Trpí zvířata často záněty a vředy ústní sliznice?

Nejrůznější formy stomatitid (zánětů ústní sliznice) jsou časté především u koček. Setkáváme se však s nimi i u psů. Obvykle se projevují výraznou bolestivostí, slinotokem a zápachem z ústní dutiny. Sliznice v postižených okrscích bývá zarudlá, nerovného povrchu. Při podráždění lehce krvácí. Bolestivost může být v některých případech tak výrazná, že pacient má problémy při příjmu potravy. Příčiny vzniku těchto zánětů nejsou zcela vyjasněny. Spekuluje se o vlivu virových infekcí, a to jak místních, tak celkových. Další možnou příčinou mohou být poruchy imunitního systému, a to jak ve smyslu zhoršení (oslabení) jeho funkce, tak ve smyslu tzv. autoimunitních chorob, při kterých imunitní systém poškozuje tkáně vlastního těla. Významnou příčinou stomatitid bývá přecitlivělost a přehnaná reakce imunitního systému na bakteriální flóru ústní dutiny. Léčba tohoto typu stomatitid je obtížná a ne příliš spolehlivá. Šanci na úspěšnou terapii významně zvyšuje odhalení příčiny. Samotné podávání antibiotik se obvykle míjí účinkem, protože bakterie bývají v zanícené tkáni přítomny spíše druhotně.

Jak častá je u psů a koček parodontóza?

V případě psů a koček mluvíme obvykle o parodontitidě a nikoli o parodontóze. Příčinou těchto změn jsou ve velké míře bakterie obsažené v zubním plaku (zubním kameni), které způsobí infekci a zánět parodontálních tkání. U psí populace se obvykle uvádí 50% postižení a u jedinců disponovaných plemen starších šesti let je postiženo100 % populace. U koček je postižení menší, ale o to více potíží mají se stomatitidami jiného původu.

Co způsobuje tvorbu zubního kamene? Existuje účinná prevence? Jak často by se měl nechat zubní kámen odstranit?

Zubní kámen vzniká druhotnou mineralizací zubního plaku. V zubním plaku se shlukují krystaly uhličitanu hořečnatého a vápenatého, které postupně vytvoří kompaktní vrstvu zubního kamene. Nejúčinnější prevencí je pravidelné odstraňování měkkého, dosud nemineralizovaného plaku, tedy čištění zubů zubním kartáčkem. Čištění lze podpořit podáváním potravy, pamlsků a hraček, které svojí povrchovou strukturou a tvarem napomáhají plak z povrchu korunek při žvýkání odstraňovat. Tento přirozený proces čištění zubů se nazývá samočištění v okluzi. Pokud se zubní kámen vytvoří, je třeba jej odstranit dříve, než se na parodontálních tkáních rozvinou nevratné změny. Prosté odstranění zubního kamene je v podstatě kosmetický úkon a pokud již došlo k poškození parodontálních tkání, musí po něm následovat další ošetření.

Co je příčinou zápachu z dutiny ústní a jak mu zabránit?

Příčinou zápachu z dutiny ústní jsou bakteriální produkty na bázi sirných sloučenin. Ty jsou tvořeny bakteriemi, které osídlují zubní plak a zanícené parodontální tkáně. Zabránit tomuto zápachu nebo jej omezit lze jen důslednou ústní hygienou.

Jsou u zvířat běžné zubní kazy? Jak se řeší?

Zubní kazy se u zvířat vyskytují, ale jejich výskyt není tak častý jako v lidské populaci. U psů se obvykle udává frekvence výskytu zubního kazu mezi 5 a 10 %. U koček je výskyt zubního kazu ještě řidší. Zubní kaz je bakteriální rozklad tvrdých zubních tkání především kyselými produkty bakterie Streptococcus mutans. Zubní kaz postupně rozruší tvrdé zubní tkáně, pronikne do zubní dřeně a způsobí ztrátu zubu. Léčba zubního kazu je možná vypreparováním kazivého dentinu stomatologickou turbínou (vrtačkou) a následnou výplní vytvořené kavity. Úspěšnost terapie je pak závislá na rozsahu kazivého ložiska, kvalitě preparační práce a použitých výplňových materiálech.

Představuje pro zvíře ulomený zub nějaké nebezpečí? V čem spočívá ošetření?

Prostá fraktura korunky zubu neznamená pro pacienta zásadní problém. Poškozený zub je však náchylnější k dalšímu poškozování. Jestliže je fraktura korunky spojena s otevřením dřeňové dutiny, je stav již podstatně závažnější. Obnažením pulpy dojde k její infekci a postupné odúmrti. U části takto poškozených zubů pak přejde infekce na parodontální tkáně a vznikne některá z forem apikální parodontitidy. Toto onemocnění je pak pro postižení zvíře velmi nepříjemné a bolestivé. V některých případech může postiženého jedince i ohrozit na životě. Vývoj tohoto onemocnění je velmi rozmanitý a může trvat i několik let. Pro pacienta je nejpříznivější, jestliže je poškozený zub ošetřen do několika dní po úrazu. V těchto případech lze obvykle zub zachovat vitální (živý). Pokud přijde ošetření v době, kdy již infekce postihla celou pulpu, je nutno ji exstirpovat a dřeňovou dutinu vyplnit. Pokud infekce přestoupí na parodontální tkáně, je již terapie obtížná a tento stav často končí extrakcí zubu.

Používají se u psů zubní náhrady a korunky?

Aplikace zubních náhrad je u psů možná, i když není běžná. Z technických a anatomických důvodů také nelze nahradit libovolný zub v libovolné čelisti. Korunky jsou běžnější a při správné volbě typu korunky také funkční. U psů na rozdíl od člověka není naší snahou aplikovat kosmeticky dokonalou korunku původního tvaru a velikosti, ale funkční korunku, která překrývá a chrání poškozený pahýl zubu. Kosmetická korunka je vhodná pouze pro zuby, na které nejsou kladeny velké mechanické nároky (řezáky u psů společenských plemen).

Kdy probíhá u psů a koček výměna mléčného chrupu za trvalý?

Výměna zubů probíhá obvykle od čtvrtého měsíce věku, ale lze ji zaznamenat již ve třetím měsíci. Dokončena bývá obvykle mezi pátým a šestým měsícem. Dočasné zuby, které přetrvávají v okluzi přes sedmý měsíc, jsou označovány jako perzistentní a doporučuje se jejich extrakce.
V dočasném chrupu psa je 28 zubů a v trvalém 42 zubů. V dočasném chrupu kočky je 26 zubů a v trvalém 30 zubů.

Je třeba věnovat v této době zvířeti zvýšenou pozornost? Kdy vyhledat pomoc?

V období výměny zubů se mohou projevit poruchy růstu zubů a čelistí. Projevují se ortodontické vady a poruchy vývoje zubních tkání. Pokud se objeví odchylka v postavení zubů, jejich počtu, tvaru nebo povrchové struktuře, je na místě vyhledat radu.

Co je chudozubost a může způsobit zvířeti nějaké problémy?

Chudozubost (oligogodontia) je stav, kdy se v okluzi nachází méně zubů, než je u daného živočišného druhu fyziologické. Pravá oligodoncie (chudozubost) je stav okluze, kdy ke snížení počtu zubů došlo nevyvinutím některých z nich. Jako nepravou oligodoncii označujeme stav, kdy zub v okluzi přítomen byl, ale následně došlo jeho ztrátě. Stejně tak do této kategorie řadíme případy, kdy je sice zub v čelisti přítomen, ale neprořezal se. Pravá oligodoncie je obvykle geneticky podmíněna a nelze ji řešit. Jestliže dojde k druhotné ztrátě zubu, je nutné nejpozději do čtyř týdnů od úrazu zhotovit rentgenogram. Po této době již dochází obvykle k osifikaci zubního lůžka a přítomnost zubu nelze prokázat. Stejně tak i neprořezaný zub lze prokázat rentgenogramem. Pokud je zub přítomen, dá se v některých případech chirurgickým zákrokem obnažit a zařadit do okluze.

Dají se u psů řešit vady skusu, používají se také rovnátka?

Vady skusu, ortodontické vady, jsou řešitelné, ale oproti člověku jsme omezeni anatomickým uspořádáním ústní dutiny a dalšími druhovými odlišnostmi. Částečně řešitelné jsou vady se změněnou polohou zubů (tzv. dento-alveolární). Vady podmíněné nepravidelným růstem čelistí (tzv. skeletální) mají horší prognózu v závislosti na míře postižení čelistí. V mnoha případech nejsou řešitelné vůbec. Při ortodontické terapii je nutno také zvážit etická a chovatelská hlediska, protože především skeletální vady jsou obvykle geneticky podmíněny a mohou být přenášeny do další generace.

Mají se psům čistit zuby, čím a jak často?

Čištění zubů (dentální hygiena) je důležité především u plemen náchylných na zvýšené usazování plaku. K těm patří obecně malá a trpasličí plemena a brachycefalická plemena. Frekvence čištění je závislá na rychlosti usazování plaku. Doporučuje se čistit alespoň dvakrát týdně. Důležitá je přitom volba zubního kartáčku, který musí být měkký, dostatečně hustý a velikostí odpovídat velikosti ústní dutiny ošetřovaného zvířete.

Jaký vliv na tvorbu zubního kamene (kazů) má tvrdost vody a složení stravy?

Složení, resp. struktura přijímané potravy má jednoznačný vliv na rychlost usazování plaku a tím následně na jeho mineralizaci a tvorbu zubního kamene. Pokud jsou částice potravy dostatečně veliké s tvrdou povrchovou strukturou, obrušují při jejich zpracovávání v dutině zubní plak z povrchu skloviny. Tento proces se nazývá samočištění v okluzi. Je plně funkční jen u jedinců s normální okluzí. To znamená u jedinců s normálním počtem normálně postavených zubů. Pokud část zubů chybí (extrakce) nebo jsou abnormálně postaveny (krátkolebá plemena), nejsou při zpracování potravy dostatečně obrušovány a proces samočištění není plně funkční. V případě zubního kazu člověka je prokázáno, že je jeho vznik podporován vysokou koncentrací cukrů v potravě. U psů můžeme předpokládat stejné mechanismy. O vlivu tvrdosti vody nemám informace, ale pro rozvoj zánětlivých onemocnění parodontálních tkání je důležitý plak a míra jeho mineralizace je méně významná.

Měli by psi a kočky chodit na pravidelné preventivní zubní prohlídky, jak často? Jak taková prohlídka vypadá – je třeba zvíře uspat?

Většina psů a koček dochází pravidelně 1x ročně na vakcinaci, před níž je každý pacient zběžně klinicky vyšetřen. Pokud netrpí specifickými stomatologickými problémy, stačí, když veterinární lékař prohlédne ústní dutinu v rámci tohoto vyšetření. Pokud narazí na problém, který přesahuje jeho možnosti, může pacienta odeslat ke specialistovi. Jestliže je o pacientovi známo, že trpí některým z onemocnění zubů a ústní dutiny (parodontopatie, zubní kaz, onkologická onemocnění), je vhodné navštěvovat v pravidelných intervalech specializované pracoviště. Frekvence kontrol je závislá na charakteru onemocnění a obvykle ji stanoví lékař individuálně.
Stomatologická prohlídka probíhá u spolupracujících pacientů bez anestezie a zahrnuje vizuální vyšetření povrchu zubů, sliznice dutiny ústní, sondáž parodontu, ověření viklavosti zubů, případně vyšetření povrchu zubů zubní sondou. Pro rentgenologické vyšetření je nutno pacienta narkotizovat.

Na otázky odpovídal MVDr. Tomáš Fichtel, Ph.D.
www.vfu.cz
Zvířata & zdraví 1/2008

http://www.efsa.europa.eu/en/scdocs/scdoc/1496.htm
Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR
Další informace z oblasti Státní veterinární správy lze získat na internetových stránkách SVS ČR: www.svscr.cz.

Celosvětové veterinární statistiky uvádějí, že nejčastějším důvodem návštěvy veterinárních praxí pro malá zvířata jsou onemocnění kůže. Je tomu tak i v České republice?

Bylo by s podivem, kdyby tomu u nás bylo jinak. Podle našich dlouhodobých sledování přichází k veterináři s kožním onemocněním každý třetí až čtvrtý pacient. Připočítáme-li k tomu nemoci kožních derivátů, tj. uší, polštářků, drápů a paranálních váčků, můžeme jednoznačně konstatovat, že nejméně třetina psů a koček má nějaký dermatologický problém. Kožní povrch a kvalita osrstění jsou navíc pod bedlivým dohledem jejich majitelů, takže se u nás rovněž objevují majitelé malých zvířat s „problémem“, který je ryze kosmetický nebo chovatelský, např. porucha růstu chlupů v místech, kde majitelka pravidelně umísťuje okrasnou sponu svému maltézáčkovi či teriérovi. Na druhé straně je vždy lepší přijít na konzultaci s banalitou, než riskovat vážné kožní nebo celkové onemocnění v pokročilém stádiu.

Jakého původu mohou být kožní onemocnění?

Existuje více než 700 kožních onemocnění psů a koček, která podle původu řadíme do 16 různých skupin. Mezi nejčastější patří nemoci parazitární, bakteriální infekce, kožní alergie a s prodlužujícím se věkem zvířat zájmových chovů roste výskyt nádorů kůže. Nemoci uší různého původu jsou považovány za nejčastější zdravotní problém psů vůbec.

Která celková onemocnění se mohou projevovat změnami na kůži?

Srst a kůže jsou nedílnou součástí živého organismu a není proto překvapující, že kvalitní osrstění přímo souvisí s celkovým zdravotním stavem a pohodou zvířete. Naproti tomu nekvalitní, prořídlá, matná, suchá nebo naopak mastná srst či zesílená a zapáchající kůže s nadbytkem pigmentu bývají odrazem celkového strádání nebo závažného orgánového onemocnění. Je na veterinárním lékaři, aby odlišil problém lokální od celkového, a věřte, že to není vždy jednoduché. Mezi nejčastější celková onemocnění projevující se na kůži, resp. srsti, patří nesporně poruchy žláz s vnitřní sekrecí (nedostatek hormonů štítné žlázy u psů, jejich nadbytek u koček, tzv. Cushingův syndrom, tj. nemoc z nadbytku kortizolu v organismu aj.), poruchy ve složení, příjmu nebo vstřebávání živin, nemoci jater, ale také již zmíněná nádorová onemocnění postihující více orgánových systémů.

Jak časté jsou u zvířat kožní alergie? Na co bývají psi a kočky nejčastěji alergičtí?

Alergie s kožními projevy jsou podle nejnovějších statistik druhým nejčastějším onemocněním, a to hned za zevními parazity. Alergiím se říká také hypersenzitivity a u zvířat zájmových chovů jich rozeznáváme 10 různých druhů. Mezi nejpočetnější patří alergická reakce na bleší kousnutí, atopická dermatitida, kopřivky nejrůznějšího původu, alergie na léky, chemikálie, krmivo apod. Méně často zjišťujeme kontaktní alergie, na hormony vlastního organismu, kvasinky, bakterie a plísně. Potenciálních alergenů jsou tisíce. Do organismu se dostávají dýchacími cestami, trávicím traktem, ale vstřebávají se i přes kůži.

V lidské populaci je velkým strašákem atopický ekzém. Jak jsou na tom zvířata?

Mezi zvířaty a člověkem je řada faktorů podobných, ale jsou zde i významné rozdíly, takže nelze všechny principy známé z humánní medicíny automaticky uplatňovat u domácích zvířat. Uvedu několik příkladů. Alergie psů a koček vycházejí nepochybně ze stejných imunologických principů a čtyř základních typů hypersenzitivních reakcí. Stejně jako v humánní medicíně zjišťujeme každoročně nárůst těchto onemocnění, zbývá ovšem rozhodnout, zda je to zvyšující se vnímavostí organismu vůči stále širšímu spektru alergenů nebo mnohem lepšími diagnostickými možnostmi, kterými nyní disponujeme. Na rozdíly se pokusím poukázat právě na příkladu uvedeném ve vaší otázce, tj. atopickém ekzému. První rozdíl je ryze formální, kdy toto onemocnění u našich zvířecích pacientů s ohledem na standardní přítomnost zánětlivých změn označujeme za atopickou dermatitidu. Zásadnější je však skutečnost, že k přirozené desenzibilizaci (říkejme tomu pracovně samovyléčení) u psa a kočky prakticky nedochází a majitelé těchto zvířat jsou odkázání na celoživotní terapii, resp. speciální management za účelem udržení alespoň přiměřené pohody zvířete. Většina léků určených k léčbě atopií u lidí kromě toho buď ve veterinární alergologii nepůsobí vůbec, nebo jen v omezené míře. Neznamená to ovšem, že jsme úplně bezradní. Ve většině případů jsme schopni původce alergie identifikovat a existuje řada standardních postupů, jak se s tímto problémem vypořádat. Ze sezónních alergenů jsou převážně psi vnímaví vůči pylu z kopřiv, pampelišek, ale i řady druhů ušlechtilých trav, ze stromových pylů způsobuje u zvířat alergie zejména vrba, líska, bříza, dub, buk, platan a ani zde není tento výčet zdaleka konečný. Ještě větší starosti nám dělají alergeny, které obklopují naše domácí zvířata celoročně. Patří sem zejména řada roztočů běžně se vyskytujících v domácnostech, výjimkou nejsou ani alergie na jiný druh zvířat chovaný v domácnosti, např. kočku, papouška, drobného hlodavce apod. Závěrem chci zdůraznit, že atopická dermatitida u psa nebo kočky rozhodně není důvodem k utracení zvířete. Vezmeme-li to však přísně materiálně, vyžaduje takto postižený jedinec více individuální péče (častější koupele, péče o srst, pravidelné podávání léčebných přípravků, hyposenzibilizační kúra apod.) a z toho důvodu je třeba počítat i s vyššími výdaji.

Která jsou typická sezónní kožní onemocnění?

Kromě již zmíněných sezónních pylových alergenů máme pochopitelně v teplém ročním období hodně starostí se zevními parazity, kteří nejen naše domácí miláčky obtěžují, ale způsobují řadu nepříjemných kožních onemocnění, jež nezřídka mají opět alergický původ. Na prvním místě je třeba jmenovat blechy, konkrétně blechu kočičí, která se pravidelně v letním období a během babího léta rozmnoží do té míry, že až v polovině případů souvisí s výskytem svědivých kožních onemocnění u psů a koček pohybujících se mimo domov. Další sezónní problémy představují zánětlivé reakce způsobené přisátými klíšťaty, kopřivka po bodnutí létavým hmyzem apod. Nesmíme rovněž zapomenout na vysoký výskyt cizích těles rostlinného původu v uších psů v období od května do listopadu, problémy způsobené s koupáním psů ve vodních nádržích, poranění (pokousání) psů na výletech a letních táborech aj. Ani v chladném ročním období nejsme z pohledu veterinárního dermatologa bez práce. V zimě řešíme převážně chronická onemocnění kůže, např. dermatitidy v meziprstí, ale pochopitelně i důsledky nízkých teplot – některé vaskulitidy, chladové alergie aj. Omrzliny ocasu a uší jsou naštěstí stále vzácnější. V posledním období se však vlivem klimatických změn rozdíly mezi zimou a létem stírají. Jedna z posledních zim může být příkladem. Poslední klíště v roce jsem u svého pacienta našel 27. prosince a první v novém roce u jiného pacienta kolem 10. ledna. Nespoléhejme proto, že některé dříve sezónní problémy za nás příroda vyřeší sama, spíše naopak.

Ke kterým kožním nemocem jsou náchylnější mladí jedinci, a které trápí naopak ty starší?

Pokud bych chtěl odpověď na vaši otázku hodně zjednodušit, dalo by se říci, že akutní nemoci postihují častěji mladá zvířata, chronická naopak psy a kočky ve středním a vyšším věku. Ve skutečnosti je to ovšem komplikovanější. Řada nemocí s dermatologickými projevy má u štěňat, koťat a mladých zvířat původ imunologický (např. juvenilní celulitida), infekční (virová papilomatóza), parazitární (napadení dravčíky, svrabem, všenkami aj.) nebo kombinovaný (např. demodikóza). Starší psy a kočky trápí vyšší výskyt nádorů kůže a endokrinních onemocnění. Samostatnou kapitolou je ztráta osrstění, tzv. alopecie. Při snaze o zjištění jejich příčiny se často jedná o doslova detektivní práci. Řada onemocnění kůže však více než s věkem souvisí se způsobem chovu a pracovním využitím. Příkladem může být výskyt cizích těles v uších loveckých psů.

Existují vyloženě riziková plemena psů, popřípadě koček?

Obrovská variabilita plemen psů předurčuje některá z nich k vyššímu výskytu kožních onemocnění. Klasickým příkladem může být šarpej, který je svým nadbytkem kůže a četnými záhyby ke kožním nemocem přímo předurčen. Studentům občas v žertu říkám, že šarpeje lze považovat za dermatologický atlas. Dalším příkladem mohou být plemena psů s těžkýma klopenýma ušima, u kterých se ve zvýšené míře vyskytují záněty zevních zvukovodů. U koček není plemenná dispozice ve srovnání se psy tak výrazná.

Mohl byste vyjmenovat některé kožní problémy typické pro určitá plemena psů, eventuálně koček?

Není možné provést seriózní výčet závislostí mezi výskytem kožních onemocnění u více než 400 plemen psů a 80 plemen, resp. variet koček. Zkusím se proto na vaši otázku podívat spíše podle skupin plemen nebo podle některých společných znaků. U teriérů se vyskytuje mnohem více alergií, než je tomu u ostatních plemen psů. Např. West Highland white teriér je na jednom z prvních míst. Krátkosrstá plemena se vyznačují zvýšeným výskytem kožních zánětů, tzv. folikulitid. U dalmatinů a dobrmanů jsou záněty chlupových folikulů nezřídka důsledkem demodikózy. Rhodézský ridgeback je disponován k výskytu píštělí v oblasti kohoutku, přičemž píštěl může být velmi hluboká a komunikovat až s páteřním kanálem. U dlouhosrstých plemen psů jsou větším problémem zevní parazitózy, ale také akutní záněty kožního povrchu, tzv. pyotraumatické dermatitidy. Poměrně vysoký výskyt nádorů kůže pozorujeme u bernských salašnických psů, německých boxerů, kerry blue teriérů, ale i u dalších plemen. Tendenci k přeplnění a posléze zánětům paranálních váčků mají obvykle malá plemena psů. Abych se zmínil i o kočkách, uvádím alespoň dva příklady. Dlouhosrstá plemena, např. kočky perské, trpí ve zvýšené míře výskytem kožních mykóz a je mezi nimi také více přenašečů tohoto nepříjemného onemocnění s rizikem onemocnění jejich majitele. Evropské kočky domácí trpí daleko více na záněty zvukovodu parazitárního původu (Otodectes cynotis) a hostí často i blechu kočičí (Ctenocephalides felis). Souvisí to však spíše s tím, že mnohé z nich žijí volným až toulavým způsobem života.

S čím si může poradit majitel zvířete sám a kdy je potřeba vyhledat veterinárního lékaře?

Vnímavý majitel může řadu problémů vyřešit sám a hlavně včas. Pokud psovi po procházce důkladně prohlédnete tlapky a uši, jste schopni ze srsti odstranit řadu cizích těles (osiny, semena trav apod.) ještě předtím, než perforují kůži nebo bubínek. Psovi nebo kočce spíše uškodíme, když budeme drobné kožní léze potírat různými krémy, antibiotickými mastmi nebo dokonce steroidy. Daleko lepší je postižené místo ostříhat, očistit a citlivě dezinfikovat. U koček se přitom nedoporučují přípravky obsahující jód. Veterinárního lékaře je třeba vyhledat u každého onemocnění kůže, které je svědivé, bolestivé, krvácí, rychle se šíří, je provázeno zduřením, otokem, případně se vyskytuje u více zvířat naráz nebo má dokonce potíže i majitel. V těchto případech neváhejte a kontaktujte svého veterináře. Navštivte ho však i tehdy, pokud máte jakékoliv pochybnosti. Jak jsem již vzpomenul v úvodu, je vždy lepší přijít na konzultaci s drobností, než riskovat život zvířete. V době mailové pošty a digitálních fotografií posíláte stále častěji obrázky kožních změn a obratem očekáváte kvalifikovanou radu. Tato forma komunikace má však pouze pomocný charakter, protože nic nenahradí přímý kontakt s majitelem a důkladné vyšetření zvířete na veterinárním zařízení. Následné digitální fotografie informující o dalším vývoji jsou naproti tomu docela užitečné.

Jak vypadá dermatologické vyšetření a jak je asi časově a finančně náročné?

První návštěva pacienta s kožním problémem chce svůj čas a měli bychom si na ni rezervovat alespoň jednu hodinu. Prvních 20 minut potřebujeme k tomu, abychom získali důkladnou anamnézu. Většinou máme k dispozici dermatologický dotazník. Následuje celkové klinické vyšetření psa nebo kočky, které se rozhodně neomezuje pouze na konkrétní kožní problém, ale zkoumáme celkový stav pacienta, a teprve poté se věnujeme změnám na kůži. Prakticky ve všech případech vyšetřujeme pod mikroskopem kožní seškrab, díváme se na vytržené chlupy za účelem posouzení růstové fáze, následuje obvykle vyšetření za použití průhledné lepicí pásky a kožní cytologie. Při onemocnění uší patří mezi standardní metody vyšetření obou uší otoskopem. Pokud máme podezření na mykotické onemocnění, vyšetřujeme pacienta v temné komoře Woodovou lampou a provádíme různá kultivační vyšetření. U komplikovanějších případů bereme krev na stanovení hladin hormonů, posuzujeme funkci vnitřních orgánů, provádíme kožní biopsii, ultrasonografii kůže, příp. kožní alergické testy. Na komplikovanější dermatologické procedury si obvykle pacienty objednáváme a nezřídka je zapotřebí i celkové anestézie. Základní vyšetření bez potřeby narkózy se většinou vejdou do 1000 Kč, speciální vyšetření účtujeme zvlášť.

Doporučil byste nějaká obecná opatření, jak předejít kožním problémům?

Neměli bychom zapomínat, že kvalita osrstění a stav kůže jsou odrazem celkového zdravotního stavu organismu. Základem je kvalitní a vyvážená strava, na které nelze v žádném případě šetřit. Dalším úkolem zodpovědného chovatele je každodenní kontrola psa nebo kočky a péče o srst. Pravidelným pročesáváním, příp. trimováním a koupelemi za použití kvalitních šampónů jsme schopni předejít řadě problémů. Po ošetření by kůže neměla být příliš přesušená, nesmí se však ani zapařit. Velmi důležitou částí prevence onemocnění kůže jsou antiparazitární programy zaměřené proti zevním parazitům. V současnosti existuje široká škála prostředků, které lze používat formou koupelí, sprejů, až po stále populárnější přípravky aplikované přímo na kůži v oblasti kohoutku (tzv. spot on). Poněvadž boj proti parazitům by měl být systematický, zásadně doporučuji i v tomto případě konzultaci s veterinárním lékařem, který poradí, jak ovlivnit vývojové cykly parazitů (např. za použití růstových regulátorů), jaká je nejlepší cesta sanace prostředí apod. Teprve poté je možné dosáhnout hmatatelných výsledků. Zvířata, která nejsou určena k chovu, by měla být zavčas kastrována, resp. sterilizována. Kromě možnosti kontrolovat populaci koček a psů se tímto jednoduchým opatřením snižuje riziko nežádoucích kontaktů a tím i přenos parazitárních a mykotických kožních onemocnění.

Na otázky odpovídal Prof. MVDr. Miroslav Svoboda, CSc.
www.vfu.cz
Zvířata a zdraví 2/2009

Ztráta apetitu

Chuť k jídlu má dvě složky: První je psychologická a souvisí s pamětí a asociací. To znamená, že pokud jedinec udělal dobrou zkušenost s nějakým jídlem, všechno co voní, vypadá nebo chutná podobně, v něm probudí chuť k jídlu. Platí to však i naopak – pokud se při konzumaci nějakého jídla přihodí něco nemilého, nebo když jídlo „nesedne“ a způsobí zažívací problémy, jedinec se všemu, co ho jen vzdáleně připomíná, raději vyhne. S psychologickou složkou chuti k jídlu souvisí i přejídání nebo naopak odmítání potravy ve velkém stresu nebo při frustraci (nenaplnění tužeb a očekávání). Druhá složka se nazývá fyziologická a projevuje se pocitem hladu v případě, že tělo potřebuje výživu.
Anorexie má u koček mnoho různých příčin. Často je ztráta chuti k jídlu první známkou nemoci. Ta se může týkat nejen zažívacího systému (ústní dutina, zuby, jícen, žaludek, střeva, játra, slinivka), ale také ledvin, mozku, krve, nebo i očí, uší, kůže, kloubů a dalších orgánů. Stejně tak jakákoli bolest může způsobit, že kočka nechce jíst. Kočky jsou však citlivé i na zdánlivé maličkosti, které nám připadají zcela banální, ovšem pro kočku jsou vážnou překážkou příjmu krmiva: například se jim nelíbí vůně nových granulí, nemají dobře vymytou misku, nebo je miska umytá novým saponátem.
Velmi častým důvodem nechutenství koček bývá velké vyděšení a stres, například ze změny prostředí po rekonstrukci bytu nebo po přestěhování, ale někdy i po návštěvě veterináře nebo výstavy. Některé kočky vyvede z míry příchod nové osoby či zvířete do domácnosti – zvláště druhá kočka nebo dokonce hravé kotě, které si rázem získá pozornost celé rodiny, může kočku vykolejit tak, že docela ztratí zájem o jídlo.

Co dělat?

Pokud si všimnete, že kočka přestává přijímat potravu, je třeba ji pozorně sledovat. Pro objasnění pravděpodobné příčiny jejího stavu může být důležitá každá maličkost.

• Uvědomte si, zda se ve vaší domácnosti v poslední době něco změnilo: přestěhovali jste se, přibyl nový člen rodiny nebo nové zvíře? Nezapomeňte se o tom zmínit vašemu veterináři, protože to může souviset s nechutenstvím vaší kočky.
• Všímejte si dalších příznaků v souvislosti s nechutenstvím (zvracení, průjem, zácpa, slinění, nechuť k pohybu, častější močení nebo naopak dlouhé období bez močení, naříkání při močení nebo kálení atd.). Pokud se vyskytnou jakékoli abnormality, na nic nečekejte a vyhledejte veterináře.
• Pomozte kočce jíst. Při onemocnění dásní nebo zubů je vhodné jídlo kočce rozmixovat, aby jí kousání nezpůsobovalo bolest. Ohřáté jídlo zase kočce intenzivněji voní (pozor, aby nebylo moc teplé!). Někdy je třeba nějaký čas krmit kočku z ruky nebo s pomocí stříkačky.
• Veškeré změny krmiva provádějte pomalu. Pokud váš veterinář doporučí kočce nějakou speciální dietu, přimíchávejte nové krmivo do starého nejprve v malém množství, aby si kočka na novou chuť a vůni zvykla, a postupně zvyšujte podíl nového krmiva. Když se vám zdá, že kočka jí s menší chutí, přidejte opět trochu větší díl starého krmiva a změnu provádějte ještě pomaleji. Někdy to trvá týden i déle, než se kočka na nové krmivo adaptuje.
• Pokud přestane přijímat potravu kotě ve věku jednoho až šesti týdnů, je už po dvanáctihodinovém hladovění ohroženo na životě. Koťata osiřelá nebo taková, jež matka nemůže kojit, musejí být krmena uměle ze speciální lahvičky nebo umělohmotné stříkačky. Nemohou však dostat kravské mléko, to je pro koťata svým složením nevhodné. Poraďte se s vaším veterinářem o speciálních náhražkách kočičího mléka a také o tom, jak často a jaké dávky koťatům podávat a jak o ně pečovat.

Určení správné diagnózy

Protože příčinou anorexie může být spousta různých faktorů a jejich kombinací, bude muset váš veterinární lékař provést určitá vyšetření, která mu pomohou zjistit, v čem tkví problém. Jaké procedury vás a vaši kočku ve veterinární ordinaci čekají? Bývají to:

• Základní klinické vyšetření zahrnující zevní prohlídku kůže a sliznic včetně dutiny ústní (jazyk, dásně, zuby), auskultaci (poslech fonendoskopem) hrudníku pro posouzení srdeční činnosti a dýchání, palpaci (prohmat) břicha pro zjištění velikosti a tvaru orgánů v břišní dutině, zvážení kočky a změření tělesné teploty.
• Odběr krve a moči, jejichž vyšetření veterináři napoví, který vnitřní orgán by mohl být postižen.
• Rentgenový snímek hrudníku a břicha pro vyloučení například přítomnosti cizího tělesa v žaludku nebo střevech.
• Vyšetření trusu (konzistence, přítomnost krve, nález parazitů).
• Další podrobnější testy, popřípadě zákroky nebo odeslání ke specialistovi podle výsledků předchozích vyšetření a vývoje průběhu onemocnění.

Léčba

Jsou dva základní způsoby léčby: specifická a podpůrná.
Specifická léčba je zaměřena na vlastní příčinu stavu. To znamená, že se snaží v první řadě zmírnit nebo odstranit problém, který zapříčinil ztrátu chuti k jídlu. Příkladem takové léčby může být ošetření nemocných zubů a dásní, které způsobovaly kočce bolest při kousání, nebo chirurgické odstranění cizího tělesa, které ucpávalo střevo, podání antibiotik při bakteriální infekci a podobně.
Podpůrná léčba neodstraní problém, který vyvolal ztrátu chuti k jídlu, ale pomůže kočce napravit škody způsobené hladověním. Patří sem například nitrožilní infuze výživných roztoků, ochucovadla, probiotika, léky podporující chuť k jídlu.
U kočky, která hladoví ze stresu nebo frustrace, je nejdůležitější navodit co možná nejdříve pocit pohody a uvolnění. Některé kočky totiž zůstávají ve stavu napětí, podrážděnosti a nepohody i poté, co byla příčina jejich trápení odstraněna. Přetrvává nechuť nebo střídavá chuť k jídlu, nepečují o srst, nemazlí se, nepředou, neotírají si tvářičky o předměty. Zde bývá užitečným podpůrným prostředkem syntetický tvářový feromon ve formě vaporizéru, popřípadě spreje. Ten je vhodný i pro kočky v rekonvalescenci po prodělaném onemocnění nebo chirurgickém zákroku, aby se dostaly rychleji do dobré psychické formy. Dále jsou velmi užitečné kapky Serene-Um s obsahem taurinu a tryptofanu, které dokážou navodit kočce dobrou náladu a pohodu. Vy sami můžete pro kočku udělat mnoho dobrého tím, že si jí budete více všímat, opatříte jí nový hřejivý pelíšek, nejlépe s výhledem ven, nové škrábadlo nebo hračky, které probudí její lovecké aktivity. S tím, jak se bude kočka dostávat do fyzické i psychické pohody, probudí se i její zájem o jídlo.

MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 1/2008

Všechna tři stádia sají krev

Klíšťata žijící ve střední Evropě a tedy i u nás patří mezi trojhostitelská klíšťata, která se musí při přechodu do dalšího vývojového stádia nasát krve. Po nasátí odpadnou a mění se do dalšího stádia (larva – nymfa – dospělé klíště). Drobné larvy velikosti asi 1 mm sají obvykle na drobných hlodavcích. Na rozdíl od vyšších vývojových stádií mají jen tři páry končetin, jinak však tvar těla zcela odpovídá klíšťatům. Nymfy jsou poněkud větší, měří do 2 mm a mají již čtyři páry končetin. Sají např. na zajících, bažantech a ježcích. Larvy, nymfy i dospělce však můžeme najít přisáté nejen na volně žijících a hospodářských zvířatech, ale běžně na psech, kočkách i lidech. Rozdíl je v přichycení, neboť larvy a nymfy nejsou tak pevně fixované v kůži jako dospělá klíšťata, zejména samice.
Ke kopulaci samce a samičky dochází vždy na hostiteli při sání krve a oplozená samička po odpadnutí klade stovky vajíček volně v přírodě, v parku nebo na zahradě do vyhloubené jamky. Celý vývoj od vajíčka po dospělé klíště trvá podle podmínek jeden až tři roky.

Kdy se vyskytují nejčastěji

Výskyt klíšťat je nejvyšší v jarních měsících (konec dubna, květen) a na podzim. Dobře to charakterizuje rčení, že nejvíce klíšťat bývá, když kvetou trnky a když pak na podzim zrají. V létě je výskyt poněkud nižší, avšak vzhledem k hustotě populace klíšťat a častějšímu pobytu lidí a domácích zvířat v přírodě, je toto období rizikové. Při mírných zimách nejsou výjimkou nálezy přisátých klíšťat ani v prosinci či v lednu.

Zdravotní rizika

Klíšťata poškozují kůži v místě přichycení, u vnímavých jedinců dochází působením slin klíštěte k nervovým změnám provázeným apatií, ospalostí, někdy až ochrnutím (tzv. klíšťová paralýza). Nebezpečnou roli hrají klíšťata jako přenašeči virových, bakteriálních a parazitárních infekcí. Mezi nejznámější nemoci přenášené tímto úporným parazitem patří borelióza, klíšťová encefalitida a další infekce postihující člověka. Onemocnění se však může projevit i na zdravotním stavu psů a koček (borelióza, encefalitida, anaplazmóza). Závažnost klinických příznaků kolísá, některá zvířata zdravotní problémy nemají, u jiných svým průběhem připomínají onemocnění u lidí.

Na Moravě piják lužní

Na jižní Moravě v oblasti Břeclavi žije další druh klíštěte piják lužní (Dermacentor reticulatus). Je poněkud větší než klíště obecné, měří asi 5,5 mm. Základním rozlišovacím znakem je hřbetní štítek, který je ozdoben tygrovanými skvrnami. Piják začíná být aktivní již koncem března a začátkem dubna, horké dny přečkává v úkrytu a znovu se začne objevovat koncem léta a začátkem podzimu. Toto klíště saje na lidech výjimečně, preferuje zvířecí hostitele. Pro psy je velmi nebezpečné, neboť je ve střední Evropě jediným přenašečem krevních parazitů – babezií. Babezióza psů se projevuje náhlou apatií, vysokou teplotou a později tmavou močí v důsledku rozpadu červených krvinek. Infekce není přenosná na člověka. V současné době žije piják jen na ohraničeném území lužních lesů jižní Moravy, a proto je nakažení psů babeziemi u nás omezeno pouze na tuto lokalitu. U našich slovenských sousedů se piják vyskytoval před 15 lety také jen velmi omezeně, nicméně během krátkého období se dokázal plošně rozšířit od východního po západní Slovensko a spolu s ním i babezióza psů. Situace se nyní může postupně zlepšovat, protože je k dispozici vakcína proti babezióze psů.

Nezapomeňte na ochranu

V jižní Evropě, subtropických a tropických zemích, je větší nejen druhové spektrum klíšťat, ale i nemocí, které přenášejí. Pokud zvažujeme dovolenou spolu se svými zvířecími přáteli, je třeba věnovat ochraně před klíšťaty zvýšenou pozornost, jinak jsou vystaveni neúměrnému zdravotnímu riziku.
Naše klíšťata však dokáží být také nebezpečná! Sužují nejen nás, ale i naše psy a kočky, které proto musíme proti klíšťatům chránit. Účinné přípravky jsou k dispozici. Důležité je nezapomenout dodržovat intervaly, obvykle měsíční, mezi jednotlivými aplikacemi. Ošetřením svého psa a kočky chráníme jejich zdraví a bráníme nebezpečí šíření infekcí.

Prof. MVDr. Vlasta Svobodová, CSc.
Ústav parazitologie
FVL VFU Brno
www.vfu.cz
Zvířata a zdraví 2/2009

Mohl byste vyjmenovat nějaké typické vrozené ortopedické vady psů, popřípadě plemenné predispozice k takovým vadám?

Mezi typické a nejznámější v povědomí chovatelské veřejnosti jistě patří dysplazie kyčelního a loketního kloubu, a také luxace čéšky. U těchto ortopedických vad je snaha celosvětově vyčleňovat pozitivní jedince z chovů a tak zamezit vysokému výskytu těchto vad a následných degenerativních onemocnění skeletu, které způsobují. Dysplazie kyčelního kloubu je vyvolána vrozenou laxitou (kloubní volností), která vede k chronické progresivní degeneraci – bolestivé artróze. Pod pojem dysplazie loketního kloubu se řadí tři samostatná onemocnění: nespojený háčkovitý výběžek okovce kosti loketní (UAP), odlomený korunní výběžek kosti loketní (FCP) a osteochondróza kosti pažní. S postupujícím věkem probíhají v dysplastickém loketním kloubu opět artrotické změny. K dysplaziím kyčelních a loketních kloubů jsou predisponována velká a obrovská plemena psů, hlavně retrívři, německý ovčák, rotvajler, bullmastif, cane corso, bernský salašnický pes, boxer, bernardýn, novofundlandský pes, hovawart a leonberger.
K luxaci čéšky dovnitř (mediální) mají větší predispozice malá a trpasličí plemena, například jorkšírský teriér, čivava, trpasličí špic, pražský krysařík, pudl. K luxaci čéšky vně (laterální) dochází spíše u velkých plemena, ovšem v mnohem menším měřítku.

Existují ortopedická onemocnění typická pro určitý věk psa?

U mladých psů se více setkáváme s projevy vrozených a vývojových onemocnění, mezi které mimo dříve zmíněné choroby patří panosteitida – aseptické zánětlivé onemocnění dlouhých kostí velkých plemen mezi 5. a 8. měsícem stáří. Nejčastěji se vyskytuje u německých ovčáků. Jiným příkladem je Legg-Calve-Perthesova choroba (aseptická nekróza hlavice kosti stehenní), která se projevuje zvláště u teriérů kulháním na pánevní končetinu mezi 4. a 12. měsícem stáří, dále také hypertrofická osteodystrofie a v menší míře celá řada osteopatií a myopatií.
Celoživotně jsou psi vystaveni riziku úrazů, které mají za následek pohmoždění a poranění vazů a svalů, růstové deformity kostí, vykloubení a zlomeniny.
Staří psi jsou nejvíce ohroženi artrózou. Toto degenerativní kloubní onemocnění může být vyvoláno předcházejícím úrazem, vrozeným nebo vývojovým onemocněním a obezitou. Je velmi bolestivé a vede k celkovému trvalému omezení pohybu zvířete. Psi již nejsou aktivní a vykazují nechuť k pohybu, setkal jsem se i s tak bolestivými stavy artrózy, které vedly k agresivitě vůči majiteli a členům rodiny. Geronti také více trpí nádorovými onemocněními.

Při diagnostice ortopedických problémů je velkým pomocníkem rentgen. Existují i jiné vhodné zobrazovací metody?

Určitě. K náročnějším, ale velmi přesným a citlivým vyšetřením patří počítačová tomografie (CT) a magnetická rezonance (MRI). Často navazují na úvodní vyšetření rentgenem či ultrazvukem. CT i MRI vyšetření vyžadují klid pacienta, proto je nutné provádět je v celkové anestezii, tak aby bylo dosaženo kvalitního výsledku. CT je nebolestivá vyšetřovací metoda, pomocí které můžeme prohlédnout například páteř nebo klouby. Kombinuje klasické rentgenologické vyšetření s počítačovým systémem, který informace zpracovává. Snímek se tedy jednoduše neexponuje na rentgenový film (jako u obyčejného RTG vyšetření), ale je matematicky spočítán a zobrazen do nejmenších detailů. MRI je moderní vyšetřovací metoda, která velmi přesně zobrazí požadované oblasti. Poskytuje nám důležité informace prakticky o všech orgánech v těle. Zvláště vhodná je tato metoda k zobrazení mozku a míchy. Své místo má ale také při zobrazení pohybového aparátu. Lékař si prohlédne meniskus, aniž by do kolena psa operačně zaváděl artroskop. Silné magnetické pole, které je přístroj schopen vyvolat, ovlivňuje pohyb vodíkových iontů. Vodíkové ionty jsou součástí každé tkáně, každé buňky. Nejvíce vodíku je v molekule vody, a protože vody je v psím těle nadpoloviční většina, je vodík vlastně všude. Každá tkáň má jiný obsah vody, a podle toho se pak zobrazuje na výstupu z rezonance. Přístroj zaznamenává signály z iontů v magnetickém poli a zpracovává údaje pomocí složité výpočetní techniky. Výsledkem je obraz v mnoha ohledech přesnější než obraz CT.
Ultrazvukem (USG) vyšetřujeme hlavně měkké tkáně, tedy svaly a šlachy. Princip vyšetřování ultrazvukem není složitý. Ultrazvukový přístroj vysílá ze sondy lidským uchem neslyšitelné zvukové vlnění o frekvenci 2,5–10 MHz. Zvukové vlny pronikají do vyšetřované oblasti, kde se odrážejí, a malá část odražených zvukových vln se vrací zpět do sondy. Sonda slouží zároveň jako přijímač zvukového vlnění. Informace o intenzitě vlnění a o době, která uplynula mezi vysláním a zachycením ultrazvuku, vyhodnotí počítač zabudovaný v přístroji. Konečná data se zobrazí černobíle na obrazovce.
Z moderních vyšetřovacích, ale zároveň i léčebných metod, je nutné zmínit artroskopii. Díky ní můžeme kloub (u psa nejčastěji kolenní, ramenní a loketní) přímo prohlédnout pomocí endoskopického přístroje a popřípadě v něm provést chirurgický zákrok. Artroskopie je vhodná při podezření, že je poškozena některá z kloubních struktur – chrupavka, vaz, meniskus či kloubní pouzdro. Výhodou tohoto vyšetření je, že odhalené příčiny potíží je možné v některých případech ihned odstranit.
Za důležité v této otázce ale považuji poukázat i na vývoj a modernizaci rentgenologického vyšetření. Nastupuje éra digitalizace rentgenologických pracovišť, která vede ke kvalitnějšímu obrazu než dosud, navíc bez zdlouhavé manipulace s chemikáliemi a snímky při jejich vyvolávání.

Jsou onemocnění nebo úrazy pohybového aparátu psů, které jsou typické pro nějaký sport nebo pracovní využití psa?

V našich podmínkách se nejčastěji s pracovním využitím psa setkáme u armády, policie a bezpečnostních agentur. Vzhledem k tomu, že se pro tuto práci využívají většinou velká plemena, odpovídají tomu i ortopedické problémy a poranění: degenerace kloubů následkem dysplazií a vyšší pohybové zátěže, ruptury vazů. Lovečtí psi jsou v terénu více náchylní ke zlomeninám. Speciální a smutnou kapitolou jsou pro mě souboje loveckých psů s divočáky, které končí často multiorgánovým poraněním s infaustní prognózou. Jednoho jezevčíka mi donesli s překousnutými třemi končetinami a dolní čelistí.
Poměrně málo poranění zaznamenávám u agility, proto jsem stále velkým příznivcem tohoto sportu. Díky návštěvě USA jsem měl možnost seznámit se i s problematikou dostihových chrtů, kteří na závodech často trpí při obrovském svalovém napětí a tlaku na kosti rupturami svalů a šlach, odtržením úponů svalů, a to nejen na končetinách, ale i na hrudníku, úrazy distálních částí končetin s luxacemi či subluxacemi a frakturami malých kostí či pánevní kloubní jamky (acetabula).

Které kosti si psi nejčastěji zlomí, co bývá důvodem takových zranění a jak se obvykle léčí?

Nejčastěji se setkávám se zlomeninami předloktí a kosti holenní, následuje kost stehenní, pak pažní. Hlavní příčinou jsou autoúrazy. Proto majitelům zdůrazňuji hned při prvních návštěvách se štěnětem nutnost perfektního zvládnutí přivolání, případně opodstatněnost chůze na vodítku u frekventovaných cest. Léčba zlomenin by se vždy měla řídit zásadami biologické osteosyntézy: maximálně šetřit měkké tkáně a výživu kostí, být minimálně invazivní a současně zajistit dobrou stabilitu zlomeniny pro časnou rehabilitaci a zátěž.

Řada lidí žije stále v přesvědčení, že zlomená kost nejlépe sroste „pod sádrou“. Jaké jsou dnes další možnosti ošetření zlomenin kostí a kdy je vhodné je použít?

Sádru už dnes nepoužíváme. K fixaci zlomeniny dlahou přistupujeme většinou u nekomplikovaných fraktur u rostoucích zvířat. Pro dlahování máme moderní termoplastické materiály, které jsou dostatečně pevné a přitom lehké. Operační techniky léčby zlomenin využívají náročné přístrojové a nástrojové vybavení a implantáty. Při vnitřní fixaci zlomenin aplikujeme implantáty – osteosyntetické dlahy se šrouby extramedulárně (vně kosti), případně dráty intramedulárně (uvnitř kosti). Na našem pracovišti máme výborné dlouholeté zkušenosti s fixacemi zlomenin akrylátovými extraskeletálními fixátory. Při těchto operacích téměř nezasahujeme do vlastního místa zlomeniny a k pohybu končetiny dochází bezprostředně po operaci. Vnější fixátory psi vesměs dobře snášejí.

Vyskytují se u psů také nádory kostí? Dají se takové případy léčit?

Nádory kostí u psů jsou ve většinou rychle rostoucí, agresivní a metastazující maligní tumory, u nichž konzervativní léčba nemá zásadní efekt na dobu přežití postiženého jedince. Nejdéle přeživším pacientem na naší klinice byl boxer, který byl podroben při časné diagnostice tumoru kosti stehenní amputaci celé pánevní končetiny a žil ještě spokojeně tři roky. Jednalo se ale o výjimku.

Která ortopedická onemocnění mají původ v poruše metabolismu?

Je jich několik, ale jsou velmi vzácná. Ještě před 20 lety, kdy výroba a dovoz kvalitních krmiv u nás teprve začínaly, jsme měli možnost vidět projevy sekundární nutriční hyperparatyreózy, která postihovala velká plemena v růstu a byla způsobena malým obsahem vápníku a vyšším obsahem fosforu v krmivu. To bylo většinou složeno jen z masa a vnitřností. Kosti byly slabé, docházelo k jejich deformitám a patologickým zlomeninám.
Osteopetróza je vzácné onemocnění, u plemene basenji vrozené (autosomálně recesivní porucha).

Můžou mít nemoci pohybového aparátu i infekční příčinu?

Ano, třeba kousnutím může vzniknout osteomyelitida – zánět kosti přímým průnikem infekčních zárodků. U mladých zvířat může často dojít k rozsevu infekce do kostí krví. Pak se objevuje ve více kostech. Stejně mohou vznikat i septické artritidy – záněty kloubů. Také některá celková infekční onemocnění, jako například lymská borelióza, se projeví pohybovými obtížemi.

Existují již endoprotézy např. kyčelních kloubů i pro psy? Kdy je taková operace vhodná, kolik zhruba stojí a jak se po ní psi zotavují?

Ano, existují, na poslední výstavě kongresu ESVOT v Mnichově firmy prezentovaly psí endoprotézy kyčelních, kolenních i loketních kloubů. Nejdéle se používají náhrady kyčelního kloubu, který je poškozen dysplazií, artrózou nebo vážným traumatem. Při zhodnocení vhodnosti totální endoprotézy pro konkrétního pacienta vycházíme z jeho tělesného rámce, míry vlastního poškození kyčelního kloubu, jeho utváření, efektu předcházející léčby, z již provedených zákroků. Musíme zvládnout další současně probíhající onemocnění, která by výsledek mohla zkomplikovat. Cena operace závisí na použití techniky, implantátu, pooperační péči i pracovišti, které tuto službu poskytne. Samotná operace u cementované endoprotézy kyčelního kloubu na našem pracovišti přijde na 40 000 Kč, necementované endoprotézy jsou dražší. Významnou částkou v pooperační péči může být délka hospitalizace po tomto zákroku. Nezbytnou součástí pooperační péče je totiž klidový režim s rehabilitací, který se ne vždy v domácím prostředí podaří zajistit. Psi se většinou po zákroku zotavují dobře a jsou aktivnější, kvalita života se jim dlouhodobě výrazně zvýší.

Na otázky odpovídal
MVDr. Jiří Jahoda
Veterinární klinika Medipet Zlín
www.medipet.cz

Zvířata & zdraví 5/2009

Alespoň jednou štěňata?

Mezi chovateli rozšířený názor, že by každá fena měla mít alespoň jednou štěňata, je ze zdravotního hlediska neopodstatněný. Proto u fen, u kterých nepočítáme s potomstvem, je vhodné včasné provedení kastrace. Pokud nemáme fenu pro chov, pak je to pravděpodobně to nejlepší, co pro ni můžeme udělat. V případě, že chceme štěňata nebo toužíme mít přímého potomka po feně, můžeme kastraci odložit až na dobu, kdy se rozhodneme s chovem skončit.

Zabránit hárání

Nejčastějším důvodem ke kastraci feny je zamezení hárání. Pro majitele je říje feny obdobím nepříjemností, jako jsou poševní výtok (barvení), neposlušnost, útěky, riziko nežádoucího nakrytí a nechtěná gravidita. Častým přáním chovatelů je potlačovat říji své feny hormonálními preparáty ve formě injekcí nebo tablet (deriváty progesteronu). Takovéto zásahy do organismu feny však představují vysoké riziko zdravotních komplikací. Proto je v těchto případech vhodnější fenu vykastrovat, nebo ji nechat hárat.

Kastrace jako prevence nemocí

Mezi další důvody kastrace patří prevence onemocnění pohlavních orgánů, mléčné žlázy a odstranění potíží spojených s pseudograviditou (falešná březost). Rovněž při řešení diabetu (cukrovky) je kastrace nezbytnou součástí léčby.
Nádory mléčné žlázy patří mezi nejvýznamnější skupinu nádorových onemocnění fen. Více než polovina všech novotvarů se vyskytuje právě na mléčné liště. Mezi vyvolávací faktory pro jejich vznik a rozvoj patří steroidní hormony, které vznikají ve vaječnících (estrogeny, progesteron). Kastrací zamezíme produkci těchto pohlavních hormonů, jejichž působení na mléčnou žlázu je hlavním spouštěcím faktorem pro vznik nádorového bujení. Obecně se dá říci, že čím dříve se operace provede, tím větší je ochranný efekt proti tomuto onemocnění. Studiemi bylo prokázáno, že pokud je kastrace provedena ještě před prvním háráním nebo po prvním hárání, dochází k velmi výraznému snížení výskyt nádorů na mléčné žláze. Při odstranění vaječníků před prvním háráním se riziko vzniku těchto novotvarů snižuje o 99 %, před druhým háráním o 92 %. Pokud je kastrace provedena až poté, co u feny proběhnou tři až čtyři říje, pak se tento preventivní účinek kastrace ztrácí.
Nejčastějším onemocněním pohlavního aparátu starších fen je zánět dělohy – pyometra. Hnisavý zánět dělohy je také častou komplikací po aplikaci hormonálních přípravků (např. při přerušení březosti, oddalování říje). Pokud jsou vaječníky preventivně odstraněny a nepodávají se hormonální přípravky, riziko vzniku patologií na vaječnících a děloze nehrozí.

Kdy kastrovat

V našich podmínkách se feny nejčastěji kastrují po dosažení pohlavní dospělosti. U většiny fen je to mezi 7. a 12. měsícem věku, kdy fena poprvé hárá. Zvířata jsou většinou v tomto věku již pohlavně i psychicky vyspělá. V USA se kastrují již štěňata od šesti týdnů věku (útulky) a nebo nechovné feny v 6 měsících stáří.
Optimální termín pro provedení kastrace je nejdříve jeden měsíc po hárání a nejpozději jeden měsíc před očekávaným háráním. Kastraci se nedoporučuje provádět při právě probíhající říji z důvodu většího prokrvení pohlavního aparátu a tím možného většího krvácení.

Jak probíhá operace

Před vlastním chirurgickým zákrokem je nutné zajistit 24hodinovou hladovku, přičemž přístup k tekutinám je zachován.
Vlastní zákrok probíhá v celkové anestezii, kterou je možné volit podle zdravotního stavu zvířete. Na našem pracovišti používáme inhalační anestezii (velmi šetrný způsob vedení narkózy). Tento postup se dá v některých případech nahradit celkovou nitrožilní anestezií. Před vlastní operací se provede standardní příprava operačního pole vyholením srsti, dezinfekcí operačního pole a jeho zarouškováním. U fen většinou volíme chirurgický přístup z linea alba, to znamená na spodní části břišní dutiny, přičemž řez je veden středem břicha od pupku směrem k pánvi. Délka řezu je závislá na velikosti feny (většinou je výrazně menší při pouhém odstranění vaječníků).
Po otevření dutiny břišní se vyhledají a vybaví z dutiny břišní vaječníky, případně i děloha. Cévy zásobující krví tyto orgány se podvážou vstřebatelným šicím materiálem a pohlavní orgány se odstraní. Poté následuje zašití svalové vrstvy, podkoží a kůže. Při nekomplikovaném průběhu operace trvá celý zákrok i s přípravou většinou do jedné hodiny. Při použití inhalační anestezie se fena začíná probouzet bezprostředně po ukončení operace a v průběhu několik desítek minut je již schopna se většinou i sama pohybovat. Kastrace se na většině veterinárních pracovišť provádí ambulantně a pacient je ihned po zákroku předán majitelům do domácího ošetření. Vydání zvířete majiteli je vhodné až po úplném probuzení feny.

Pooperační péče

Fenu můžeme krmit až následný den po operaci stejným krmivem, na které je zvyklá (zpočátku doporučujeme podávání menších dávek vícekrát denně). Přístup k vodě umožníme zvířeti až po nabytí plného vědomí, přičemž příjem tekutin by měl být kontrolovaný a v malých dávkách, aby nedošlo ke zvracení. Ránu je potřeba opakovaně kontrolovat, tak aby byla čistá. Také je nutné zabránit jejímu olizování fenou. Fena nesmí až do vytažení stehů skákat a volně se pohybovat – ideální je venčení na vodítku. Pokud se nevyskytnou komplikace, pak se stehy vytahují za 7 až 10 dní po operaci.

Komplikace a nevýhody kastrace

Kastrace probíhá v naprosté většině případů bez problémů a feny ji snášejí velmi dobře. Musíme si však uvědomit, že se jedná o chirurgický zákrok, který má i svá rizika. V průběhu vlastní operace je to především riziko narkózy, krvácení do dutiny břišní, ponechání operačního materiálu v dutině břišní (roušky) a podvaz močovodu.
Je logické, že narkóza u mladé zdravé feny bude bezpečnější, než u zvířete staršího. Před vlastní operací je vhodné provést předoperační vyšetření: hematologickou a biochemickou analýzu krve, RTG hrudníku a EKG. Stejně důležitý jako výběr anestetika je i monitoring pacienta při narkóze. Životní funkce se sledují jednak klinicky, a také pomocí přístrojů, jakými jsou např. pulzní oxymetr (sleduje sycení krve kyslíkem), elektrokardiograf (sleduje činnost srdce) a kapnograf (měří množství vydechovaného kysličníku uhličitého).

• Rané pooperační komplikace: Kastrace patří k náročnějším chirurgickým zákrokům v dutině břišní. Hlavními pooperačními komplikacemi jsou infekce a krvácení. Rizika jejich vzniku je možné minimalizovat dodržováním standardních postupů, nicméně zcela vyloučit je nikdy nelze. K naprosto nezbytným zásadám při operacích patří asepse, sterilita, antibiotická clona a dostatečné tlumení bolesti. Je nutné zamezit olizování operační rány a její následné infekci nebo dehiscenci (rozestoupení).
• Pozdní pooperační komplikace: V případě, že nedojde ke kompletnímu odstranění vaječníků, objevuje se u feny po určité době po operaci opět říje. Také se může vyvinout pahýlová pyometra v případě, kdy nedošlo i k úplnému odstranění dělohy.
• Močová inkontinence: Výskyt močové inkontinence u kastrovaných fen je dáván do souvislosti s poklesem produkce estrogenů. Výskyt je vyšší u fen větších plemen a u obézních jedinců. Projevy mohou mít různou intenzitu od nočního pomočování několikrát do roka až po neschopnost zadržet moč, která pak spontánně odkapává neustále.
• Problémy se srstí: Jedná se o vzácné onemocnění projevující se ztrátou srsti v okolí zevních genitálií a řitního otvoru s přechodem na boky a břicho. U dlouhosrstých plemen, a to především u fen s rezavou barvou srsti, se může změnit barva srsti (zesvětlá) a také u nich pozorujeme absenci pesíků, takže postižená místa vyvolávají dojem štěněcí srsti.
• Obezita: U vykastrovaných fen se snižuje bazální metabolismus a to znamená, že fena má podstatně nižší spotřebu energie. Proto nezměněné dávky krmiva po kastraci vedou k ukládání přebytečné energie ve formě tuku. Řešením je snížení energetické hodnoty nabízeného krmiva, ovšem s dostatečným množstvím a vhodným poměrem ostatních složek. Tomuto účelu nejlépe vyhovují kvalitní komerční krmiva typu „light“ nebo speciální veterinární diety. Dále je nutné zajistit dostatečnou fyzickou zátěž.

Na závěr je možné říci, že provedení kastrace feny má samozřejmě své výhody i jisté nevýhody. Nicméně je zřejmé, že u jedinců, u kterých není záměrem zachování plodnosti, pozitiva velkou měrou převažují nad negativy. Kastrace je prevencí výskytu některých závažných onemocnění a může významně prodloužit život feny.

MVDr. Roman Vitásek, Ph.D.
Klinika chorob psů a koček – Oddělení reprodukce
Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
www.vfu.cz

Zvířata a zdraví 5/2009

S nechutenstvím a odmítáním potravy se setkáváme poměrně často u koček a u trpasličích plemen psů. Většinou se tyto projevy přičítají jejich příliš mlsným jazýčkům. Mohou mít i jiný důvod? Jak poznat, kdy jde o vážný problém?

Ztráta chuti k příjmu krmiva, nechutenství, odmítání krmiva (anorexie) představuje běžný příznak řady onemocnění. U psa a kočky je porucha příjmu krmiva často prvním registrovaným klinickým příznakem onemocnění. Vzhledem k tomu, že většina majitelů spojuje dobrý apetit s dobrým zdravotním stavem, sledují mnozí z nich příjem krmiva jejich zvířete velmi pozorně. Příjem krmiva může být ovlivněn mnoha systémovými, ale i lokálními chorobnými procesy. Ztráta chuti k příjmu krmiva však většinou nepředstavuje rozhodující a specifický klinický příznak konkrétního onemocnění. Jedná se spíše o nespecifický příznak zaznamenávaný při mnoha chorobách. Lačnění trvající 24–48 hodin většinou nepředstavuje riziko. Při déle trvajícím nechutenství je dobré se o dalším postupu poradit s veterinárním lékařem. S návštěvou veterinárního zařízení není radno otálet v případech, kdy je nechutenství doprovázeno dalšími, zejména akutně nastoupivšími klinickými příznaky, např. abnormálním močením, zvracením, průjmem, kašlem apod.

Někteří psi a kočky sice přijímají potravu s chutí, ale přesto dobře neprospívají – nemají kvalitní srst, hubnou, nejsou v dobré kondici. Jaká vyšetření by měli majitelé s takovými zvířaty podstoupit?

Pokud u pacientů přijímajících krmivo s chutí dochází současně k hubnutí, znamená to, že příjem živin nepokryje fyziologické potřeby zvířete. Příčin tohoto jevu je celá řada a patří mezi ně např. nevhodné složení krmné dávky, malabsorpční syndrom (zahrnuje procesy, při nichž v důsledku poruch trávení a vstřebávání živin dochází ke vzniku onemocnění z nedostatku těchto látek – mezi tyto procesy můžeme zahrnout např. zevněsekretorickou nedostatečnost slinivky břišní, onemocnění sliznice tenkého střeva, onemocnění jater a žlučových cest), dále hypertyreóza (onemocnění štítné žlázy), megaezofagus (onemocnění jícnu) a některá onemocnění jater. Ve všech případech by stanovení dalšího postupu mělo vycházet z anamnézy (sběru dat od majitele, především z pečlivého vyhodnocení podávaného krmiva) a ze základního klinického vyšetření. Vhodné je také parazitologické vyšetření tří vzorků trusu. V případě, že se nepodaří stanovit příčinu, je nutné přistoupit k provedení dalších vyšetření, například hematologického a biochemického vyšetření krve, vyšetření moči, k vyšetření zažívacího traktu s pomocí zobrazovacích metod apod.

Co bývá nejčastější příčinou zvracení u psů a u koček?

K nejčastějším příčinám akutního zvracení u malých zvířat patří akutní zánět žaludku a střev. Akutní zánět žaludku a tenkých střev se obvykle vyskytují současně a mají shodnou příčinu. Vzhledem k tomu, že se mnohdy nejedná o zánět v pravém slova smyslu, bylo by přesnější označovat tato onemocnění jen jako akutní zvracení a průjem. Nejčastějšími příčinami jsou dietetické faktory, pozření toxinů (včetně některých léků) nebo cizích těles, dále jsou to parazité, původci infekcí (viry, méně často bakterie), neadekvátní reakce na potravu a některá systémová onemocnění. Mezi častější příčiny chronického zvracení patří systémová onemocnění (např. selhání ledvin, onemocnění jater, onemocnění slinivky břišní, diabetes mellitus, Addisonova choroba) a chronická onemocnění vlastní trávicí trubice (chronický zánět žaludku, nespecifické střevní záněty, neoplazie trávicí trubice, cizí tělesa v trávicí trubici atd.).

Jak poznáme, kdy můžeme vyčkat a kdy je třeba jít okamžitě k veterináři?

V případech se známou závažnou příčinou, například pozření cizího tělesa, intoxikace apod., je pro její řešení zapotřebí vyhledat pomoc veterinárního lékaře. V případech, kdy jsme si vědomi dietní chyby, příčina není zřejmá a není přítomen žádný z tzv. varovných příznaků (např. výrazná bolest břicha, přítomnost krve ve zvratcích či ve stolici, výrazná apatie, slabost, přetrvávající nechutenství, horečka, hubnutí apod.), je možné s kontaktem lékaře vyčkat 24 hodin. Při jakékoliv pochybnosti však není vhodné návštěvu či alespoň telefonický kontakt odkládat. V případech chronického zvracení a při akutním zvracení, které je provázeno narušením všeobecného zdravotního stavu, je nutné provedení potřebných vyšetření a tudíž návštěva veterinární ordinace.

Setkáváte se u psů, eventuálně u koček, s žaludečními vředy? Jak velkou roli v případě tohoto onemocnění hraje u zvířat stres?

S rostoucím využíváním endoskopického vyšetření se vředy u psů a koček zjišťují častěji než dříve. Peptický vřed, tj. vřed vznikající následkem natrávení žaludeční sliznice žaludeční šťávou, je však u malých zvířat ve srovnání s člověkem méně častým onemocněním. Nejčastějšími příčinami ulcerace trávicí trubice malých zvířat jsou zhoubné nádory žaludku a aplikace přípravků ze skupiny NSAID (např. kyselina acetylsalicylová – Aspirin, ibuprofen). Stresové stavy mohou hrát v rozvoji ulcerací významnou úlohu. Jedná se zejména o závažné chorobné stavy, např. sepse, šok, traumata, popáleniny. S vysokým rizikem vzniku stresových vředů se setkáváme zejména u pacientů vyžadujících intenzivní péči.

Jak se zachovat, když se u psa či kočky vyskytne akutní průjem?

V případech, kdy je známa závažná příčina nebo dochází k narušení všeobecného zdravotního stavu (výskyt varovných příznaků – viz výše), je nutné vyhledat pomoc veterinárního lékaře. Z hlediska tradičních opatření je hlavní zásadou poskytnutí „odpočinku“ trávicímu traktu prostřednictvím lačnění. Pokud bylo dospělé zvíře na počátku onemocnění v dobrém výživném stavu, nemá několikadenní hladovka negativní účinky. Pokud pacient pouze průjmuje a nezvrací, umožníme mu přístup k vodě. Doporučuje se podávat tekutiny o teplotě mezi pokojovou a tělesnou teplotou. Doma lze použít i vlažný ruský čaj. K vodě nebo k čaji je vhodné přidat špetku kuchyňské soli na 0,5 l objemu a osladit je glukózou (Glukopur) do koncentrace nejvýše 10 %. Krmivo podáváme až po uplynutí 24 hodin od zahájení hladovky. Dietní krmivo předkládáme v malých dávkách co nejčastěji, to znamená 3–6x denně. Krmivo by mělo mít měkkou konzistenci a mělo by být ohřáté téměř na tělesnou teplotu. Jako příklad diety je možné doporučit vařenou bílou rýži a nízkotučný tvaroh, tofu nebo vařené libové bílé maso s přídavkem lžičky rostlinného oleje. Kromě toho je možné použít celou řadu komerčních krmiv. Při příznivém průběhu onemocnění podáváme dietu 2–7 dnů a pak se během 5–10 dnů postupně vracíme k normálnímu způsobu krmení. V případech, kdy zmíněná opatření nevedou během 2–3 dnů ke zlepšení zdravotního stavu, je nutné vyhledat pomoc veterinárního lékaře.

Co bývá příčinou střídavých nebo chronických průjmů?

Za chronický průjem považujeme průjem trvající déle než 3–4 týdny. Zpravidla nebývá vyvolán dietními chybami, intoxikacemi nebo viry. Stejně tak bakterie vyvolávají obvykle průjmy akutní. K častějším příčinám chronického průjmu patří: nespecifické střevní záněty (skupina chronických zánětů střeva s neznámou, pravděpodobně imunitně zprostředkovanou příčinou), syndrom bakteriálního přerůstání tenkého střeva a průjmy reagující na podání antibiotik, nádory, lymfangiektázie (onemocnění charakterizované neadekvátní funkcí mízních cév střeva), zevněsekretorická nedostatečnost slinivky břišní, onemocnění jater a onemocnění ledvin.

Trpí psi a kočky na nemoci žlučníku, podobně jako lidé?

Onemocnění žlučníku a žlučových cest se u psa a kočky, na rozdíl od člověka, vyskytují s poměrně nízkou frekvencí.

K trávicímu traktu patří také slinivka břišní. Jakými příznaky se projeví její případná onemocnění?

K častějším onemocněním zevněsekretorické části slinivky břišní patří její akutní či chronický zánět a zevněsekretorická nedostatečnost. S akutním zánětem slinivky břišní se nejčastěji setkáváme u starších obézních psů. Takovéto onemocnění se nejčastěji projeví zvracením, nechutenstvím, apatií a bolestivostí břicha. S chronickým zánětem se častěji setkáváme u koček. Projevuje se značně nespecifickými klinickými příznaky (občasné nechutenství, apatie, zvracení a bolestivost břicha) a diagnostikuje se obtížně. Projevy zevněsekretorické nedostatečnosti zahrnují nadměrný příjem krmiva, hubnutí a průjem.

Ještě pár dotazů k jevům, které nevypadají příliš závažné, ale bývají na obtíž: Některým psům se z dutiny ústní line odporný zápach. Většinou se příčina hledá na zubech – jaký jiný původ může zápach mít a co se proti tomu dá dělat?

Se zápachem z dutiny ústní se setkáme častěji u psa než u kočky. Kromě tradičního spojení s onemocněním zubů může mít i řadu jiných příčin, ke kterým patří např. příčiny spojené s příjmem potravy (potrava bohatá na bílkoviny, špatně stravitelné bílkoviny), ostatní onemocnění dutiny ústní (zánět, cizí tělesa, nádory), onemocnění hltanu (zánět, cizí tělesa, nádory), onemocnění jícnu (megaezofagus, cizí tělesa), onemocnění tenkého střeva a slinivky břišní, onemocnění dýchacího aparátu (zánět sliznice dutiny nosní, zápal plic), onemocnění kůže, metabolická onemocnění (selhání ledvin, cukrovka) a zápach spojený s péčí o povrch těla.

Jsou psi, kteří trpí nadýmáním a „větry“, jak se lidově říká. Co bývá příčinou? Je známa i nějaká plemenná predispozice k tomuto problému?

Jako „větry“ (flatulence) označujeme odchod plynů řitním otvorem. Častěji se tento jev zjišťuje u psů než u koček a z hlediska plemenné predispozice se lze s tímto příznakem setkat častěji u brachycefalických (krátkolebých) plemen psů. Příčinou může být spolykaný vzduch (aerofagie, např. u zmiňovaných brachycefalických psů), krmivo bohaté na zdroje vysoce fermentovatelné vlákniny (luštěniny, zelí), dietní chyby (překrmení, zkažené krmivo) a porucha zpracování živin v tenkém střevě (malasimilace), se kterou se lze setkat při onemocněních, jako jsou zevněsekretorická nedostatečnost slinivky břišní či chronická onemocnění tenkého střeva.

Na otázky odpovídal MVDr. Roman Husník, Ph.D. , Klinika chorob psů a koček FVL VFU Brno, www.vfu.cz
Zvířata & zdraví 1/2009

Podchlazení

Některá plemena psů zbožňují zimu a naopak trpí v létě, kdy je trápí vysoké teploty. Jsou to zejména severská a horská plemena psů. Ostatní psi ale mohou utrpět vážné podchlazení v případě, že jsou během mrazivé noci ponecháni venku. Podchlazený pes je apatický a otupělý, v extrémních případech může být i v bezvědomí. V lehčích případech pomůže psa přenést do tepla, zabalit do teplých přikrývek a dát napít teplou vodu. V těžších případech, kdy je pes výrazně apatický, nebo dokonce v bezvědomí, je nutné vyhledat veterináře.

Omrzliny

Omrzliny se ošetřují ohřátím postižené tkáně v mírně teplé vodě. Vhodné je podání léků proti bolesti, ale je nutné si uvědomit, že léky vhodné pro lidi nemusí být vhodné pro psy a pro kočky, proto je lepší obrátit se na pomoc veterináře. Těžké případy omrzlin vyžadují chirurgické ošetření.

Poškození tlapek posypovou solí

Posypová sůl je známý problém městských psů. Někteří psi jsou na její působení citlivější, jiní méně. Na trhu je dostatek různých kosmetických krémů, které tento problém pomáhají mírnit. Po návratu z vycházky vždy tlapky pečlivě omyjeme v teplé vodě. Pokud dojde k podráždění posypovou solí, je vhodné postižené polštářky potírat jakoukoli inertní mastí, jako je například Indulona, Calcium pantothenicum apod.

Úrazy při sportování

Lyžování a bruslení může způsobit úraz nejen sportuchtivým lidem, ale i psům, kteří kolem lyžařů či bruslařů pobíhají. Na prvním místě je třeba zdůraznit, že volné pobíhání psů po sportovištích je velmi nebezpečné a ve sportovních areálech je provozovatelé z bezpečnostních důvodů ani nedovolují. Úrazy zvířat proto hrozí hlavně na běžkařských trasách v lesích a na přírodních lyžařských svazích a kluzištích. Pokud pes skotačí kolem bruslícího či lyžujícího majitele, snadno dojde k řeznému poranění tlapky způsobenému lyží či bruslí. Tyto rány zpravidla dost krvácejí a je nutné je chirurgicky ošetřit (zašití, obvaz, antibiotika).

Utonutí pod ledem

Bohužel není vzácností, že se na zamrzlém rybníku nebo přehradě prolomí led pod pobíhajícím psem. Pokud se tato událost nestane blízko břehu, je naděje na jeho záchranu velmi malá. Pes se nedokáže zachytit hozeného lana nebo větve a přístup k němu není možný, proto je v takovém případě odkázán jen na vlastní síly. Většina takových případů konči tragicky. Nikdy proto nenechávejte psy volně pobíhat po zamrzlých vodních plochách, pokud si nejste zcela jisti, že led je natolik pevný, že unese i člověka.

Zažívací obtíže

Pro někoho je to možná překvapující, ale v zimě narůstá počet případů zvracení a průjmu po pozření odpadků. Je to z toho důvodu, že volně odhozené zbytky, odpadky a mrtvá těla volně žijících zvířat se v zimě rozkládají mnohem pomaleji, a proto se jich venku povaluje relativně více. Psi s nimi tak častěji přicházejí do kontaktu a roste pravděpodobnost, že pozřou něco nevhodného.

Nemoc z chladových aglutininů

Zvláštním a vzácným onemocněním je tzv. nemoc z chladových aglutininů. Je to imunitně podmíněné onemocnění, při kterém za nízkých teplot reagují protilátky s vlastními červenými krvinkami. Nemoc se projevuje na periferních částech těla, zejména ušních boltcích a špičce ocasu, které zčervenají a tvoří se na nich stroupky z odumřelé tkáně.

MVDr. Veronika Grymová
Veterinární klinika Avetum, Brno
Zvířata & zdraví 2/2009

Závažné poškození, obtížná diagnostika

Některé klinické studie uvádějí, že neprůchodnost střeva způsobená lineárním cizím tělesem je spojena až s 30% úmrtností. Je to dáno tím, že lineární cizí těleso může poškodit rozsáhlý úsek trávicího traktu. Dochází totiž k tomu, že se stěna střeva doslova „prořeže“ při snaze cizí těleso vypudit. Mnohdy k takovému poškození dojde na několika místech. Důsledkem toho se rozvíjejí závažné komplikace. Jednou z nich je například zánět pobřišnice.
Nebezpečnost těchto cizích těles je i v tom, že se obtížně diagnostikují běžným rentgenologickým vyšetřením. Příznaky bývají pozvolné, u některých pacientů z počátku ne příliš dramatické, ale později s o to většími následky.
Při operačním ošetření je nutné mnohdy otevřít žaludek, střevo dokonce na několika místech, tak aby bylo možné dlouhé lineární cizí těleso bezpečně vybavit. V případech, kdy dojde k prořezání cizího tělesa stěnou střeva, musíme odstranit celou jeho poškozenou část.
U koček dochází typicky k uvíznutí např. nitě kolem kořene jazyka. Ta potom v závislosti na své délce může poškodit značnou část trávicí trubice. Může dojít k traumatizaci jícnu, žaludku i střeva, proto je nutné při každém podezření na lineární cizí těleso u koček důkladně vyšetřit jejich dutinu ústní.

Rizikové skupiny: kočky a mladí psi

Lineární cizí tělesa jsou typická pro kočky, které si rády hrají s provázky či klubky nití, ale relativně častá jsou i u psů.
Obecně lze říci, že mladí jedinci mají větší tendenci k pozření cizích těles. Souvisí to do jisté míry s jejich hravostí a zvědavostí, kdy třeba při hře rozkoušou nějakou hračku a poté ji spolknou. Setkávám se docela často s případy, kdy mladý pes rozkouše oblečení nebo boty majitele, které pak sežere. Právě části textilií představují riziko v podobě lineárního tělesa.
Zaručený recept, jak tomuto problému u našich mazlíčků předejít, asi neexistuje. Sám si nedokážu představit, že bych své kočce zakázal hrát si s plyšovou myší na provázku. Určitou prevenci ale vidím například u psů v tom, že odstraníme možné zdroje lineárních těles z jejich dosahu, a to především u jedinců, kteří mají tendenci kousat například oblečení, deky v kotci apod.

Jak poznat problém a kdy jít k lékaři

Příznaky uvíznutí lineárních cizích těles v zažívacím traktu bývají nespecifické, tj. mohou připomínat jakékoliv onemocnění břicha. Nejčastěji k nim patří zvracení, apatie, nechutenství, hubnutí v některých případech průjem. Bolestivost dutiny břišní nemusí být na pohmat dobře rozpoznatelná. Doporučuji proto návštěvu veterinárního lékaře v případech, když je zvracení časté (třikrát a vícekrát denně), nebo když k němu dochází několik dnů po sobě (dva a více), a to bez odezvy na dietní opatření.
A co dělat, když pes sežere třeba igelitový sáček nebo kus hadru? Hlavně nepanikařit! Nejdříve se přesvědčte o tom, kolik toho opravdu sežral. To, že něco sežral, ještě nemusí znamenat, že dojde k neprůchodnosti trávicího traktu, a už vůbec ne, že váš miláček musí umřít. V případech, kdy pes zkonzumoval velkou část např. vašeho trička, je vhodné zavčas navštívit veterinárního lékaře, který může vyvolat zvracení. Na některých pracovištích lze vybavit cizí těleso ze žaludku endoskopicky (tzn. bez nutnosti operace).
V případě, když se cizí těleso dostane až do střeva, je nutné pravidelně kontrolovat zdravotní stav pacienta, v indikovaných případech pak provést zobrazovací diagnostiku založenou na kontrastním vyšetření trávicího traktu či ultrasonografickém vyšetření dutiny břišní.

Péče o pacienta po operaci

Pooperační opatření vycházejí ze závažnosti stavu. Záleží na tom, jak moc a v jakém rozsahu bylo střevo poškozené, zda bylo nutné provést odstranění jeho části apod. Obecně se doporučuje na 24–48 hodin omezit příjem tekutin a potravy. To znamená, že po tuto dobu musí pacient dostávat nitrožilní výživu. Kromě antibiotik jsou důležité infuze pro zajištění normální hydratace. Poté začínáme vodou a kašovitou stravou. Je možné podávat speciální komerčně dostupné diety určené pro pacienty v rekonvalescenci, nebo vařit diety, jako je například kuřecí maso s rýží apod. Přechod na běžnou stravu většinou doporučuji za 5–7 dní po operaci.
V případě, kdy pooperační období probíhá bez komplikací, nemívají pacienti žádné trvalé následky. Při nutnosti resekce velkého úseku tenkého střeva (polovina a více) hrozí rizika poruch trávení, v případech prodělaného zánětu pobřišnice je pak reálné riziko vzniku pooperačních srůstů.

MVDr. Michal Crha, PhD.
Klinika chorob psů a koček FVL VFU Brno
www.vfu.cz
Zvířata & zdraví 2/2009