost. Pro psy, kteří rádi vláčejí páníčky na vodítku za sebou, jsou dobré lehoučké ohlávky. Přivolání psů s velkým akčním radiem usnadní píšťalka. Mnoho legrace na obou stranách přinese klikr. Na zimních večerních procházkách za tmy bude velice užitečná blikající svítilna na obojek.
• Hračky: Musejí být především bezpečné. Měly by odpovídat nejen velkosti, ale také mentalitě psa. Pes-kazisvět snadno rozebere nebo rozkouše hračku na malé součásti, které pak může spolknout a přivodit si zažívací problémy. Pro takového je dobré vybrat například velký tvrdý míč, který nemůže uchopit do zubů a musí jej jen kutálet. Nebo odolný pryžový Kong – ten mají rádi téměř všichni psi, protože hozený krásně nepravidelně skáče a imituje tak chování opravdové „kořisti“, a navíc je dutý a lze jej naplnit nejrůznějšími dobrotami. Jejich dobývání z hračky ven pak psovi ukrátí dlouhou chvíli, kdy musí být sám. Na podobném principu fungují i tvrdé plastové míče s otvory, ze kterých při kutálení vypadávají granule nebo kousky pamlsků, které tam páníček schoval. Psí sportovci a náruživí aportéři určitě ocení nový míček nebo létající talíř, milovníci vody takový, který dobře plave. Něžné povahy zase uctíte měkoučkým plyšákem (pozor na drobné tvrdé součástky jako očka a nosík!), lovci mají rádi hračky vydávající zvuky, zápasníci se rádi přetahují o lana či pešky… prostě každému podle jeho gusta.

Tipy na dárky pro kočky

• Pelíšky: Kočky milují teplo a uvítají pelíšek na vyvýšeném místě, kde není průvan, některé se rády nahřívají i v závěsném pelíšku na radiátoru topení, jiné si zalezou do látkové boudičky nebo do dutiny odpočívadla. Asi žádná kočka nepoužívá k odpočinku jen jedno místečko, ale střídá více míst, takže koupí nového pelíšku nebo měkké deky nic nepokazíte. S velkým vděkem se setkáte v případě koupě látkového tunelu – tam může kočka odpočívat, když nechce být rušena, ale také tu číhat a podnikat lovecké výpady.
• Škrabadla: Je dobré jich pořídit více s různým povrchem a uspořádáním (vertikální, horizontální, šikmá, kolem rohu místnosti), zvláště je-li doma více koček různého stáří a kondice
• Fontánky: Kočky milují tekoucí vodu a vydrží se na ni dlouho fascinovaně dívat. Některé kočky dokonce ani nepijí z misky a dožadují se kapajících kohoutků. Pro takové jsou ideálním dárkem kočičí fontánky. Neslouží jen zábavě, ale také zdraví, protože dostatečný příjem vody je velmi důležitý jako prevence onemocnění ledvin a močových cest.
• Hračky: Kočky jsou náruživí lovci a uvítají všechno, co připomíná přirozenou kořist – ptáky nebo myšky. Nejlepší je, když se pohybují, takže je dobré připevnit je na slabý provázek, gumičku nebo tenkou tyčku. Stejně jako pro psy, také pro kočky musíme vybírat hračky podle jejich mentality. Některé kočky krásně aportují, jiné zaujmou mezi dveřmi pozici brankáře a nepustí jediný gól (hrát se dá pingpongovým, gumovým nebo pěnovým míčkem, ale také vlněnou bambulí nebo papírovou či alobalovou koulí). Spousta koček miluje hru se světýlky („prasátky“), vykouzlenými zrcátkem nebo baterkou či laserovým ukazovátkem. Jak je vidět, kočičí hračky ani nemusejí být drahé – kočka nejvíce ocení vaši spoluúčast na hře. Ale i v době, kdy musí být sama doma, se může aktivně zabavit – na trhu jsou malé kočičí míčky s otvory na granule nebo boxy s otvory na tlapky, do kterých se dají schovat hračky nebo potrava.

Tipy na dárky pro ptáky

• Čerstvé větve: Při přípravě vánoční výzdoby si můžeme odložit několik větví i z jehličnatých stromů na sezení a okus pro papoušky. Jehličnaté dřeviny se dříve zavrhovaly kvůli vysokému obsahu pryskyřic, ale tento názor je již překonaný. Papoušci milují čerstvé větve a při jejich okusování a ničení se skvěle zabaví.
• Pamlsky: Papoušci milují jídlo, se kterým si mohou vyhrát. Na trhu je celá řada vhodných výrobků z lisovaných zrnin pro různé kategorie papoušků, různých tvarů i velikostí. Zvláštní pozornost je potřeba věnovat výběru pamlsků pro velké papoušky, jejichž zobák je velmi silný a obratný. Dokážou snadno rozštípat a pozřít úchyty, za něž se tyto pamlsky zavěšují, a mohou v důsledku toho trpět vážnými zdravotními problémy.
• Hračky: Zatímco dříve byly v obchodech běžně k dostání pouze malé plastové hračky pro malé papoušky (andulky, korely), dnes je sortiment na trhu velmi bohatý. Zejména pro velké papoušky jsou na trhu hračky nejrůznějších tvarů a materiálů.
• Šplhací strom: Takřka luxusním dárkem pro velkého papouška je silná rozvětvená větev, usazená na podstavci, kterou můžeme umístit do rohu pokoje a kde může papoušek trávit čas i mimo klec v době, kdy jsme doma a máme papouška pod dohledem. Pobyt mimo klec ve velkém prostoru a šplhání po předmětu, který lze dle libosti beztrestně zkoumat a okusovat, má na psychiku papoušků blahodárný vliv. Pokud strom ozdobíme kousky čerstvého ovoce a zeleniny a připevníme na něj i misky s ořechy a piškoty, bude dárek dokonalý.

Nezapomeňte, že nejvzácnějším dárkem pro vašeho chlupatého nebo opeřeného kamaráda je váš čas a zájem!

Hana Žertová, Veronika Grymová
Zvířata & zdraví 2/2008

Jak začít

Protože tato výcviková metoda je založena na klasickém podmiňování, musíme nejprve vytvořit správný podmíněný reflex. Vzpomeňme na učebnicový příklad s pokusnými psy ruského fyziologa Pavlova: Tento vědec vždy při krmení psů zvonil na zvonek a rozsvítil světlo. Pejsci začali brzy tyto signály spojovat s krmením a po nějaké době začali vylučovat sliny i žaludeční šťávy vždy, když uslyšeli zvonek a rozsvítilo se světlo. To samé musíme navodit s pomocí klikru. Připravíme si maličká sousta (jen na jedno polknutí bez kousání) oblíbených psích mlsků – tvrdý sýr, maličké kousky mlsacích masových tyčinek, pro vybíravé šunčičku, prostě něco, co zaručeně zabere. Necháme pejska prohlédnout a očichat klikr a pak klikneme a z druhé ruky hned nabídneme pamlsek. Pejsek určitě zpozorní. Pokračujeme v různě dlouhých intervalech – vždy klik a okamžitě mlsík. Pár kroků a znovu. Maličká pauza, zavoláme pejska jménem a znovu pár kliků s mlsíky. Většina pejsků pochopí princip rychle, již během prvního dne, stačí 20–30 kliknutí.

Naučení základních cviků

Sedni: Jde o nejjednodušší cvik. Nejprve oslovíme pejska jménem a ukážeme, že máme v ruce klikr. Pokud jsme správně pracovali při tvorbě podmíněného reflexu, určitě tím probudíme pejskův zájem. Zvedneme ruku s maličkým pamlskem před tělo, aby ji pejsek dobře viděl. Když se snaží na pamlsek dosáhnout, přemisťujeme ruku nad jeho hlavu. Zpočátku je dobré cvičit na místě, kde bude mít pes za zády zeď, aby nemohl daleko couvat a točit se. Jakmile se jeho zadeček sníží a přiblíží k zemi, klik a pamlsek. Pomaličku zvyšujeme nároky a klikneme, až když pejsek opravdu hezky sedí. Stále nic neříkáme, nepoužíváme žádný povel, jen pejskovi naznačíme pohybem ruky, co by měl udělat, a dobrou práci odměníme kliknutím a pamlskem. Teprve až se z deseti pokusů deset krásně podaří, přidáme v okamžiku, kdy pejsek sedá, tedy těsně před kliknutím, mírný klidný povel SEDNI. Opět pilujeme a mnohokrát opakujeme, nespěcháme, všechno necháme pěkně zažít a upevnit. Až když jsme si naprosto jisti, že pejsek rozumí povelu, přestaneme dávat ruku s mlsíkem nad jeho hlavu a použijeme jen slovní povel. Samozřejmě necvičíme dlouho v kuse – pět opakování a malé proběhnutí nebo hra, a znovu chvilička cvičení. Když pejsek ztrácí koncentraci, zařadíme i delší pauzu.
Se cvičením začněte v klidu doma, až když má pejsek cvik zažitý, přesuňte se na dvůr nebo na zahradu a postupně i ven. Počítejte s tím, že venku bude soustředění pejska, a tedy i doba cvičení, kratší a k probuzení jeho zájmu budete muset použít ještě voňavější mlsíky než doma. Takže neváhejte sáhnout ani po rybě nebo syrečku…

Lehni: Nechte pejska sednout zády ke zdi a přejeďte mu rukou s pamlskem přes rameno po délce celé přední nohy na zem a táhněte směrem dopředu. Pejsek by měl celou dobu pamlsek sledovat čenichem a jakoby se poskládat do lehu, i když velmi nedokonalého. Jakmile se složí, klik a pamlsek. Kdybyste jen táhli pamlsek po zemi před psem, určitě by zvedl zadek, vstal a udělal krok dopředu. A zase pomaličku gesto zjednodušujete, jak pejsek začne chápat, co po něm chcete. Až když je mu to naprosto jasné, přidáte těsně před kliknutí klidný a laskavý povel LEHNI.

Přivolání: Pejska přidrží pomocník. Vy mu ukážete mlsík a klikr, popoběhnete a zavoláte jeho jméno k upoutání pozornosti. Pomocník pejska pustí a vy se zastavíte čelem k němu. V okamžiku, kdy usedne plný radostného očekávání před vámi, klik a pamlsek. Po mnoha úspěšných opakováních v klidném prostředí přidáte po zavolání jména povel KE MNĚ. A až když je tento povel opravdu zažitý, můžete jej procvičovat venku. Pozor! Tento povel nikdy nepoužívejte, pokud je pes něčím silně zaujatý (jiní psi, děti, hračka, zajímavě vonící roh či strom). To raději dojděte až k němu a nenápadně bez řečí jej uvažte, nebo jej vyrušte z nežádoucí činnosti (pojídání „dobrůtek“ v křoví) hozením řetízku nebo klíčů. Až když odskočí a rozhlíží se, můžete s klikrem v ruce dát laskavý povel KE MNĚ. Jen tak psa naučíte, že u páníčka (paničky) je vždycky dobře a vyplatí se tedy přiběhnout, ale když dělá neplechu, může odněkud shůry něco rámusícího přiletět.

Chůze u nohy: Zavoláme pejska jménem, rázně pochodujeme dopředu a držíme ruku s pamlskem pejskovi nad hlavou. Když se přidá a jde pár kroků vedle naší levé nohy, klik a pamlsek. Jakmile pochopí, že kliknutí a pamlsek dostává za to, že se drží blízko naší nohy, přidáme před kliknutí povel K NOZE. Pak už neukazujeme mlsík, ale opakujeme povel vždy, když měníme směr nebo rychlost chůze, nebo když se pejsek vzdaluje od nohy. Poté, co se správně přiřadí k noze, klik a pamlsek. Tady dvojnásob platí, že cvičíme nejprve důkladně v klidném prostředí a pak teprve venku. Je-li potřeba, necháme psa na vodítku, ale to by mělo být připevněné jen pro jistotu k našemu pasu nebo nesené přes rameno. V žádném případě za vodítko necukáme ani netaháme. Pes musí sám chtít splnit úkol, aby se ozvalo kliknutí a aby dostal odměnu. Pokud se venku nedaří, najdeme si klidnou louku nebo hřiště, kde bude méně rušivých podnětů, a cvik tam důkladně upevníme.

Důležité zásady

1. Cvičte jen ve chvílích, kdy vy i pes máte dobrou náladu a netlačí vás čas.
2. Necvičte dlouho v kuse, prokládejte několikaminutové série cvičení hrou a relaxací.
3. Po každém (i nechtěném) kliknutí musí pes dostat pamlsek.
4. Na začátku cvičení klikejte již při náznaku cviku (snížení polohy těla namísto řádného lehnutí, náznak kroku zpátky při nácviku couvání apod.) a postupně, jak pes chápe, co se od něho očekává, zvyšujte nároky.
5. Klikněte vždy jen jednou. Když se psovi něco obzvlášť povede, přidejte nadšenou slovní pochvalu, vydatnější odměnu, hru.
6. Slovní povel začněte používat až po dokonalém zvládnutí cviku bez povelu.
7. Dotahujte do správného provedení nejprve jeden cvik, než začnete s klikrem trénovat další.
8. Když pes zvládá dobře cvik na slovní povel, klikr již ke cvičení tohoto cviku nepoužívejte. Ale noste jej stále s sebou pro případ, že by ochota pejska k práci slábla nebo budete chtít nacvičit nový prvek.

Mnoho úspěchů!
MVDr. Hana Žertová

]]> http://www.zvirataazdravi.cz/640/cviceni-s-klikrem/feed/ 0