Zvířata & Zdraví

Když pes kousne dítě

hana — Mon, 19 Mar 2012 11:40:56 +0000

Pokousání dítěte psem je vždycky obrovskou tragédií. Dítě utrpí nejen fyzická poranění, ale takový zážitek pořádně a na dlouho otřese i jeho psychikou.
Dobře socializovaní psi většinou s dětmi nemají problém a nahlížejí na ně jako na mláďata vlastního druhu. Jenže s těmi si dokonale rozumějí s pomocí řeči těla, a když náhodou rozpustilé štěně nechápe, že hra je u konce, usměrní dospělý pes jeho dovádění rázným chňapnutím. Takový zákrok na kůži chráněné kožíškem nezanechá žádnou stopu, ale pokud je namířen k jemné pleti na tvářičce dítěte, následky bývají hrozivé.
Opatrnosti proto nikdy nezbývá. Přečtěte si malé zamyšlení na toto téma v článku Pozor, kouše!

Teritoriální chování

spalekhonza — Thu, 04 Nov 2010 05:00:38 +0000

Psi i kočky, zvláště samčího pohlaví, velmi často vykazují příznaky teritoriálního chování. Místa, která považují za vlastní území, si označují močí, trusem a hrabáním. Někteří jen jedním z uvedených způsobů, jiní kombinací všech. Proč? V moči, ve výkalech i v sekretu kožních žlázek na tlapkách jsou specifické chemické látky charakteristické pro určitý druh a pro konkrétního jedince. Říkáme jim feromony. Pomocí těchto pachových značek spolu zvířata komunikují. Ve volné přírodě je získání, vymezení a obrana dostatečně velkého teritoria, ve kterém jedinec nebo skupina loví, odpočívá a odchovává mláďata, nezbytné k přežití. Proto každý vetřelec, který teritorium naruší, musí počítat s tím, že bude za svou opovážlivost ztrestán. A obránce pak důkladně obnoví všechny značky na hranicích, aby se jejich narušení neopakovalo.
Ani přes dlouhé soužití s lidmi se teritoriální cítění u psů a kocourů nevytratilo a mnohdy nám je jak úporné značkování, tak agrese spojená s obranou území na obtíž. Protože je toto chování úzce spjato se samčím pohlavním hormonem testosteronem, dá se většinou úspěšně ovlivnit kastrací. Zatímco u kocourů je tento zákrok již zcela běžný, u psů tak častý není. Více se o něm dozvíte v článku Kastrace psa.
Ne všechno nežádoucí chování psa však vyřeší kastrace. Pro představu, co lze očekávat od kastrace a co je třeba řešit jiným způsobem, si přečtěte článek Venku je z něj vrah.
O případu kocouřího teritoriálního chování se dočtete v článečku Své teritorium si navoním sám.

Co dělat při úrazu

spalekhonza — Mon, 01 Nov 2010 14:37:05 +0000

Úrazy malých zvířat se objevují relativně často zejména ve městech. Přestože nikdo určitě nevystavuje své zvíře nebezpečí úmyslně, je třeba s takovou událostí počítat a připravit se na ni. Úraz může totiž vést k narušení celkového stavu zvířete s rizikem úhynu. Někdy mají vážnější úrazy i dlouhodobé následky, které mohou ovlivnit celý budoucí život psa nebo kočky.
Přečtěte si, jak poskytnout zraněnému zvířeti první pomoc a které úrazy si vyžadují bezodkladný transport ne veterinární kliniku.

Přečíst si:
Co dělat, když dojde k úrazu

Co dělat, když dojde k úrazu

spalekhonza — Mon, 01 Nov 2010 14:35:11 +0000

Pod pojem úraz (trauma) zahrnujeme jakékoli náhlé narušení zdravotního stavu zvířete v důsledku nejčastěji mechanického (méně často elektrického nebo chemického) inzultu. Mezi příčinami traumat stojí na předních místech autoúrazy (psi), pády z výšky (kočky), pokousání a střelná poranění. Bohužel se nezřídka stává, že zvíře je nalezeno bez možnosti určit, co se v předcházejícím čase stalo (zaběhnutí psi, volně chované domácí kočky), případně komu pacient patří.
Přístup k traumatickému pacientovi se odehrává ve dvou úrovních, které na sebe těsně navazují. První pomoc poskytuje laik (majitel, svědek nehody), který musí učinit základní a velmi důležité rozhodnutí, zda psa nebo kočku dopravit k veterinárnímu lékaři k dalšímu odbornému ošetření, nebo zda bude schopen následky nehody zvládnout doma. Proto bych na začátku rád uvedl zásady první pomoci a základní schémata, podle nichž se laik rozhoduje o dalším ošetření pacienta.
Obecně lze říci, že správně poskytnutá první pomoc nebo včasná doprava k veterinárnímu lékaři může výrazně ovlivnit výsledky odborného ošetření. Naopak oddálení ošetření u veterináře může vést ke zhoršení prognózy definitivního vyřešení problému.

První pomoc

První pomoc zvířeti postiženému traumatem je relativně odlišná od situace v humánní medicíně. Rozdíly jsou ovlivněny druhem zvířete, možnostmi majitele, odlišnostmi v manipulaci s postiženým pacientem. Pro srovnání uvádím rozbor zásad pěti T ve veterinární kritické medicíně.

Tekutiny: Tekutinová terapie představuje z celkového hlediska jednu z nejdůležitějších součástí léčby. V případě výrazného krvácení nebo šoku není obvykle možné zajistit dostatečný objem a rychlost podání tekutin normální cestou. Zvířeti, které je v traumatickém šoku, často je dezorientováno nebo trpí bolestmi, se tekutiny podávají velmi obtížně. Proto je nutné rychle vyhledat odbornou pomoc a stabilizovat objem a tlak cirkulujících tekutin intravenózní infuzí.

Teplo: Ztráta tělesné teploty může vytvořit předpoklady pro nástup komplikací, které prohlubují riziko vzniku a rozvoje šoku. Platí to zejména v zimních měsících. Zabalení pacienta do deky má však ještě další smysl: omezí jeho pohyb. To může zlepšit prognózu zvláště u úrazů páteře.
Transport: V případě závažných traumat je transport k veterinárnímu lékaři jedinou možností, jak určit, do jaké míry byl organismus postižen, jak zavést účinnou terapii a stanovit okamžitou a dlouhodobou prognózu následků poranění.
Ticho: Pacient v posttraumatickém stavu je velmi citlivý na jakoukoli nešetrnou manipulaci. Jedná se o součást obranných mechanismů. Velmi často dochází k pokousání majitele nebo jiné ošetřující osoby.
Tišící prostředky: Podání prostředků proti bolesti (analgetik) může v určitých případech vést ke zvýšení komfortu pacienta. Jejich aplikace však naráží na několik komplikujících faktorů. Prvním z nich je absolutní kontraindikace analgetické terapie v případech poranění páteře. Bolest patří mezi obranné mechanismy organismu a zabraňuje pohybu pacienta. V případě vyblokování bolesti analgetiky může dojít k takové pohyblivosti, která může vést k dalšímu (často nevratnému) poškození míchy. Další komplikací je nevhodnost humánních analgetik pro psy a kočky. Je například zcela nevhodné podávat psům a zejména kočkám ibuprofen (Brufen), paracetamol (Paralen) a salicyláty (Acylpirin) vzhledem k riziku žaludečního krvácení. Ostatní analgetika zatěžují jaterní metabolismus a většinou nemají u malých zvířat účinky popisované u lidí. Ve veterinární medicíně se s úspěchem používá škála analgetik opiátového typu, které má k dispozici veterinární lékař. Obecně lze tedy říci, že rozhodnutí, zda analgetika aplikovat, je vhodné ponechat na veterináři.
Z přehledu vyplývá, že majitel má relativně málo možností, jak pomoci zraněnému zvířeti v domácím prostředí. Na prvním místě mezi laickými prostředky prvotní pomoci tedy stojí transport.

Bezodkladný transport

Dále jsou vyjmenovány stavy, které by měly být jasným důvodem pro okamžitý transport pacienta k veterinárnímu lékaři. Jen ten je schopen poskytnout rychlou a kvalifikovanou odbornou pomoc.

Zhoršující se stupeň vědomí, bezvědomí, apatie, dezorientace: Poranění hlavy spojená s otřesem (komocí), zhmožděním (kontuzí) mozku, zlomeninami lebečních kostí a výrony krve do mozku vedou často ke snížení vnímání pacienta. Tyto stavy vyžadují okamžitou intenzivní terapii a prognóza jejich vyléčení je často sporná. Mezi nejčastější příznaky patří snížený stupeň vědomí, oděrky nebo jiná poranění kůže na hlavě, krvácení z nosu nebo uší, nestejně velké zorničky nebo jejich fixace v uzavřené či otevřené poloze, abnormální postoj nebo pohyb zvířete, stáčení hlavy na stranu a další. Tyto příznaky se mohou vyvinout s určitým zpožděním (většinou do 24 hodin) v souvislosti s otokem mozku.
Vnější krvácení: Výrazné krvácení vede ke snížení cirkulujícího objemu tekutin, k poklesu krevního tlaku a k nástupu šoku, který se bez terapie prohlubuje a nakonec způsobí smrt. Zastavit krvácení z periferní cévy tedy patří mezi nejdůležitější úkoly v první pomoci. Tepenné krvácení je samozřejmě nebezpečnější než žilní. Je možné přiložit jakýkoli improvizovaný kompresní obvaz nebo založit škrtidlo a rychle vyhledat odbornou pomoc.
Vnitřní krvácení: Vnitřní krvácení se v zásadě projevuje stejnými příznaky jako vnější, ale bez známek vnějšího poranění. Určení stupně, lokalizace a samozřejmě zastavení vnitřního krvácení je složitější a vyžaduje různě agresivní odbornou pomoc.
Poranění páteře: Poranění páteře jsou velmi náročná na šetrnou manipulaci a transport pacienta. Podezření vzniká při nástupu různě progresivních obrn, zejména pánevních končetin. Pacient musí být umístěn nejlépe na pevnou podložku a přenášen pouze na ní. U zvířete by měl být stále přítomen někdo, kdo může zabránit seskočení nebo pádu pacienta např. ze stolu. Na minimum je třeba omezit i otáčení psů a koček z boku na bok. Pro malá zvířata lze doporučit umístění do transportních boxů, které jsou vhodnější než přenášení v náručí.
Poranění hrudníku: Ne všechna zhoršení dýchání malých zvířat po traumatu vyplývají z poranění hrudníku a orgánů v něm uložených. Změněné dýchání (dyspnoe) může souviset s bolestí a šokem pacienta, s poraněním centrálního nervového systému, s krvácením. Nejdůležitějším zákrokem první pomoci je zakrytí otevřeného poranění hrudníku (otevřený pneumotorax) neprodyšným materiálem (PVC folie). Velmi zřídka je třeba provést laickou tracheotomii (otevření průdušnice) při rozsáhlém poškození oblasti hrtanu, nosních průchodů nebo ústní dutiny a nástupu příznaků dušení (lapání po dechu, promodrání).
Poranění břicha: Poranění břicha se nejčastěji projevují vnějšími příznaky zhmoždění (oděrky, rány, krevní podlitiny, rány pronikající do břišní dutiny). Současně se mohou objevit příznaky spojené s vnitřním krvácením, často výrazná bolestivost a napětí břišní stěny. Pronikající rány je vhodné dočasně zakrýt a zabránit tak evisceraci (vypadnutí) vnitřních orgánů.
Zlomeniny dlouhých kostí končetin, poranění kloubů, rány vazů a šlach: Tato poranění určitě vyžadují odbornou pomoc. Jejich ošetření však není otázkou života a smrti. Bohužel právě tato poranění bývají nejzřetelnější a soustředění pozornosti na ně může znamenat přehlédnutí závažnějšího narušení celkového stavu zvířete. Z hlediska první pomoci lze doporučit dočasnou imobilizaci zlomenin lokalizovaných pod loktem a kolenem. Je třeba mít na paměti, že kvalitní znehybnění musí respektovat zásadu fixace obou kloubů náležejících ke zlomené kosti.

MVDr. Jan Beránek
MVDr. Petr Šrenk, Dipl. ECVN
Klinika Jaggy, Brno
www.jaggy.cz
Zvířata a zdraví 2/2009

Své teritorium si navoním sám!

spalekhonza — Mon, 01 Nov 2010 14:25:08 +0000

Prosím o radu ohledně čistotnosti našeho kocourka. Máme doma dva kocoury. Jeden je již dospělý a kastrovaný, s tím nemáme žádný problém. Druhému je 7 měsíců a občas se vymočí mimo toaletu. Dělá to buď do botníku, nebo na špinavé prádlo v koupelně, když ho mám rozdělené na praní. Toaletu pro kočky máme jen jednu, pravidelně čištěnou, a nezáleží na tom, zda tam podestýlku mají novou nebo dva dny starou. Nikdy jsem ho u toho nechytla, takže ho ani nemohu nějak potrestat. Jsem opravdu zoufalá a nevím si rady, proč to dělá a jak ho to odnaučit.

Vzhledem k místům, na která váš kocourek močí, to vypadá, že chce překrýt všechny výraznější živočišné pachy pachem své moči. To svědčí o nastupujícím typickém kocouřím značkování. V takovém případě je kastrace prvním a většinou úspěšným opatřením. Po sedmém měsíci se dá již bez problémů provést. Poraďte se s vaším veterinářem, zda je kocourek dostatečně tělesně dospělý, aby pro něj kastrace nepředstavovala zbytečně velké riziko.
Současně však proveďte ještě další opatření, která ztlumí kocourkovu snahu označovat si své území močí: Rozhodně pořiďte další dvě toalety. V každé domácnosti s několika kočkami by mělo být vždy o jednu toaletu víc, než kolik je koček. Nakupte také více škrábadel a přinášejte domů zajímavé věci, o které si kocourek rád otírá tváře (papírové krabice, trs trávy). Škrábání a otírání tvářových žlázek slouží kocourům také k označení teritoria a pro nás jsou takovéto značky mnohem snesitelnější.

Na dotaz odpovídala MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 2/2009

Venku je z něj vrah

spalekhonza — Mon, 01 Nov 2010 14:23:03 +0000

Máme tříletého německého ovčáka. Žije na veliké zahradě u domu spolu se svou matkou a sestrou. To, že zuřivě štěká na všechny psy, kteří procházejí kolem plotu zahrady, je někdy nepříjemné, ale už jsme si zvykli. Jenže on útočí i na psy, které potkáváme venku. Už s ním skoro nemůžeme vycházet ven, protože v naší ulici je za každým plotem pes, a udržet našeho Brita na vodítku je opravdu dřina, i když mu dáváme ostnatý obojek. Nejhorší je, když potkáme volně pobíhajícího psa. To se náš Brit promění ve vraha, několikrát pokousal i nás, když jsme mu chtěli v útoku zabránit nebo jsme se jej snažili od druhého psa odtrhnout. Musí proto venku stále nosit koš. Takové procházky nás ale netěší, a tak je Brit téměř stále zavřený na zahradě. Máme však strach, co by se stalo, kdyby náhodou utekl. Je příčinou jeho chování nadbytek samčích hormonů? Pomůže kastrace?

Ve vašem případě spolupůsobí na psa mnoho vlivů najednou. Ve třech letech je pes velkého plemene právě v plné fyzické síle. To bývá období, kdy psi se sklony k touze po vysokém hierarchickém postavení zkoušejí, zda je dosavadní vůdce dost „silný v kramflecích“ a zda by se nedalo zaujmout jeho místo. Váš Brit zřejmě k takovým psům patří, podle jeho chování na vodítku a špatné ovladatelnosti venku, a také proto, že si dovolil vás opakovaně pokousat, když jste mu bránili ve střetu s druhým psem. Navíc mi připadá, že jste poněkud zanedbali včasnou socializaci Brita ve smyslu navyknutí na venkovní prostředí, kde je plno druhých psů. Také nácvik dobré ovladatelnosti zřejmě nebyl dostatečný a důsledný. K Britově pocitu důležitosti a k výraznému teritoriálnímu chování určitě přispívá také to, že je na zahradě spolu se dvěma dospělými fenami. Významně by vám usnadnilo situaci, kdyby Brit byl chován sám, bez společnosti obou fen. Ale předpokládám, že toto řešení pro vás nebude přijatelné.
Doporučuji proto jako první krok nechat Brita vykastrovat, aby se oslabil vliv pohlavních hormonů na jeho chování. Kastrace samotná však váš problém nevyřeší. Dále bude třeba zavést sérii opatření, která povedou k pozvolnému usměrnění Brita na takové místo ve vaší společné smečce, které mu jako psovi patří. To znamená především zavést režim „nic není zadarmo“ a dávat pozor, aby Brit neměl víc výhod a privilegií, než kolik si zaslouží.
Nezbytné je také zlepšit jeho ovladatelnost denním procvičováním prvků základní poslušnosti (chůze u nohy, přivolání, sedni, lehni, odložení, zákazový povel). Vše cvičit radostně, bez nátlaku, s dobrou motivací, pokud možno formou hry, ale důsledně a často. Brit si musí vytvořit správný podmíněný reflex na každý povel. Ke cvičení nepoužívejte ostnatý obojek a jiné pomůcky způsobující bolest, to vede k tomu, že pes má ke cvičení odpor nebo se ho dokonce bojí. Daleko lepší službu udělá například klikr nebo Halti ohlávka.
Ohlávka se vám bude hodit i při nácviku nejtěžšího prvku vaší „převýchovy“, procházek. Ty by měly být co nejčastější, třeba 10x denně, ale velice krátké a intenzivní. Pes by měl být vždy zaujat vámi a tím, co máte v ruce, povelem, který mu dáváte. Nic by jej nemělo rozptylovat a odvádět jeho pozornost, dokud mu nedáte povel „volno“. Vždy když se užuž chystá vyrazit k plotu za druhým psem, vyřkněte důrazně povel a pomozte si ohlávkou tak, abyste získali Britovu plnou pozornost. Pochvalte, odměňte a jděte domů. Procházky prodlužujte podle toho, jak se bude zlepšovat Britovo chování.
Určitě by bylo přínosné alespoň na začátku spolupracovat se zkušeným cvičitelem a postup upravovat podle chování psa, popřípadě s pomocí odborníka provádět postupnou desenzitizaci na cizí psy.

Na dotaz čtenářky odpovídala MVDr. Hana Žertová

Zvířata a zdraví 2/2009

Vakcinace lišek proti vzteklině skončila

spalekhonza — Fri, 17 Sep 2010 05:00:17 +0000

Loňský rok byl posledním, kdy Státní veterinární správa ČR organizovala na území naší republiky orální vakcinaci lišek proti vzteklině. Za 21 let (1989 až 2009) bylo během 42 vakcinačních kampaní (dvakrát ročně, tj. na jaře a na podzim) použito 32 515 000 vakcinačních dávek. Výsledkem je, že vzteklina byla na našem území zcela vymýcena.
Poslední výskyt vztekliny byl u nás zaznamenán u lišky v dubnu 2002 na okrese Trutnov a v roce 2004 byla naše republika uznána za zemi prostou této nákazy. Od té doby se přesvědčujeme o účinnosti vakcinace. Vyšetřování je, zejména v pohraničních oblastech, nadále nezbytné. V loňském roce bylo vyšetřeno 7 844 lišek. Výsledek negativní. Dále bylo vyšetřeno 171 volně žijících zvířat a 372 domácích zvířat, i zde byl výsledek vyšetření negativní.
Je třeba ale připomenout, že zavlečení vztekliny na naše území je možné vzhledem ke vzrůstající oblibě cestování se zvířaty, zejména do mimoevropských zemí, ale i například na Balkán nebo do zemí v okolí Středozemního moře. Proto je nutné, aby psi, popřípadě jiná vnímavá zvířata, byla proti vzteklině vakcinována. Ostatně to také nařizuje veterinární zákon.
Také je nutné každé podezření prověřit, zejména pokud jde o poranění zvířetem neznámého původu nebo volně žijícím živočichem, popřípadě dotyčné zvíře vyšetřit. Laboratorní vyšetření u nás provádí Národní referenční laboratoř pro vzteklinu ve Státním veterinárním ústavu Praha a Státní veterinární ústav Olomouc.

Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR
Další informace z oblasti Státní veterinární správy lze získat na internetových stránkách SVS ČR: www.svscr.cz.

Psi a miminka

spalekhonza — Thu, 16 Sep 2010 15:56:30 +0000

Příprava se vyplatí

Pes by měl být v souvislosti s narozením miminka připravován na tři důležité změny:

Nové věci a pachy: Seznamte psa s věcmi, které se budou v souvislosti s miminkem doma používat (vanička, postýlka, kočárek) a s novými čichovými vjemy – plínky, dětské oblečení, dětská kosmetika. Předejdete tak jeho nervozitě.

Méně pozornosti: Maminka bude mít plné ruce práce s maličkým, ale také zbytek rodiny bude vykolejen z normálního koloběhu, a pes bude muset trpělivě čekat, než přijde řada i na něj. Máte-li psa, který je zvyklý být stále středem pozornosti, v noci spí s paničkou v posteli a přes den se od ní na krok nehne, nečekejte, že se ze dne na den smíří s tím, že je najednou „pátým kolem u vozu“. Naučte psa, že má svoje místečko, kde ho nikdo neruší, a zpříjemněte mu je žvýkacími kostmi a hračkami. Prostor, kde má pes svoje místo, by měl přímo sousedit s místností, kde se bude odehrávat většina péče o miminko. Do dveřních rámů mezi oběma místnostmi je nejlepší instalovat mřížovou přepážku, tak aby pes viděl, co se vedle děje, aby s ním panička mohla komunikovat, ale aby byl od miminka bezpečně oddělen. Naučte psa předem, že zavřená mříž není za trest, ale je to prostě občas samozřejmost. A zůstat v klidu za mříží se mu musí vyplatit – s vydatnou pochvalou a malou odměnou půjde přivykání na nové pořádky určitě snáz.

Dobrá ovladatelnost psa: Neukázněný pes může miminko poranit, když vyskočí například na pohovku, kde maminka dítě přebaluje nebo si s ním hraje. Procházky s kočárkem a neovladatelným psem jsou nebezpečné pro všechny. Proto naučte psa respektovat pár základních povelů v dostatečném předstihu před příchodem miminka – později už na to nebude čas.

Pozor na náruživé lovce!

Existují psi, u kterých selhává i takto důkladná příprava a nad vším převažuje lovecká vášeň. Dokud miminko spí a nehýbá se, pes je v klidu. Ale stačí, aby zavrnělo, zaplakalo nebo se pohnulo, a pes se roztřese vzrušením, nervózně pobíhá, poštěkává. Pokud jde navíc o vášnivého lovce veverek, holubů a dalších drobných živočichů a miminko v něm probouzí podobné reakce, nedá se nic dělat, takový pes bohužel musí z domu. Pro miminko by představoval příliš velké nebezpečí.
Na závěr ještě jednu důležitou zásadu: Ani ten nejhodnější pes by neměl zůstat s miminkem sám bez dozoru, ať doma, nebo na zahradě!

MVDr. Hana Žertová
Zvířata a zdraví 2/2009

Příprava psa na narození miminka

spalekhonza — Tue, 14 Sep 2010 16:15:50 +0000

Máte doma psa a čekáte miminko? Pak bude dobré jej na nového člena rodiny předem připravit, aby radostná událost nebyla ničím pokažena.
Většina psů žijících v bytě v těsném styku s rodinou přijme nové miminko zcela samozřejmě. Veškeré jeho projevy je nechávají téměř lhostejnými, jakoby se jich nový člen rodiny ani netýkal. Jsou však i takoví psi, kteří příchod miminka snášejí velmi těžce, protože se cítí být odstrčeni a přehlíženi. Naštěstí jen velmi malá část psů reaguje na pláč a trhané pohyby maličkého dítěte probuzením lovecké vášně.
Jakého psa máte doma Vy? Kliďasa nebo spíše nerváka? Je na Vás hodně závislý a žárlí na každého, komu věnujete svou pozornost? Dokážete ho rychle usměrnit slovními povely? Je Váš pes náruživý lovec? Přečtěte si, s čím vším je třeba počítat a jak by měla vypadat příprava psa na nového člena rodiny.

Přečíst si:
Psi a miminka

Jak se žije zvířatům bez domova

spalekhonza — Fri, 30 Jul 2010 12:58:42 +0000

Výzkum provedený letos v květnu ukázal poněkud vlažný vztah Čechů k ochraně zvířat a opuštěným zvířatům. Přibližně 6 % obyvatel České republiky nepovažuje ochranu zvířat za potřebnou ani důležitou. Neznalost útulků v blízkosti svého bydliště uvedlo 41 % dotázaných. Vztah respondentů k cizím a opuštěným zvířatům je ovlivněn pohlavím a tím, jestli jsou sami majitelé psa nebo kočky. Ženy si více všímají zvířat ve svém okolí a těm opuštěným pomáhají častěji než muži. Z průzkumu provedeného výzkumnou společností STEM/MARK dále vyplynulo, že psa nebo kočku má doma 52 % českých domácností. Ukázalo se, že právě ti si všímají nevyhovujících životních podmínek okolních zvířat častěji než běžná populace.
Ve čtvrtek 22. července uspořádala agentura Quent v Praze tiskovou konferenci na téma Jak se žije zvířatům bez domova. S novináři se o své zkušenosti podělily RNDr. Barbora Večerková ze společnosti STEM/MARK, Marta Kubišová, zpěvačka a čestná členka správní rady Nadace na ochranu zvířat, Mgr. Eva Marlene Hodek, ředitelka Nadace na ochranu zvířat, a Miluše Maskulanisová, majitelka soukromého útulku Psí domov, Řepnice u Litoměřic.

Čtěte více