První pomoc

První pomoc zvířeti postiženému traumatem je relativně odlišná od situace v humánní medicíně. Rozdíly jsou ovlivněny druhem zvířete, možnostmi majitele, odlišnostmi v manipulaci s postiženým pacientem. Pro srovnání uvádím rozbor zásad pěti T ve veterinární kritické medicíně.

1. Tekutiny: Tekutinová terapie představuje z celkového hlediska jednu z nejdůležitějších součástí léčby. V případě výrazného krvácení nebo šoku není obvykle možné zajistit dostatečný objem a rychlost podání tekutin normální cestou. Zvířeti, které je v traumatickém šoku, často je dezorientováno nebo trpí bolestmi, se tekutiny podávají velmi obtížně. Proto je nutné rychle vyhledat odbornou pomoc a stabilizovat objem a tlak cirkulujících tekutin intravenózní infuzí.
2. Teplo: Ztráta tělesné teploty může vytvořit předpoklady pro nástup komplikací, které prohlubují riziko vzniku a rozvoje šoku. Platí to zejména v zimních měsících. Zabalení pacienta do deky má však ještě další smysl: omezí jeho pohyb. To může zlepšit prognózu zvláště u úrazů páteře.
3. Transport: V případě závažných traumat je transport k veterinárnímu lékaři jedinou možností, jak určit, do jaké míry byl organismus postižen, jak zavést účinnou terapii a stanovit okamžitou a dlouhodobou prognózu následků poranění.
4. Ticho: Pacient v posttraumatickém stavu je velmi citlivý na jakoukoli nešetrnou manipulaci. Jedná se o součást obranných mechanismů. Velmi často dochází k pokousání majitele nebo jiné ošetřující osoby.
5. Tišící prostředky: Podání prostředků proti bolesti (analgetik) může v určitých případech vést ke zvýšení komfortu pacienta. Jejich aplikace však naráží na několik komplikujících faktorů. Prvním z nich je absolutní kontraindikace analgetické terapie v případech poranění páteře. Bolest patří mezi obranné mechanismy organismu a zabraňuje pohybu pacienta. V případě vyblokování bolesti analgetiky může dojít k takové pohyblivosti, která může vést k dalšímu (často nevratnému) poškození míchy. Další komplikací je nevhodnost humánních analgetik pro psy a kočky. Je například zcela nevhodné podávat psům a zejména kočkám ibuprofen (Brufen), paracetamol (Paralen) a salicyláty (Acylpirin) vzhledem k riziku žaludečního krvácení. Ostatní analgetika zatěžují jaterní metabolismus a většinou nemají u malých zvířat účinky popisované u lidí. Ve veterinární medicíně se s úspěchem používá škála analgetik opiátového typu, které má k dispozici veterinární lékař. Obecně lze tedy říci, že rozhodnutí, zda analgetika aplikovat, je vhodné ponechat na veterináři.
   Z přehledu vyplývá, že majitel má relativně málo možností, jak pomoci zraněnému zvířeti v domácím prostředí. Na prvním místě mezi laickými prostředky prvotní pomoci tedy stojí transport.

Bezodkladný transport

Dále jsou vyjmenovány stavy, které by měly být jasným důvodem pro okamžitý transport pacienta k veterinárnímu lékaři. Jen ten je schopen poskytnout rychlou a kvalifikovanou odbornou pomoc.

• Zhoršující se stupeň vědomí, bezvědomí, apatie, dezorientace: Poranění hlavy spojená s otřesem (komocí), zhmožděním (kontuzí) mozku, zlomeninami lebečních kostí a výrony krve do mozku vedou často ke snížení vnímání pacienta. Tyto stavy vyžadují okamžitou intenzivní terapii a prognóza jejich vyléčení je často sporná. Mezi nejčastější příznaky patří snížený stupeň vědomí, oděrky nebo jiná poranění kůže na hlavě, krvácení z nosu nebo uší, nestejně velké zorničky nebo jejich fixace v uzavřené či otevřené poloze, abnormální postoj nebo pohyb zvířete, stáčení hlavy na stranu a další. Tyto příznaky se mohou vyvinout s určitým zpožděním (většinou do 24 hodin) v souvislosti s otokem mozku.
• Vnější krvácení: Výrazné krvácení vede ke snížení cirkulujícího objemu tekutin, k poklesu krevního tlaku a k nástupu šoku, který se bez terapie prohlubuje a nakonec způsobí smrt. Zastavit krvácení z periferní cévy tedy patří mezi nejdůležitější úkoly v první pomoci. Tepenné krvácení je samozřejmě nebezpečnější než žilní. Je možné přiložit jakýkoli improvizovaný kompresní obvaz nebo založit škrtidlo a rychle vyhledat odbornou pomoc.
• Vnitřní krvácení: Vnitřní krvácení se v zásadě projevuje stejnými příznaky jako vnější, ale bez známek vnějšího poranění. Určení stupně, lokalizace a samozřejmě zastavení vnitřního krvácení je složitější a vyžaduje různě agresivní odbornou pomoc.
• Poranění páteře: Poranění páteře jsou velmi náročná na šetrnou manipulaci a transport pacienta. Podezření vzniká při nástupu různě progresivních obrn, zejména pánevních končetin. Pacient musí být umístěn nejlépe na pevnou podložku a přenášen pouze na ní. U zvířete by měl být stále přítomen někdo, kdo může zabránit seskočení nebo pádu pacienta např. ze stolu. Na minimum je třeba omezit i otáčení psů a koček z boku na bok. Pro malá zvířata lze doporučit umístění do transportních boxů, které jsou vhodnější než přenášení v náručí.
• Poranění hrudníku: Ne všechna zhoršení dýchání malých zvířat po traumatu vyplývají z poranění hrudníku a orgánů v něm uložených. Změněné dýchání (dyspnoe) může souviset s bolestí a šokem pacienta, s poraněním centrálního nervového systému, s krvácením. Nejdůležitějším zákrokem první pomoci je zakrytí otevřeného poranění hrudníku (otevřený pneumotorax) neprodyšným materiálem (PVC folie). Velmi zřídka je třeba provést laickou tracheotomii (otevření průdušnice) při rozsáhlém poškození oblasti hrtanu, nosních průchodů nebo ústní dutiny a nástupu příznaků dušení (lapání po dechu, promodrání).
• Poranění břicha: Poranění břicha se nejčastěji projevují vnějšími příznaky zhmoždění (oděrky, rány, krevní podlitiny, rány pronikající do břišní dutiny). Současně se mohou objevit příznaky spojené s vnitřním krvácením, často výrazná bolestivost a napětí břišní stěny. Pronikající rány je vhodné dočasně zakrýt a zabránit tak evisceraci (vypadnutí) vnitřních orgánů.
• Zlomeniny dlouhých kostí končetin, poranění kloubů, rány vazů a šlach: Tato poranění určitě vyžadují odbornou pomoc. Jejich ošetření však není otázkou života a smrti. Bohužel právě tato poranění bývají nejzřetelnější a soustředění pozornosti na ně může znamenat přehlédnutí závažnějšího narušení celkového stavu zvířete. Z hlediska první pomoci lze doporučit dočasnou imobilizaci zlomenin lokalizovaných pod loktem a kolenem. Je třeba mít na paměti, že kvalitní znehybnění musí respektovat zásadu fixace obou kloubů náležejících ke zlomené kosti.

MVDr. Jan Beránek
MVDr. Petr Šrenk, Dipl. ECVN
Klinika Jaggy, Brno
www.jaggy.cz
Zvířata a zdraví 2/2009

Na dotaz čtenářky odpovídala MVDr. Hana Žertová

Zvířata a zdraví 2/2009

Příprava se vyplatí

Pes by měl být v souvislosti s narozením miminka připravován na tři důležité změny:

1. Nové věci a pachy: Seznamte psa s věcmi, které se budou v souvislosti s miminkem doma používat (vanička, postýlka, kočárek) a s novými čichovými vjemy – plínky, dětské oblečení, dětská kosmetika. Předejdete tak jeho nervozitě.
2. Méně pozornosti: Maminka bude mít plné ruce práce s maličkým, ale také zbytek rodiny bude vykolejen z normálního koloběhu, a pes bude muset trpělivě čekat, než přijde řada i na něj. Máte-li psa, který je zvyklý být stále středem pozornosti, v noci spí s paničkou v posteli a přes den se od ní na krok nehne, nečekejte, že se ze dne na den smíří s tím, že je najednou „pátým kolem u vozu“. Naučte psa, že má svoje místečko, kde ho nikdo neruší, a zpříjemněte mu je žvýkacími kostmi a hračkami. Prostor, kde má pes svoje místo, by měl přímo sousedit s místností, kde se bude odehrávat většina péče o miminko. Do dveřních rámů mezi oběma místnostmi je nejlepší instalovat mřížovou přepážku, tak aby pes viděl, co se vedle děje, aby s ním panička mohla komunikovat, ale aby byl od miminka bezpečně oddělen. Naučte psa předem, že zavřená mříž není za trest, ale je to prostě občas samozřejmost. A zůstat v klidu za mříží se mu musí vyplatit – s vydatnou pochvalou a malou odměnou půjde přivykání na nové pořádky určitě snáz.
3. Dobrá ovladatelnost psa: Neukázněný pes může miminko poranit, když vyskočí například na pohovku, kde maminka dítě přebaluje nebo si s ním hraje. Procházky s kočárkem a neovladatelným psem jsou nebezpečné pro všechny. Proto naučte psa respektovat pár základních povelů v dostatečném předstihu před příchodem miminka – později už na to nebude čas.

Pozor na náruživé lovce!

Existují psi, u kterých selhává i takto důkladná příprava a nad vším převažuje lovecká vášeň. Dokud miminko spí a nehýbá se, pes je v klidu. Ale stačí, aby zavrnělo, zaplakalo nebo se pohnulo, a pes se roztřese vzrušením, nervózně pobíhá, poštěkává. Pokud jde navíc o vášnivého lovce veverek, holubů a dalších drobných živočichů a miminko v něm probouzí podobné reakce, nedá se nic dělat, takový pes bohužel musí z domu. Pro miminko by představoval příliš velké nebezpečí.
Na závěr ještě jednu důležitou zásadu: Ani ten nejhodnější pes by neměl zůstat s miminkem sám bez dozoru, ať doma, nebo na zahradě!

MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 2/2009

Další informace získáte na: www.naplntemisky.cz
Kristýna Kuncová, Quent, s. r. o.

Lucie Stejskalová, tisková mluvčí VFU Brno
www.vfu.cz

Koťata chtějí společnost

Před třemi týdny jsem našla na ulici malé kotě-kocourka. Byl vyhublý, celý „usmrkaný“, plný červíků a v uších měl svrab. Vzala jsem si týden dovolenou a věnovala se kocourkově uzdravování a výchově. Všechny zdravotní problémy se nám podařilo s naší paní doktorkou zvládnout a kocourek se má čile k světu. Během prvních pár dnů se naučil také krásně používat kočičí záchůdek. Ale pak jsem musela začít chodit do práce, kde jsem každý den od 7 do 17-18 hodin, a kocourek musí být sám doma. Hned první den, kdy jsem byla v práci, jsem měla načůráno v posteli, a od té doby to dělá každý den, i několikrát, ale jen v pracovní dny, když nejsem doma. Koupila jsem druhý záchod a dala jsem ho do ložnice, bylo v něm načůráno, ale loužička byla i v posteli. Když jsem překryla postel igelitem, byla loužička na něm. Proč to dělá? Dá se tento zlozvyk nějak odstranit?

Dospělé kočky, zvláště kocouři, žijí sice samotářsky, ale malá koťata se neobejdou bez společnosti, nedokážou být tak dlouho sama. Močení vašeho kocourka do postele je jakousi prosbou, abyste ho tak velkému stresu nevystavovala. Tyto prosby nebo vzkazy umísťují kočky často tam, kde je největší pravděpodobnost, že je majitelé najdou. Postel nebo sedací souprava patří mezi nejoblíbenější místa, dále to bývá koš s prádlem, ale také počítačový stůl, kuchyňská linka, boty v předsíni a podobně. Když páníčci kočičí prosbu nevyslyší nebo kočku za močení trestají, stres se prohloubí a močení mimo záchod se stane o to úpornějším. Často se přidá i zdravotní problém v podobě zánětu dolních cest močových a vzniká začarovaný kruh.
Proto doporučuji rychlé řešení – buď kotě darovat někomu, kdo je více doma, nebo mu opatřit alespoň kočičího společníka. Malá koťata si jedno na druhé obvykle zvyknou brzy. Jen je třeba přinést kotě zdravé, aby nezačalo znovu martyrium s řešením zdravotních problémů. Zároveň byste měla obohatit kočkám prostředí o prolézačky, tunely, papírové krabice, škrábadla, instalovat jim nějakou pozorovatelnu u okna atd., aby se nenudily, a zavést pár každodenních pravidelných rituálů.

Vládce harému kastrátem

Přikrmovala jsem pravidelně kočky žijící na našem sídlišti a všimla jsem si velkého krásného kocoura, který chodil k jídlu vždycky sám, až když se ostatní kočky najedly. Postupně jsem ho ochočila tak, že se nechal pohladit. Když začala zima, bylo mi ho líto a vzala jsem ho domů, kde jsem měla jiné dvě kočky. Tři dny se rozkoukával a byl plachý, ale pak najednou bezdůvodně vyletěl na jednu z mých koček, zakousl se jí do krku a hrozně přitom řval. Kočička se lekla tak, že se pomočila. Od té doby seděla zalezlá pod skříní a nešla se ani najíst. I na druhou kočku zaútočil a také tak tvrdě. Způsobil jí ošklivou ránu na hřbetě. Odnesla jsem ho k veterináři vykastrovat. Zase byl dva dny klid, ale pak to začalo nanovo. Musela jsem kočky od kocoura oddělit, ale i tak jsou stále vyplašené, bojí se jít i na záchod. A kocour je pořád ve střehu, čeká, kdy se otevřou dveře, aby vyběhl spráskat kočky, chová se jako nepříčetný. Co s ním mám dělat? Mám ho pustit zpátky ven?

Pro dospělého toulavého kocoura, který si zpovzdáli dohlížel na svůj „harém“ a každého cizince ze svého území tvrdě hnal, je takovéto chování v malém prostoru bytu docela normální. Možná se trochu zmírní, až samčí pohlavní hormony zcela ztratí svůj vliv, ale nikdy to nebude snášenlivý mazel. Pro vaše kočky představuje opravdové nebezpečí. Ony to dobře vědí a musejí být z jeho přítomnosti velice rozrušené. Žít ve stálém ohrožení je obrovský stres a ten by se mohl brzy odrazit na jejich zdravotním stavu. Proto kocour musí pryč. Jenže pustit jej ven by bylo nebezpečné zase pro něj – jeho místo už určitě zaujal jiný kocour a on jako kastrát nemá šanci se prosadit. Bude na tom venku podobně jako nyní vaše kočky. Jediným dobrým řešením bude najít mu domov tam, kde žádné jiné kočky nejsou a kde bude mít dostatek prostoru a možností vybít svou aktivitu. Popřípadě zvažte, zda by nebylo jednodušší najít nový domov vašim dvěma bezproblémovým kočičkám a kocoura si ponechat.

Podle dotazů klientů zpracovala
MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2009

O koupi psa uvažujte jen v případě, že vaše odpovědi na VŠECHNY otázky jsou kladné.

MVDr. Hana Žertová
Od štěněte ke psu

Smysl hypoalergenní výživy

Stejně jako u většiny lidí, kteří musí držet dietu, existuje i zvířat často velké pokušení ji porušit. Psi a kočky samozřejmě povědomí o dietě nemají a baštili by vše, na co mají zrovna chuť, ale i páneček může podlehnout jejich smutným očím a v dietě svému miláčkovi trošku povolit.
Snad největší nároky na zodpovědnost chovatele klade hypoalergenní výživa. Kdy se nasazuje a jaký je její účel?
Obecně platí, že hypoalergenní výživa se nasazuje za účelem diagnostiky nebo léčby onemocnění, u nichž předpokládáme původ v alergii na některou ze složek potravy.
Podezření na alergii na potravu vyvolává zejména svědění, které nelze vysvětlit jinými příčinami (blechy, kožní léze apod.), a opakované a dlouhodobé průjmy a jiné zažívací potíže bez známého důvodu.
V těchto případech má veterinární lékař podezření na alergii na krmivo. Diagnóza může být potvrzena pouze vylučovací hypoalergenní výživou. Jejím principem je vyloučit z krmiva co nejvíce alergenů (pokud možno všechny alergeny). V případě, že u pacienta krmeného hypoalergenní dietou jeho potíže odezní i bez jakékoli jiné léčby, je diagnóza alergie na krmivo potvrzena.
Alergie jsou vyvolány nejčastěji bílkovinami, a to u psů zejména bílkovinami vepřovými, hovězími, mléčnými, dále bílkovinami vajec a ryb, pšenice, ovsa a sóji. Naopak nejméně často se setkáváme s alergeny jehněčími a s alergiemi na zvěřinu. Principem hypoalergenní diety je tedy vyloučit z krmiva bílkoviny, které mohou alergii způsobit. Existují dvě cesty, jak toho docílit:

1. Změna struktury molekuly bílkoviny: Molekula bílkoviny má menší schopnost alergizovat organismus, pokud je „rozbitá“ na kratší řetězce, tzv. polypeptidy nebo peptidy. Tento způsob se velmi často používá při výrobě granulovaných dietních krmiv. V některých krmivech jsou bílkoviny dokonce „rozbité“ tak, že jejich výrobci prakticky vylučují, že by takové krmivo mělo jakékoli alergizující schopnosti. Takové diety jsou určeny jen ke krátkodobému zkrmování za účelem diagnostiky potravní alergie.
2. Náhrada alergizující bílkoviny jiným typem: Často se u psů rozvíjí alergie na vepřové nebo hovězí maso, proto je snaha v hypoalergenních dietách nahradit tyto typy masa jiným druhem. Volí se takový typ masa, u nějž je malá pravděpodobnost, že by se s ním pacient ve svém životě setkal, což je nejčastěji jehněčí maso, králík nebo zvěřina, případně se podává drůbeží maso, které není častým alergenem. Komerčně vyráběná krmiva, označovaná jako SENSITIVE, tedy určená pro psy a kočky s citlivým zažíváním nebo kůží, proto často obsahují právě jehněčí maso.

Jak vypadá krmení hypoalergenní dietou v praxi?

a) Diagnostické eliminační diety
Pokud má veterinární lékař podezření na alergii na krmivo, jako první krok doporučí tzv. eliminační dietu. Jde o hypoalergenní výživu, která by neměla obsahovat žádné alergeny. V takovém případě se psovi krmí pouze vařená rýže a jehněčí nebo králičí maso. Musí jít skutečně o čisté maso, které nelze nahradit například konzervovaným krmivem s jehněčím masem. Z důvodu špatné dostupnosti a vysoké ceny takového masa lze využít i libové drůbeží maso, ale bohužel, setkáváme se i s případy alergií na drůbeží maso, proto není z diagnostického pohledu drůbež ideální volbou.
Lze také použít speciální komerčně vyráběnou diagnostickou dietu, kde jsou bílkoviny rozbité na tak malé kousky, že nejsou schopny vyvolat alergii. Diagnostickou dietu je nutné zkrmovat po dobu několika týdnů. V některých případech mohou příznaky potravní alergie vymizet až po šesti týdnech od počátku krmení touto dietou. Je mimořádně důležité, aby po tuto dobu nedostal pes opravdu žádné jiné krmivo, než je diagnostická dieta. Každý sebemenší pamlsek, piškot, kousek sýra, kolečko šunky nebo dokonce i léčivo v podobě ochucené tablety mohou znamenat, že veškerá snaha, čas a investice budou zmařeny a s diagnostikou bude nutné začít znovu od začátku.

b) Diety pro dlouhodobé zkrmování
Jakmile příznaky onemocnění při krmení diagnostickou dietou vymizí, je diagnóza potvrzena a lze začít postupně, vždy pod dohledem veterinárního lékaře, přecházet na krmivo, které bude pacient přijímat po celý zbytek života.
Pokud pes dostává domácí stravu, postupně se do jeho krmné dávky, vždy zhruba po týdnu, přidávají další složky – například, jehněčí maso se nahradí drůbežím. Pokud se příznaky onemocnění neobnoví, lze po týdnu přidat další složku, například těstoviny. Cílem je nalézt takové spektrum přísad do krmiva, které udrží pacienta bez příznaků přecitlivělosti na krmivo.
Pacientům přijímajícím komerčně vyráběná krmiva lze postupně do hypoalergenního krmiva přidávat granulovanou dietu na předpis veterinárního lékaře. Někdy je třeba vyzkoušet i více značek krmiva, než se zjistí, která danému pacientovi nejvíce vyhovuje. Nelze postupovat podle nějaké šablony – hypoalergenní krmný režim je přísně individuální a „šitý na míru“ konkrétnímu pacientovi. Osvědčenou hypoalergenní dietu pak bude pacient už navždy dostávat místo běžného krmiva.
I při tomto režimu je zakázáno dávat pacientovi běžné pamlsky. Nejvíce nebezpečné jsou v tomto ohledu uzeniny nebo kousací hračky: „buvolí kosti“, „ouška“ apod. Po dohodě s veterinárním lékařem lze jako pamlsek podat dětský piškot nebo kousek tvrdého sýra, ale je nutné počítat s tím, že se mohou vyskytnout i pacienti citliví na pšeničný lepek nebo mléčnou bílkovinu, proto nikdy s pamlsky neexperimentujte sami, ale vždy se nejprve poraďte s veterinárním lékařem. I zdánlivě nepatrné množství alergizující látky může vyvolat bouřlivou reakci a zcela znehodnotit dosavadní léčebné úsilí!

c) Krmiva „pro citlivé psy“
Krmiva pro citlivé psy nejsou veterinárními dietami v pravém slova smyslu. Jde spíše o „odlehčená“ běžná krmiva. Jejich podstatou je omezení množství potenciálních alergenů. Jsou k dispozici v běžné distribuční síti obchodů s chovatelskými potřebami jako normální krmiva. Většinou obsahují jehněčí maso nebo zvěřinu. Jejich zkrmování lze považovat za určitý preventivní prvek, který pomáhá tlumit rozvoj přecitlivělosti na krmivo u psů, u jejichž předků nebo sourozenců se přecitlivělost na krmivo vyskytla. Osvědčují se i u pacientů trpících opakovanými trávicími nebo kožními problémy, ovšem pacientům s plně rozvinou přecitlivělostí na krmivo zpravidla tato krmiva nestačí a je nutné jim podávat skutečnou veterinární dietu na předpis.

MVDr. Veronika Grymová
Zvířata & zdraví 4/2009

Každý má své argumenty

S prvním názorem na výživu štěněte se novopečený majitel setká v chovu, odkud si štěně bere. Argument zní většinou logicky: „Chováme tyto psy už 25 let a tahle krmíme odjakživa.“ Na to nelze v podstatě nic namítnout, a tak majitel štěňátka odchází se svým novým svěřencem obohacen o rady a popřípadě i o pytlík osvědčených granulí.
Další návštěva směřuje většinou k veterináři, kde se majitel dozví, jaká výživa by pro jeho štěně byla nejlepší z hlediska současného zdravotního stavu, což ovšem s radami od původního chovatele často nekoresponduje. Mírně zmaten si majitel další den nakoupí chytré knihy o výživě psů, kde dlouholetí chovatelé popisují systémy krmení a výživy, které jsou ovšem zcela v rozporu s nedávno nabytými poučkami. A když večer při sledování televize zaslechne reklamu na „ideální výživu pro každého psa“, kde šťastně rozverný a právě „ideálními“ granulemi nakrmený pejsek vesele křepčí kolem vylízané misky, má chuť dát rezignovaně svému psovi zbytek od večeře a na všechny dobré rady zapomenout.

Zachovejte chladnou hlavu

Zde je pár tipů, jak si v otázce výživ zachovat chladnou hlavu a jak se rozhodovat:

• Vyslechněte si všechny názory a o problému diskutujte. Když budete pozorně naslouchat, zjistíte, že zdánlivě odlišné názory mají některé shodné rysy. Kupříkladu chovatel rodičů vašeho štěněte doporučí krmit určitou značku granulí přes den a maso s rýží večer. Veterinární lékař vám také doporučil krmit převážně granule, zakáže maso, ale povolí rýži, zeleninu, ovoce, ovesné vločky, mléčné výrobky a rohlík jako doplňky. Chovatel doporučil granule X a veterinář Y. Nechte si tedy od obou vysvětlit, PROČ zrovna tyto granule jsou vhodné pro vaše štěně. Nechte si vysvětlit, co znamená v rámci výroby granulí pro psy řada ECONOMY, PREMIUM a SUPERPREMIUM. Zjistěte si, do které řady se řadí granule X, a do které Y. Zeptejte se chovatele i veterináře, proč jeden doporučuje a druhý nedoporučuje krmit navíc vařené maso. Vysvětlení porovnejte, udělejte si vlastní úsudek a podle něho se řiďte!
• Pozorujte srst, vzhled, chování a trus svého psa. Zapojte vlastní pozorovací talent. Kdo ostatně zná vašeho psa lépe, nežli vy sami! Lesk srsti, kondice, křivky tvaru těla, živost a radost ze života, tvarovaná stolice (ani nadměrně tuhá, ani moc měkká), žádná plynatost – to jsou všechno charakteristické příznaky správné a kvalitní výživy. Nebojte se proto posuzovat kvalitu vámi používaného krmiva i podle vlastního subjektivního dojmu z vašeho psa.
• Pozor na posuzování krmiva podle chutnosti. Stejně jako u naší stravy, tak i u psí platí, že ne všechno, co je chutné, je také zdravé. Představte si, že před vás někdo položí misku arašídových křupek či solených mandlí. Podle rychlosti a ochoty, s jakou tuto stravu do sebe ládujete, by nezávislý pozorovatel mohl podle hlediska chutnosti s klidem usuzovat, že toto je pro vás to pravé. Samozřejmě, že krmivo by mělo vašemu psu chutnat, nelze ale automaticky klást rovnítko mezi kvalitní stravu a chutnou stravu.
• Berte s rezervou názory lidí z firem, které vyrábějí krmiva pro psy. Každý chválí to své a zapomíná na objektivitu. Představte si prodejce aut: každý hájí svojí značku, přestože všichni vědí, že Lancia není BMW M3 Coupé. Skutečnou pravdu o daném krmivu je často velmi obtížné (ne-li nemožné) zjistit. Kvalita surovin, ze kterých je krmivo vyrobeno a která je podstatným ukazatelem kvality krmiva, se ukáže až po měsících krmení na kondici psa i jeho srsti. Přesto je dobré si názory zástupců různých firem vyslechnout, protože můžete získat důležité a cenné informace.
• Zůstaňte u osvědčeného. Pokud se vám jedno z krmiv osvědčí, neměňte ho. Každý pes je individuum, každému chutná trošku něco jiného. Smiřte se s tím, že některý pes díky svému nespoutanému apetitu baští i igelit, jiný se bude celý život v jídle nimrat a každou granuli dlouze ocucávat, než ji s odporem polkne. Řiďte se kondicí a vitalitou svého psa.
• Problémy s příjmem potravy nebo ztrátou kondice řešte včas. Pokud víte, že krmíte kvalitní granule, ale váš pes je začne odmítat, poraďte se se svým veterinářem, v čem může být příčina. Stejně tak v případě, že pes sice dále přijímá osvědčené krmivo, ale snížila se kvalita jeho srsti nebo vitalita. Veterinář psa vyšetří, zda příčinou nechutenství nebo ztráty kondice není nějaké onemocnění, a doporučí, jak dále postupovat a jaké krmivo psovi podávat, aby byl zase brzy fit.

MVDr. Veronika Grymová
Zvířata & zdraví 1/2008

Trpí zvířata často záněty a vředy ústní sliznice?

Nejrůznější formy stomatitid (zánětů ústní sliznice) jsou časté především u koček. Setkáváme se však s nimi i u psů. Obvykle se projevují výraznou bolestivostí, slinotokem a zápachem z ústní dutiny. Sliznice v postižených okrscích bývá zarudlá, nerovného povrchu. Při podráždění lehce krvácí. Bolestivost může být v některých případech tak výrazná, že pacient má problémy při příjmu potravy. Příčiny vzniku těchto zánětů nejsou zcela vyjasněny. Spekuluje se o vlivu virových infekcí, a to jak místních, tak celkových. Další možnou příčinou mohou být poruchy imunitního systému, a to jak ve smyslu zhoršení (oslabení) jeho funkce, tak ve smyslu tzv. autoimunitních chorob, při kterých imunitní systém poškozuje tkáně vlastního těla. Významnou příčinou stomatitid bývá přecitlivělost a přehnaná reakce imunitního systému na bakteriální flóru ústní dutiny. Léčba tohoto typu stomatitid je obtížná a ne příliš spolehlivá. Šanci na úspěšnou terapii významně zvyšuje odhalení příčiny. Samotné podávání antibiotik se obvykle míjí účinkem, protože bakterie bývají v zanícené tkáni přítomny spíše druhotně.

Jak častá je u psů a koček parodontóza?

V případě psů a koček mluvíme obvykle o parodontitidě a nikoli o parodontóze. Příčinou těchto změn jsou ve velké míře bakterie obsažené v zubním plaku (zubním kameni), které způsobí infekci a zánět parodontálních tkání. U psí populace se obvykle uvádí 50% postižení a u jedinců disponovaných plemen starších šesti let je postiženo100 % populace. U koček je postižení menší, ale o to více potíží mají se stomatitidami jiného původu.

Co způsobuje tvorbu zubního kamene? Existuje účinná prevence? Jak často by se měl nechat zubní kámen odstranit?

Zubní kámen vzniká druhotnou mineralizací zubního plaku. V zubním plaku se shlukují krystaly uhličitanu hořečnatého a vápenatého, které postupně vytvoří kompaktní vrstvu zubního kamene. Nejúčinnější prevencí je pravidelné odstraňování měkkého, dosud nemineralizovaného plaku, tedy čištění zubů zubním kartáčkem. Čištění lze podpořit podáváním potravy, pamlsků a hraček, které svojí povrchovou strukturou a tvarem napomáhají plak z povrchu korunek při žvýkání odstraňovat. Tento přirozený proces čištění zubů se nazývá samočištění v okluzi. Pokud se zubní kámen vytvoří, je třeba jej odstranit dříve, než se na parodontálních tkáních rozvinou nevratné změny. Prosté odstranění zubního kamene je v podstatě kosmetický úkon a pokud již došlo k poškození parodontálních tkání, musí po něm následovat další ošetření.

Co je příčinou zápachu z dutiny ústní a jak mu zabránit?

Příčinou zápachu z dutiny ústní jsou bakteriální produkty na bázi sirných sloučenin. Ty jsou tvořeny bakteriemi, které osídlují zubní plak a zanícené parodontální tkáně. Zabránit tomuto zápachu nebo jej omezit lze jen důslednou ústní hygienou.

Jsou u zvířat běžné zubní kazy? Jak se řeší?

Zubní kazy se u zvířat vyskytují, ale jejich výskyt není tak častý jako v lidské populaci. U psů se obvykle udává frekvence výskytu zubního kazu mezi 5 a 10 %. U koček je výskyt zubního kazu ještě řidší. Zubní kaz je bakteriální rozklad tvrdých zubních tkání především kyselými produkty bakterie Streptococcus mutans. Zubní kaz postupně rozruší tvrdé zubní tkáně, pronikne do zubní dřeně a způsobí ztrátu zubu. Léčba zubního kazu je možná vypreparováním kazivého dentinu stomatologickou turbínou (vrtačkou) a následnou výplní vytvořené kavity. Úspěšnost terapie je pak závislá na rozsahu kazivého ložiska, kvalitě preparační práce a použitých výplňových materiálech.

Představuje pro zvíře ulomený zub nějaké nebezpečí? V čem spočívá ošetření?

Prostá fraktura korunky zubu neznamená pro pacienta zásadní problém. Poškozený zub je však náchylnější k dalšímu poškozování. Jestliže je fraktura korunky spojena s otevřením dřeňové dutiny, je stav již podstatně závažnější. Obnažením pulpy dojde k její infekci a postupné odúmrti. U části takto poškozených zubů pak přejde infekce na parodontální tkáně a vznikne některá z forem apikální parodontitidy. Toto onemocnění je pak pro postižení zvíře velmi nepříjemné a bolestivé. V některých případech může postiženého jedince i ohrozit na životě. Vývoj tohoto onemocnění je velmi rozmanitý a může trvat i několik let. Pro pacienta je nejpříznivější, jestliže je poškozený zub ošetřen do několika dní po úrazu. V těchto případech lze obvykle zub zachovat vitální (živý). Pokud přijde ošetření v době, kdy již infekce postihla celou pulpu, je nutno ji exstirpovat a dřeňovou dutinu vyplnit. Pokud infekce přestoupí na parodontální tkáně, je již terapie obtížná a tento stav často končí extrakcí zubu.

Používají se u psů zubní náhrady a korunky?

Aplikace zubních náhrad je u psů možná, i když není běžná. Z technických a anatomických důvodů také nelze nahradit libovolný zub v libovolné čelisti. Korunky jsou běžnější a při správné volbě typu korunky také funkční. U psů na rozdíl od člověka není naší snahou aplikovat kosmeticky dokonalou korunku původního tvaru a velikosti, ale funkční korunku, která překrývá a chrání poškozený pahýl zubu. Kosmetická korunka je vhodná pouze pro zuby, na které nejsou kladeny velké mechanické nároky (řezáky u psů společenských plemen).

Kdy probíhá u psů a koček výměna mléčného chrupu za trvalý?

Výměna zubů probíhá obvykle od čtvrtého měsíce věku, ale lze ji zaznamenat již ve třetím měsíci. Dokončena bývá obvykle mezi pátým a šestým měsícem. Dočasné zuby, které přetrvávají v okluzi přes sedmý měsíc, jsou označovány jako perzistentní a doporučuje se jejich extrakce.
V dočasném chrupu psa je 28 zubů a v trvalém 42 zubů. V dočasném chrupu kočky je 26 zubů a v trvalém 30 zubů.

Je třeba věnovat v této době zvířeti zvýšenou pozornost? Kdy vyhledat pomoc?

V období výměny zubů se mohou projevit poruchy růstu zubů a čelistí. Projevují se ortodontické vady a poruchy vývoje zubních tkání. Pokud se objeví odchylka v postavení zubů, jejich počtu, tvaru nebo povrchové struktuře, je na místě vyhledat radu.

Co je chudozubost a může způsobit zvířeti nějaké problémy?

Chudozubost (oligogodontia) je stav, kdy se v okluzi nachází méně zubů, než je u daného živočišného druhu fyziologické. Pravá oligodoncie (chudozubost) je stav okluze, kdy ke snížení počtu zubů došlo nevyvinutím některých z nich. Jako nepravou oligodoncii označujeme stav, kdy zub v okluzi přítomen byl, ale následně došlo jeho ztrátě. Stejně tak do této kategorie řadíme případy, kdy je sice zub v čelisti přítomen, ale neprořezal se. Pravá oligodoncie je obvykle geneticky podmíněna a nelze ji řešit. Jestliže dojde k druhotné ztrátě zubu, je nutné nejpozději do čtyř týdnů od úrazu zhotovit rentgenogram. Po této době již dochází obvykle k osifikaci zubního lůžka a přítomnost zubu nelze prokázat. Stejně tak i neprořezaný zub lze prokázat rentgenogramem. Pokud je zub přítomen, dá se v některých případech chirurgickým zákrokem obnažit a zařadit do okluze.

Dají se u psů řešit vady skusu, používají se také rovnátka?

Vady skusu, ortodontické vady, jsou řešitelné, ale oproti člověku jsme omezeni anatomickým uspořádáním ústní dutiny a dalšími druhovými odlišnostmi. Částečně řešitelné jsou vady se změněnou polohou zubů (tzv. dento-alveolární). Vady podmíněné nepravidelným růstem čelistí (tzv. skeletální) mají horší prognózu v závislosti na míře postižení čelistí. V mnoha případech nejsou řešitelné vůbec. Při ortodontické terapii je nutno také zvážit etická a chovatelská hlediska, protože především skeletální vady jsou obvykle geneticky podmíněny a mohou být přenášeny do další generace.

Mají se psům čistit zuby, čím a jak často?

Čištění zubů (dentální hygiena) je důležité především u plemen náchylných na zvýšené usazování plaku. K těm patří obecně malá a trpasličí plemena a brachycefalická plemena. Frekvence čištění je závislá na rychlosti usazování plaku. Doporučuje se čistit alespoň dvakrát týdně. Důležitá je přitom volba zubního kartáčku, který musí být měkký, dostatečně hustý a velikostí odpovídat velikosti ústní dutiny ošetřovaného zvířete.

Jaký vliv na tvorbu zubního kamene (kazů) má tvrdost vody a složení stravy?

Složení, resp. struktura přijímané potravy má jednoznačný vliv na rychlost usazování plaku a tím následně na jeho mineralizaci a tvorbu zubního kamene. Pokud jsou částice potravy dostatečně veliké s tvrdou povrchovou strukturou, obrušují při jejich zpracovávání v dutině zubní plak z povrchu skloviny. Tento proces se nazývá samočištění v okluzi. Je plně funkční jen u jedinců s normální okluzí. To znamená u jedinců s normálním počtem normálně postavených zubů. Pokud část zubů chybí (extrakce) nebo jsou abnormálně postaveny (krátkolebá plemena), nejsou při zpracování potravy dostatečně obrušovány a proces samočištění není plně funkční. V případě zubního kazu člověka je prokázáno, že je jeho vznik podporován vysokou koncentrací cukrů v potravě. U psů můžeme předpokládat stejné mechanismy. O vlivu tvrdosti vody nemám informace, ale pro rozvoj zánětlivých onemocnění parodontálních tkání je důležitý plak a míra jeho mineralizace je méně významná.

Měli by psi a kočky chodit na pravidelné preventivní zubní prohlídky, jak často? Jak taková prohlídka vypadá – je třeba zvíře uspat?

Většina psů a koček dochází pravidelně 1x ročně na vakcinaci, před níž je každý pacient zběžně klinicky vyšetřen. Pokud netrpí specifickými stomatologickými problémy, stačí, když veterinární lékař prohlédne ústní dutinu v rámci tohoto vyšetření. Pokud narazí na problém, který přesahuje jeho možnosti, může pacienta odeslat ke specialistovi. Jestliže je o pacientovi známo, že trpí některým z onemocnění zubů a ústní dutiny (parodontopatie, zubní kaz, onkologická onemocnění), je vhodné navštěvovat v pravidelných intervalech specializované pracoviště. Frekvence kontrol je závislá na charakteru onemocnění a obvykle ji stanoví lékař individuálně.
Stomatologická prohlídka probíhá u spolupracujících pacientů bez anestezie a zahrnuje vizuální vyšetření povrchu zubů, sliznice dutiny ústní, sondáž parodontu, ověření viklavosti zubů, případně vyšetření povrchu zubů zubní sondou. Pro rentgenologické vyšetření je nutno pacienta narkotizovat.

Na otázky odpovídal MVDr. Tomáš Fichtel, Ph.D.
www.vfu.cz
Zvířata & zdraví 1/2008